Matrix Reloaded - Wake up Neo... again.

Když před čtyř­mi lety vpa­dl do kin film nezná­mé dvo­ji­ce reži­sé­rů a scé­náris­tů, kte­rý nás utvr­dil v tom, že vše oko­lo nás je ve sku­teč­nos­ti výplo­dem počí­ta­čo­vé­ho pro­gra­mu, jen málo­kdo mohl tušit, jaké šílen­ství tím bude způ­so­be­no. Z Matrixu se stal takřka přes noc kul­tov­ní sní­mek, uctí­va­ný mili­ó­ny lidí po celém svě­tě, a záro­veň jed­na z nej­hod­not­něj­ších akč­ních sci-fi kon­ce dva­cá­té­ho sto­le­tí. A ať už se mnou sou­hla­sí­te, nebo ne, mys­lím, že všech­no výše uve­de­né se sta­lo zce­la po prá­vu. I pro­to jsem byl hod­ně zvě­da­vý na pokra­čo­vá­ní, kte­ré mělo dle slov auto­rů dále pro­hlou­bit myš­len­ky oko­lo vir­tu­ál­ní­ho svě­ta a mimo to omá­mit divá­ka extrém­ně „nabu­še­nou“ akcí.

Nyní, nedlou­ho po pre­mi­é­ře, mohu s čis­tým svě­do­mím potvr­dit, že to, co bylo pro­du­cen­tem Silverem tak nad­ne­se­ně pro­ro­ko­vá­no, bylo konec­kon­ců i napl­ně­no. Vzhledem k tomu, že všech­ny pod­stat­né fak­ta byly vyřče­ny v původ­ním fil­mu, Matrix Reloaded spí­še roz­ví­jí nača­té myš­len­ky a cel­ko­vou záplet­ku posou­vá dále jen nepa­tr­ně. Z logic­ké­ho hle­dis­ka tedy nic neče­ka­né­ho, a pro­to vás nabá­dám, že pokud si bude­te chtít dru­hý díl oprav­du vychut­nat, postu­puj­te dle násle­du­jí­cích instruk­cí. V prvé řadě si pře­čtě­te pár čes­kých recen­zí v pres­tiž­ních maga­zí­nech, kte­ré vás ujis­tí v názo­ru, že nový Matrix není tako­vá „šle­ha“, jak by se dalo před­po­klá­dat, před vstu­pem do kina pak vyřaď­te z pro­vo­zu část moz­ku kla­dou­cí „nesmy­sl­né“ otáz­ky a zejmé­na, na což si dej­te sku­teč­ně majz­la, nepod­ceň­te pří­běh jako já. Splníte-li veš­ke­ré tyto pod­mín­ky, potom vám zaru­ču­ji, že bude­te nad­mí­ru spo­ko­je­ni a že nebu­de­te moci dospat pre­mi­é­ry tře­tí­ho dílu.

Je bez debat, že jest­li se sta­ne Matrix Reloaded něčím oprav­du výji­meč­ným, budou to prá­vě vizu­ál­ní efek­ty a pre­ciz­ně ztvár­ně­né sou­bo­je. Zatímco jed­nič­ka bazí­ro­va­la neje­nom na tom­to komerč­ním koře­ní, dvoj­ka, vědo­ma si vyso­ko nasta­ve­né lať­ky, při­ná­ší pře­de­vším neu­tu­cha­jí­cí akci, kte­rá je však nato­lik úchvat­ná, že lze jen stě­ží uvě­řit tomu, že je dílem lid­ské tvo­ři­vos­ti. Jako blesk z čis­té­ho nebe vás zasáh­ne hned úvod­ní scé­na, v níž Trinity efekt­ním způ­so­bem zde­mo­lu­je svou motor­ku, a stej­ně tak bude­te nevě­říc­ně krou­tit hla­vou při sou­bo­ji Nea s desít­ka­mi agen­tů Smithů. Většina stře­tů, ač nedá­vá v rám­ci děje či logi­ky hlub­ší­ho smys­lu (viz. Serafův způ­sob ově­řo­vá­ní iden­ti­ty), je oprav­du „cool“ a neji­nak je tomu i v pří­pa­dě dva­ce­ti­mi­nu­to­vé auto­mo­bi­lo­vé honič­ky, kvů­li níž si necha­li fil­ma­ři posta­vit tří­ki­lo­me­t­ro­vý úsek dál­ni­ce.

