World Trade Center - Všichni si připomeňme, co se stalo před 19 lety.

Oliver Stone se posa­dil na reži­sér­skou žid­li, roz­hlé­dl se kolem a spus­til akci, z níž vze­šel sní­mek, kte­rý nabí­zí pohled na udá­los­ti z 11. září 2001 v New Yorku.

 První minu­ty fil­mu pat­ři Nicolasu Cageovi. Vidíme, jak se v pří­še­ří poko­je brzy ráno pro­bou­zí ved­le man­žel­ky, vstá­vá, sprchu­je se, oblé­ká se, dívá se na spí­cí děti a vyrá­ží do prá­ce. Další zábě­ry pat­ří jiné­mu muži, kte­rý jede v autě a poslou­chá píseň o New Yorku. Jde o dal­ší posta­vu, kolem kte­ré se bude všech­no točit. Ale zatím se s obě­ma pro­ta­go­nis­ty na chví­li roz­lou­čí­me a bude­me sle­do­vat čet­né zábě­ry ran­ní­ho měs­ta (ješ­tě sto­jí­cí „Dvojčata“ pocho­pi­tel­ně nechy­bí), slun­ce vysí­lá prv­ní paprsky do pro­bou­ze­jí­cí­ho se New Yorku, lidé jedou met­rem, v uli­cích je pořád­ný pro­voz a vypa­dá to na dal­ší ruš­ný den.

 Přestože jde o zce­la běž­ný způ­sob uve­de­ní divá­ka do děje, nemo­hu si pomoct. Na podob­né faleš­ně idy­lic­ké pohle­dy, kte­ré zob­ra­zu­jí ticho před bou­ří, už mám pro­ti­lát­ky. Stačí si vzpo­me­nout na rela­tiv­ně nedáv­ný sní­mek Apocalypto, to samé. Klidná ves­ni­ce, ves­ni­ča­né si zajdou na lov, usmí­va­jí se, jedí, mají drob­né rados­ti a sta­ros­ti, žijí har­mo­nic­ky, když tu náh­le jed­nou zrá­na…! Ale tuhle výhra­du, pro­sím, nevní­mej­te jako něco špat­né­ho, to jen já jsem pře­sy­cen podob­ný­mi postu­py.

 Nebudu vás napí­nat (nudit) a pře­jdu k samot­né­mu ději. Film vyprá­ví pří­běh dvou sku­teč­ných poli­cis­tů, kte­ří se vyda­li eva­ku­o­vat lidi z hoří­cích „Dvojčat“ 11.září 2001.  Zachránit bohu­žel niko­ho nestih­nou, mís­to toho je jejich sku­pi­na zasy­pá­na tros­ka­mi prv­ní věže, kde se obě hlav­ní posta­vy s kole­gy prá­vě nachá­ze­ly. Z celé­ho týmu pře­ži­jí jenom tito dva, avšak jsou zra­ně­ní a nemo­hou se pod tíhou úlom­ků ani hnout. Jedinou nadě­jí na vysvo­bo­ze­ní jsou záchra­ná­ři a také víra, že tam úpl­ně naho­ře je musí mít někdo váž­ně rád.

 Film nám uká­že také rodi­ny obou poli­cis­tů. Z rodin­ných pří­sluš­ní­ků je vel­ký pro­stor dán man­žel­ce a snou­ben­ce hlav­ních hrdi­nů. I když si netrou­fám hod­no­tit pře­svěd­či­vost obou pro­ta­go­nis­tek, jež neu­stá­le před­vá­dě­jí, jak jsou na pokra­ji ner­vo­vé­ho zhrou­ce­ní z obav o dra­hé polo­vič­ky, přes­to jejich výko­ny v porov­ná­ní s ostat­ní­mi pat­ří k těm lep­ším. Zbytek rodi­ny totiž nedě­lá nic jiné­ho, než že je drží za ruce, mlu­ví o nadě­ji a mají nevý­raz­né, nebo nao­pak pře­hna­né sou­cit­ně vydě­še­né pohle­dy. Nebudu vám tajit konec sním­ku, pro­to­že je jas­né, jak vše dopad­ne. Kdyby oba zasy­pa­ní nepře­ži­li, sotva by se o nich natá­če­lo.

