Tatér z Osvětimi - Dosud nevyřčený příběh z tábora smrti

Lale je žid a kvů­li tomu je poslán do kon­cen­t­rač­ní­ho tábo­ra Osvětim. Krátce po pří­jez­du se potká s Pepanem, kte­rý je tatér a za úkol má teto­vá­ní čísel na před­lok­tí kaž­dé­ho nové­ho věz­ně. Vezme Lala k sobě a nau­čí ho teto­vat. Díky tomu má život o něco lep­ší než zby­tek věz­ňů. Jeho cílem je pře­žít a chrá­nit dív­ku, Gitu, do kte­ré se zami­lo­val.

Myslím, že knih o Osvětimi není nikdy dost. Zvláště těch pod­le sku­teč­né­ho pří­bě­hu. Každé svě­dec­tví z tábo­ra smr­ti je sil­né a sko­ro až neu­vě­ři­tel­né. Bohužel je to sku­teč­nost, kte­rá se ješ­tě před pár lety sku­teč­ně děla.

Knihu jsem nehod­no­ti­la kvů­li tomu, jak skvě­le je napsa­ná nebo čti­vá, ale pod­le síly pří­bě­hu. Svědectví muže, kte­rý dělal to, co musel, aby pře­žil. Během čte­ní jsem měla něko­li­krát slzy v očích nebo mi bylo špat­ně z cho­vá­ní jed­not­li­vých ese­sá­ků.

Líbí se mi také to, že kni­ha je svě­dec­tvím něko­ho, kdo měl o něco lep­ší pod­mín­ky, pro­to­že dostá­val vět­ší pří­dě­ly a nebyd­lel s ostat­ní­mi. Lale vel­mi ris­ko­val, když se sna­žil pomoct dru­hým, přes­to že on sám musel bojo­vat o život, chtěl zachra­ňo­vat lidi kolem sebe.

Láska jeho a Gity byla také vel­mi sil­ná. Popisování toho, jak jejich nej­vět­ší moti­va­ce, aby pře­ži­li, bylo to, že chtě­jí být spo­lu a chtě­jí se svo­bod­ně milo­vat, mi při­šlo bez pochy­by úžas­né.

Knihu bych dopo­ru­či­la všem, pro­to­že si mys­lím, že kni­hy o kon­cen­t­rač­ních tábo­rech by se nikdy nemě­li pře­stat číst. Jde o minu­lost, kte­rá by se měla při­po­mí­nat, aby se neo­pa­ko­va­la. Silná kni­ha o straš­ných hrůzách a kap­ky nadě­je na pře­ži­tí.