Tři mušketýři: D’Artagnan

V krá­lov­ství roz­dě­le­ném nábo­žen­ský­mi vál­ka­mi a pod hroz­bou brit­ské inva­ze, hrst­ka mužů a žen zkří­ží meče a spo­jí svůj osud s osu­dem Francie….

Tři muš­ke­tý­ři Alexandra Dumase se již dočka­li nespo­čet adap­ta­cí. Trojice fil­mů s Michaelem Yorkem, pokus od stu­dia Disney, pokus od Paula W. S. Andersona.... Nová adap­ta­ce poté vzni­ká v domov­ské Francii. Adaptace v režii Martina Bourboulona je roz­dě­le­na na dvě čás­ti, měla by poté být jed­ním z nej­draž­ších fil­mů v his­to­rii fran­couz­ské kine­ma­to­gra­fie. Příběh Athose, Portose, Aramise i D’Artagnana se poté v režii Bourboulona dočká­vá kra­pet špi­na­věj­ší­ho a váž­něj­ší­ho poje­tí, kdy pla­tí, že je mini­mál­ně na prv­ní čás­ti vidět tuč­ný roz­po­čet. Stačí to ovšem na dob­rý film?

Málokterá adap­ta­ce Tří muš­ke­tý­rů se vlast­ně bra­la tak váž­ně, prá­vě i to je ovšem pří­jem­ná změ­na. Realističtější, drs­něj­ší i suro­věj­ší pří­stup k pří­bě­hům 3 + 1 muš­ke­tý­rů je vidět i v samot­né akci, kdy je sem tam fyzic­ká akce s kor­dy sní­má­na v jed­nom dlou­hém zábě­ru a prá­vě podob­né audi­o­vi­zu­ál­ní hrát­ky při­spí­va­jí k tomu, že jsou Tři muš­ke­tý­ři: D´Artagnan inten­ziv­něj­ší podí­va­nou. Výsledný film pře­de­vším půso­bí jako bloc­kbus­ter, kte­rý by se v Hollywoodu nejen neztra­til, ale v mno­ha odvět­vích by se zvlá­dl kdeja­ké­mu bloc­kbus­te­ru vyrov­nat. Bourboulon umí pra­co­vat s vizu­á­lem, pří­jem­ný dojem zvlá­dá vyvo­lat i výpra­va i kos­týmy. Tučný román je díky roz­dě­le­ní na dvě čás­ti roz­dě­len v ide­ál­ní moment, tem­po celé dvě hodi­ny sym­pa­tic­ky kva­pí a navíc je výhrou i samot­ný cas­ting, ze kte­ré­ho nej­víc trčí Vincent Cassel jako jako Athos, Eva Green jako Milady i sym­pa­tic­ký François Civil jako D´Artagnan.

Samotné akce v prv­ní čás­ti vlast­ně není tolik, prv­ní část tak slou­ží pře­de­vším k před­sta­ve­ní jed­not­li­vých postav, spřá­da­ných intrik  i moti­vů, kte­ré se pra­vé­ho zados­tiu­či­ně­ní dočka­jí až v dru­hé čás­ti (pře­de­vším kom­pli­ko­va­ná minu­lost dvou stě­žej­ních postav čeká na svou dohru). První část je díky tomu o pozná­ní upo­ví­da­něj­ší, kdy zamr­zí, že sice Bourboulon doká­že pra­co­vat s akcí, jinak je ovšem jeho režie tak nějak nějak bez nábo­je, kdy to chví­le­mi celé evo­ku­je i napří­klad muzi­ká­lo­vou adap­ta­ci Tři muš­ke­tý­rů z diva­dla Broadway, kte­rá mimo výrazná hudeb­ní čís­la muse­la sázet na str­nu­lost dia­lo­gů.

Román Alexandra Dumase do vel­ké míry sto­jí na his­to­ric­kých zákla­dech, do vel­ké míry poté nová adap­ta­ce zůstá­vá své před­lo­ze věr­ná. Místo str­hu­jí­cí­ho dob­ro­druž­ství sice ten­to­krát sku­teč­ně dochá­zí na váž­ně poja­tou dob­ro­druž­nou podí­va­nou na poza­dí poli­tic­kých udá­los­tí, u výsled­né­ho fil­mu je přes­to cítit cit k původ­ní lát­ce a to hra­je roli ve schop­ném adap­to­vá­ní. Samotný humor není vylo­že­ně nepří­to­men, po všech odleh­če­něj­ších vari­an­tách ovšem sku­teč­ně potě­ší tako­vý pří­stup, kdy je snad­né cítit napě­tí i to, že se sku­teč­ně v rám­ci záplet­ky o něco hra­je. I pro­to zamr­zí, že dia­lo­gy někdy nejsou sil­něj­ší a skr­ze to kra­pet trpí výko­ny jinak oči­vid­ně schop­ných a šikov­ných her­ců (vyzdvih­nout si zaslou­ží i Vicky Krieps v roli krá­lov­ny Anny Rakouské).

 Rozdělení na dva fil­my v zása­dě dává smy­sl, pro­to­že je pří­běh původ­ní­ho romá­nu sku­teč­ně hut­ný, kdy to ovšem již v pří­pa­dě prv­ní čás­ti půso­bí dojmem, že by ješ­tě rozum­něj­ším kro­kem bylo roz­dě­le­ní na tri­lo­gii. Už v prv­ní čás­ti je toho jed­no­du­še mno­ho, výsle­dek vyprá­vě­ní někdy půso­bí až zhuš­tě­ně. Oproti ostat­ním dobo­vým fil­mům a jejich pře­hna­nos­ti ovšem u nových Tří muš­ke­tý­rů potě­ší výraz­né zakot­ve­ní v rea­lis­mu, kte­ré se ani nepo­kou­ší o něja­kou pře­hna­nou navo­ně­nost, k poje­tí fil­mu poté chví­le­mi sed­ne a chví­le­mi kdo­ví­jak nesed­ne soun­d­track Guillaumeho Roussela. Každá výraz­něj­ší posta­va má v tom­to fil­mu svůj pro­stor zazá­řit (ty více upo­za­dě­né při­tom jis­tě dosta­nou šan­ci příš­tě), jen sna­ha o vybu­do­vá­ní roman­ce půso­bí kra­pet nedo­ta­že­ně a vyuměl­ko­va­ně. Například posta­va Athose v podá­ní Vincenta Cassela ovšem i díky Casselově podá­ní dostá­vá zce­la nové vrst­vy, kdy záro­veň ješ­tě více fun­gu­je jeho téměř otcov­ská role vůči D’Artagnanovi.

U Tři muš­ke­tý­ři: D’Artagnan Martin Bourboulon a spol. k adap­to­vá­ní legen­dár­ní­ho romá­nu Alexandra Dumase při­stu­pu­jí kra­pet jinak, než vět­ši­na zná­mých adap­ta­cí, výsled­kem je poté rea­lis­tič­těj­ší a váž­něj­ší zále­ži­tost, kte­rá zná­mý pří­běh před­sta­vu­je v kra­pet jiném svět­le, přes­to se jed­ná o řeme­sl­ně zda­ři­lou a dosta­teč­ně vta­hu­jí­cí zále­ži­tost, kte­rá snad­no vyvo­lá zvě­da­vost na dru­hou část. Příklad evrop­ské­ho vel­ko­fil­mu, kte­rý by se v Hollywoodu neztra­til....

---

Verdikt: 70 %