 Nabízí se láká­vá mož­nost srov­ná­ní zob­ra­zo­va­né­ho se spo­dob­ně­ním jiné tra­gic­ké udá­los­ti ame­ric­kých dějin - úto­kem na Pearl Harbor. Všichni si vzpo­me­ne­me na vel­ko­film se stej­ným názvem (2001, reži­sér Michael Bay). Zároveň si vzpo­meň­me na styl, jakým byl nato­čen! Nešlo až tak o rekon­struk­ci udá­los­ti, jako o sna­hu uká­zat, jak v těž­ké situ­a­ci oby­čej­ní lidé v sobě obje­vu­jí vnitř­ní sílu čelit vel­kým kom­pli­ka­cím a uka­zu­jí ryzost srd­cí. A jakou ces­tou se vydá­vá WTC?

 Mohl bych vás sice ješ­tě chví­li napí­nat, ale neu­či­ním tak. Po tech­nic­ké strán­ce nebu­du fil­mu nic vytý­kat. Všechny spe­ci­ál­ní efek­ty půso­bí při sle­do­vá­ní vel­mi dob­ře a obraz zká­zy je podá­ván věro­hod­ně. Pokud jde o to ostat­ní, posuď­te sami!

 Celý film půso­bí na divá­ka víc jako hoji­vá náplast na bola­vé duše obě­tí z úto­ků 11. září, než jako syro­vá rekon­struk­ce. Neustále se tu pra­cu­je s poci­tem nadě­je. Film zkou­ší vyvo­lá­vat dojem, že ne všich­ni lidi jsou zahle­dě­ní do sebe a nesta­ra­jí se jen o vlast­ní dob­ro, že nejde o ránu, kte­rá zlo­mí sil­ný ame­ric­ký duch, jenž sto­jí na pev­ných zákla­dech (tím pádem by dáva­lo smy­sl kla­de­ní vel­ké­ho důra­zu na rodi­nu a víru). World Trade Center se zkrát­ka pokou­ší utě­šo­vat pozůsta­lé po obě­tech a neú­nav­ně zdů­raz­ňu­je, že ačko­liv jsou lidé růz­ní, doká­žou se v kri­tic­ké chví­li spo­jit a vyko­ná­vat men­ší zázra­ky.

 Na tom by neby­lo nic špat­né­ho, kdy­by se tato sku­teč­nost nepo­dá­va­la nato­lik pří­mo­ča­rým způ­so­bem, kdy vám film neu­stá­le otlou­ká o hla­vu, jak jsou ti lidé pře­ce jenom skvě­lí. Nejde o názna­ky, o prá­ci s psy­cho­lo­gií postav. Ne! Zvláštní.

 Konec je rov­něž vel­mi sym­bo­lic­ký a opti­mis­tic­ký. Nikdo už nemlu­ví o soud­ních taha­ni­cích mezi rad­ni­cí měs­ta New York a např. hasi­či kvů­li odškod­né­mu a výda­ji za léčbu těch­to lidí, kte­ří mají trva­le poško­ze­né zdra­ví kvů­li nedo­sta­teč­né­mu tech­nic­ké­mu vyba­ve­ní při zása­hu. Zřejmě by to naru­šo­va­lo ilu­zi nezišt­ných prach pojí­da­jí­cích hrdi­nů.

 Zkrátka a dob­ře nebýt film o tra­gic­ké udá­los­ti, jakou úto­ky na WTC byly, chtě­lo by se říct, že jde o prů­měr­ný sní­mek, kte­rý má ambi­ce zasáh­nout divá­ko­vy city, což se mu ale kvů­li množ­ství pou­ži­tých klišé a způ­sobů vede­ní pří­bě­hu dost dob­ře neda­ří (i když asi jak u koho). Nemohu ovšem pře­hlí­žet, že film je tech­nic­ky zpra­co­va­ný vel­mi dob­ře. Proto si netrou­fám vyřknout zce­la jed­no­znač­né hod­no­ce­ní, neboť mi sní­mek při­jde nevy­vá­že­ný, a tak nechá­vám na vás, zda chce­te vidět dal­ší Pearl Harbor.

---