Životní příběh Edwarda Bunkera: Od mladého vzpurníka ke kriminální legendě a úspěšnému spisovateli

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Mladý Edward Bunker byl důsled­ně vzpur­ný a vzdo­ro­vi­tý, a pro­to byl podro­ben tvr­dé­mu kázeň­ské­mu reži­mu. Několik měsí­ců navště­vo­val vojen­skou ško­lu, kde začal krást a nako­nec zno­vu ute­kl a skon­čil v tulác­kém tábo­ře. I když byl Bunker nako­nec úřa­dy zadr­žen, vytvo­řil tím vzo­rec, kte­rý násle­do­val po celá léta své­ho dospí­vá­ní. V 11 letech byl Bunker zadr­žen poli­cií a umís­těn do pas­ťá­ku poté, co napa­dl své­ho otce. Některé zdro­je uvá­dě­jí, že ten­to inci­dent spo­lu s extrém­ní­mi zážit­ky, jako bylo suro­vé bití, kte­ré zažil ve stát­ní nemoc­ni­ci Pacific Colony, v Bunkerovi vytvo­ři­ly celo­ži­vot­ní nedů­vě­ru k auto­ri­tám a insti­tu­cím.

Bunker strá­vil něja­ký čas v náprav­ném zaří­ze­ní pro mla­dist­vé Preston Castle v kali­forn­ském Ione, kde se sezná­mil s otr­lý­mi mla­dý­mi zlo­čin­ci. Ačkoli byl mla­dý a malý, byl inte­li­gent­ní (s IQ 152), pou­lič­ně chyt­rý a mimo­řád­ně sečtě­lý. Brzy se nau­čil skrý­vat svůj strach a při­jí­mat své psí oko­lí. Následovala dlou­há řada útě­ků, pro­blé­mů se záko­nem a růz­ný­mi ústa­vy - včet­ně psy­chi­at­ric­ké léčeb­ny.

Ve čtr­nác­ti letech, po svém prv­ním odsou­ze­ní za trest­ný čin, byl Bunker pod­mí­neč­ně pro­puš­těn do péče své tety. O dva roky poz­dě­ji byl však při­sti­žen při poru­še­ní pod­mín­ky a ten­to­krát byl poslán do věze­ní pro dospě­lé. Tam se domní­val, že může být buď pre­dá­to­rem, nebo kořis­tí, a sna­žil se ze všech sil etablo­vat v té prv­ní kate­go­rii. V losan­ge­les­ké okres­ní věz­ni­ci pobo­dal jiné­ho věz­ně (Bunker tvr­dí, že to byl odsou­ze­ný vrah Billy Cook, ačko­li nepří­mé důka­zy uka­zu­jí, že Cook nemohl být obě­tí) a brzy si zís­kal respek­to­va­nou pověst neo­hro­že­né­ho mla­dí­ka.

V roce 1950 se Bunker během poby­tu v McKinleyově domo­vě pro chlap­ce sezná­mil s jed­nou z význam­ných mece­ná­šek domo­va, Louise Fazendovou, hvězdou němé­ho plát­na a man­žel­kou pro­du­cen­ta Hala B. Wallise, kte­rá mu poskyt­la pod­po­ru a povzbu­ze­ní. Jejím pro­střed­nic­tvím se sezná­mil s Aldousem Huxleym, Tennessee Williamsem a novi­no­vým mag­ná­tem Williamem Randolphem Hearstem, jehož byl v San Simeonu hos­tem. Fazenda mu posla­la pře­nos­ný psa­cí stroj, slov­ník, tezau­rus a před­plat­né neděl­ní­ho vydá­ní The New York Times, jehož Book Review hltal. Předplatil si také Writer’s Digest a zapsal se do kore­spon­denč­ní­ho kur­zu ang­lič­ti­ny pro prvá­ky na Kalifornské uni­ver­zi­tě, při­čemž pro­dá­val krev, aby zapla­til poš­tov­né. Následující rok se však sedm­nác­ti­le­té­mu Bunkerovi dosta­lo pochyb­né cti být nejmlad­ším věz­něm ve stát­ní věz­ni­ci San Quentin.

Bunker byl pod­mí­neč­ně pro­puš­těn v roce 1956. Nyní mu bylo 22 let a nedo­ká­zal se při­způ­so­bit živo­tu v nor­mál­ní spo­leč­nos­ti. Jako býva­lý tresta­nec se cítil „nor­mál­ní­mi“ lid­mi ost­ra­ki­zo­ván, přes­to­že se mu něko­lik let daři­lo vyhý­bat se pro­blé­mům. Fazenda se mu sice sna­ži­la pomo­ci, ale poté, co jí bylo dia­gnos­ti­ko­vá­no ner­vo­vé zhrou­ce­ní, pro­hlá­sil její man­žel mno­ho jejích býva­lých přá­tel - včet­ně Bunkera - za per­so­nae non-gratae ve Wallisově domác­nos­ti. Bunker něja­kou dobu vyko­ná­val různá zaměst­ná­ní, mimo jiné pro­dá­val oje­tá auta, ale nako­nec se vrá­til ke zlo­či­nu. Organizoval lou­pe­že (aniž by se jich osob­ně účast­nil), padě­lal šeky a podí­lel se na dal­ší trest­né čin­nos­ti.

