Zóna zájmu – můj soused Osvětim

Photo © Leonine

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Režisér Jonathan Glazer má na svém kon­tě prak­tic­ky jen arto­vé fil­my. Sexy bes­tie mě vylo­že­ně roz­či­lo­va­la, Zrození s Nicole Kidman nao­pak doja­lo a Pod kůží, kde Scarlett Johansson odha­lí ňad­ra, jsem dosud nevi­děl. Přesvědčila mě Zóna zájmu o tom, že bych si měl reži­sé­ro­vu tvor­bu nakou­kat celou?

Rodina němec­ké­ho důstoj­ní­ka žije ve vel­kém domě s krás­nou zahra­dou. Jejich život je doslo­va jako z pohád­ky. Každý den mají spo­leč­nou veče­ři, pod­ni­ka­jí výle­ty po oko­lí, víken­do­vé pro­cház­ky s přá­te­li, zkrát­ka doko­na­lý árij­ský sen. Jsou totiž v Osvětimi, kde tatí­nek Rudolf dělá veli­te­le kon­cen­t­rač­ní­ho tábo­ra.

VELKÝ BRATR
Děsy holo­caus­tu však k rodi­ně i divá­kům dolé­ha­jí jen vel­mi vel­mi vzdá­le­ně. Za zdí domu je čas od času sly­šet střel­ba. Sem tam se z komí­nů táh­ne pách­nou­cí dým. Tatínek má občas hos­ty, kte­ří mu pre­zen­tu­jí rotu­jí­cí spa­lov­nu a sna­ží se ho osl­nit tím, že může pálit mate­ri­ál non stop. Vlastně sle­du­je­me nacis­tic­kou ver­zi Velkého bra­t­ra. Má to ale jeden pod­stat­ný háček.

Zatímco do rea­li­ty show vybí­rá pro­dukč­ní tým cha­rak­te­ry, jejichž sou­ži­tí sli­bu­je napě­tí a záplet­ky, tvůr­ci Zóny zájmu obsa­di­li do fil­mu zce­la neza­jí­ma­vé figur­ky bez pří­bě­hu. Otec je nej­še­di­věj­ší kari­é­ris­ta, kte­rý se dovo­lá­vá zastá­ní u věhlas­ných šar­ží nacis­tic­ké hie­rar­chie. Matka je zasle­pe­ná domá­cí puť­ka se zájmem pou­ze o to, aby rodi­na zůsta­la na tep­lém mís­teč­ku. Okolní smrá­dek při­tom vůbec nevní­má.

NEZÁJEM
Divák si tedy k posta­vám nemů­že vytvo­řit vztah. Zaujmout ho však nemů­že ani pří­běh. Žádný totiž není. Dojmout nemá co, pro­to­že hrů­zy holo­caus­tu jsou nazna­če­ny pou­ze v detai­lech. Sem tam pro­bubla­jí v zají­ma­vých dia­lo­zích man­že­lek, kte­ré si stě­žu­jí, že židov­ské závěsy jim v pou­lič­ní draž­bě vyfouk­la bohat­ší sou­sed­ka, ale to je vše. Víc neče­kej­te.

Režisér chtěl nej­spíš docí­lit toho, že chlad­ně popis­ný pří­stup para­dox­ně způ­so­bí sil­něj­ší emo­ci­o­nál­ní dopad, než kdy­by prvo­plá­no­vě uka­zo­val ta nej­vět­ší zvěr­stva, jež se v Osvětimi sta­la. Nepodařilo se. Zóna zájmu je totiž jed­na vel­ká vlek­lá nuda. Spoléhá na to, že divák stáh­ne klo­bouk k pie­tě auto­ma­tic­ky. Z prin­ci­pu. Nenechte se vydí­rat. Film není učeb­ni­ce děje­pi­su ani doku­men­tár­ní výpo­věď. Nic s vámi není špat­ně, když se vám tahle arto­vá nuda nebu­de líbit.

ČERNÁ JE BÍLÁ
Stydět by se měl spí­še reži­sér, že si dovo­lil zne­u­žít tak­to sil­né a cit­li­vé téma k tomu, aby si užil potlesk, i když fil­mař­sky toho moc nepřed­ve­dl. Jediným pove­de­ným nápa­dem jsou totiž dlou­hé sek­ven­ce, kdy kou­ká­te na čer­nou obra­zov­ku, což má nej­spíš sym­bo­li­zo­vat to, jak řada lidí během vál­ky zaví­ra­la oči, než aby čeli­la kru­té rea­li­tě nacis­tic­kých zlo­či­nů i vlast­ní­mu svě­do­mí, že ved­le tako­vých hrůz žije. Černočerné zábě­ry jsou tedy para­dox­ně nej­svět­lej­ší­mi mís­ty fil­mu.