Souboje jsou, jak už jsem něko­li­krát zmí­nil, roz­hod­ně ne skvě­lé, nýbrž dechbe­rou­cí a v leckterých pří­pa­dech si bude­te klást otáz­ku, zda­li jsou jejich akté­ři nor­mál­ní lidé a niko­liv gumo­vé panen­ky. Hongkongský cho­re­o­graf bojo­vých umě­ní Yuen Wo Ping si bez dis­ku­sí zaslou­ží slo­va mého uzná­ní. Keanu Reeves, přes­to­že půso­bí v mlu­ve­ných scé­nách poně­kud nejis­tě, jako bojov­ník je napros­to pře­svěd­či­vý, a potkat jej v noci na uli­ci... zřej­mě bych volil úprk. Způsob bojo­vá­ní je zejmé­na v dru­hé půli vel­mi ori­gi­nál­ní a dél­ka jed­not­li­vých sou­bo­jů by v cel­ko­vém souč­tu vysta­či­la na samo­stat­ný film. A i když se mís­ty člo­věk neu­brá­ní poci­tu ste­re­o­typ­nos­ti (to když Neo potká už poně­ko­li­ká­té agen­ta Smithe), brat­ři Wachowští vždy doká­ží násle­du­jí­cí akci ozvlášt­nit něčím novým, a trouf­nu si říci, že dosud nevi­dě­ným (viz. čel­ní náraz dvou kami­o­nů a násled­ná explo­ze). V důsled­ku toho se boju­je doslo­va všu­de – ve vzdu­chu i na zemi, v autech, na kapo­tách nákla­ďá­ků i na stře­chách pří­vě­sů, na scho­dech a konec­kon­ců i na dvor­cích. K tomu si dále při­počtě­te spous­tu zpo­ma­le­ných zábě­rů, něko­lik efekt­ních explo­zí a vzdu­chem pole­tu­jí­cí kame­ru, a vyjde vám po všech strán­kách doko­na­lá akce, kte­rou pros­tě musí­te vidět, i kdy­by pří­bě­ho­vá náplň stá­la za sta­rou belu.

 

Zápletka, i když by se dala shr­nout do jedi­né věty (Neo musí vyhle­dat Serafa, ten ho dove­de k Vědmě a ta jej nasmě­ru­je za Merovingianem, jenž věz­ní Klíčníka - posta­vu, na jejíž bed­rech spo­čí­vá osud Siónu), vyža­du­je neu­stá­le zvý­še­nou pozor­nost. Zejména v závě­ru je divák zava­len celou řadou pře­kva­pi­vých rozuz­le­ní a jedi­ný oka­mžik nezájmu vysta­čí k tomu, abys­te se v pří­bě­hu úpl­ně ztra­ti­li (ne nadar­mo vět­ši­na kri­ti­ků dopo­ru­ču­je strá­vit film nadva­krát). I pro­to je dosti dis­ku­ta­bil­ní, zda­li je záplet­ka oprav­du tak sla­bým člán­kem, jak se tvr­dí. Jsem si však jist, že se odpo­vě­di na tuto otáz­ku dočká­me již kon­cem lis­to­pa­du - do té doby pova­žu­ji jaké­ko­liv hod­no­ce­ní za zby­teč­né a uspě­cha­né.

> 

Nezaujat ostat­ní­mi člán­ky, musím se při­znat, že mě Matrix Reloaded pří­jem­ně pře­kva­pil (což ovšem může být záslu­hou před­čas­né­ho odsou­ze­ní sním­ku). Samozřejmě, pár výtek by se našlo (jako napří­klad občas­ně krko­lom­né posou­vá­ní pří­bě­hu kupře­du), a být na mís­tě reži­sé­rů (ješ­tě že nejsem:), pár věcí bych urči­tě pozmě­nil, ale když toto dílo zhod­no­tí­me jako celek a při­hléd­ne­me ke sku­teč­nos­ti, že se jed­ná o pokra­čo­vá­ní, kte­ré zpra­vi­dla nedo­sa­hu­je kva­lit své­ho před­chůd­ce (nota­be­ne tak „doko­na­lé­ho“), pak nám nezbý­vá nic jiné­ho něž při­jmout film s ote­vře­nou náru­čí. Pakliže tak uči­ní­te, ocit­ne­me se na stej­né palubě:).

---