Bunker skon­čil opět ve věze­ní na 90 dní za pře­stu­pek. Byl poslán do stát­ní pra­cov­ní far­my s níz­kým stup­něm ost­ra­hy, ale téměř oka­mži­tě uprchl. Po více než roce byl zatčen po neú­spěš­né ban­kov­ní lou­pe­ži a auto­mo­bi­lo­vé honič­ce ve vyso­ké rych­los­ti. Předstíral, že je nepří­čet­ný (před­stí­ral pokus o sebe­vraž­du a tvr­dil, že mu kato­lic­ká cír­kev vlo­ži­la do hla­vy vysí­lač­ku), a byl pro­hlá­šen za trest­ně nepří­čet­né­ho.
Přestože byl Bunker nako­nec pro­puš­těn, pokra­čo­val v kri­mi­nál­ním živo­tě. Počátkem 70. let pro­vo­zo­val Bunker v San Francisku výnos­ný dro­go­vý byz­nys; byl zno­vu zatčen, když ho poli­cie, kte­rá na jeho auto umís­ti­la sle­do­va­cí zaří­ze­ní, sle­do­va­la při ban­kov­ní lou­pe­ži (Policie oče­ká­va­la, že ji Bunker dove­de k dro­go­vé­mu obcho­du, a byla svým štěs­tím poně­kud šoko­vá­na). Bunker oče­ká­val dva­ce­ti­le­tý trest, ale díky pře­mlou­vá­ní vliv­ných přá­tel a sho­ví­va­vé­ho soud­ce dostal jen pět let.

Ve věze­ní Bunker pokra­čo­val v psa­ní. Ještě za mří­že­mi mu nako­nec v roce 1973 vyšel jeho prv­ní román „Žádná bes­tie není tak divo­ká“, k němuž Dustin Hoffman zakou­pil fil­mo­vá prá­va. Spisovatel James Ellroy o něm řekl, že je to „jed­no­du­še jeden z nej­lep­ších kri­mi­nál­ních romá­nů posled­ních tři­ce­ti let: mož­ná nej­lep­ší román z losan­ge­les­ké­ho pod­svě­tí, jaký byl kdy napsán“. Bunker byl pod­mí­neč­ně pro­puš­těn v roce 1975, poté co strá­vil 18 let své­ho živo­ta v růz­ných ústa­vech. Zločin ho sice stá­le lákal, ale nyní se živil psa­ním a herec­tvím. Cítil, že jeho zlo­či­nec­ká kari­é­ra byla vynu­ce­na okol­nost­mi; nyní, když se tyto okol­nos­ti změ­ni­ly, mohl pře­stat být zlo­čin­cem.

V roce 1977 vydal svůj dru­hý román „Továrna na zví­řa­ta“, kte­rý se setkal s pří­z­ni­vý­mi recen­ze­mi. Následujícího roku vyšel „Přímý čas“, fil­mo­vá adap­ta­ce „Žádné zví­ře není tak divo­ké“ s Dustinem Hoffmanem v hlav­ní roli. Film sice neměl komerč­ní úspěch, ale vyslou­žil si pozi­tiv­ní recen­ze a Bunker zís­kal prv­ní scé­náris­tic­ké a herec­ké oce­ně­ní. V roce 1985 napsal scé­nář k fil­mu „Runaway Train“, v němž si zahrál malou roli, stej­ně jako Danny Trejo díky Bunkerově pomo­ci; oba se zna­li z doby, kdy spo­lu před lety sedě­li ve věze­ní. Film pomohl Trejovi nastar­to­vat kari­é­ru.

Bunker měl ve sku­teč­ném živo­tě vět­ší štěs­tí při vykrá­dá­ní bank než ve fil­mu. Ve fil­mu Reservoir Dogs (1992), kde se do pamě­ti divá­ků nej­ví­ce zapsal jako pan Blue, hrál jed­no­ho ze dvou zlo­čin­ců zabi­tých při lou­pe­ži. Režisér fil­mu Quentin Tarantino stu­do­val „Straight Time“, když navště­vo­val Sundance Institute Roberta Redforda. Bunker byl inspi­ra­cí pro Nata, posta­vu Jona Voighta v kri­mi­nál­ním fil­mu Michaela Manna „Heat“ z roku 1995; Bunker na fil­mu pra­co­val také jako porad­ce. (Wikipedie)

Všechno nej­lep­ší k naro­ze­ni­nám, Edwarde Bunkere!

Zdroj článku: Cinema Shorthand Society

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře