ZROZENÍ ALCHYMISTKY - Jediná česká filmová pohádka letošního adventního a vánočního času

word image 418304 1

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

ROZHOVORY S HERCI

Roman Zach jako Archivald: moud­rý alchy­mis­ta a nej­vyš­ší krá­lov­ský rád­ce Aspánie

Roman Zach pat­ří k nej­ob­sa­zo­va­něj­ším čes­kým her­cům, kte­ré divá­ci zna­jí z fil­mů, tele­viz­ních seri­á­lů i diva­del­ních insce­na­cí. Jeho umě­lec­ká tvor­ba však nekon­čí u herec­tví. Věnuje se také sklá­dá­ní scé­nic­ké hud­by, reží­ro­vá­ní a s vel­kým nad­še­ním obje­vu­je svět díky ces­to­vá­ní. V pohád­ce Zrození alchy­mist­ky se před­sta­ví jako Archivald, nej­vyš­ší krá­lov­ský rád­ce a dvor­ní alchy­mis­ta krá­lov­ství Aspánie. Archivald je nej­star­ším mužem celé říše, kte­rý pro­šel život­ní­mi zkouš­ka­mi, bolest­ný­mi ztráta­mi i boji s tem­ný­mi sila­mi. Je moud­rý a zku­še­ný, záro­veň ale i vel­mi lid­ský. Jako nej­lep­ší pří­tel a rád­ce krá­le Roberta VIII. sto­jí vždy po jeho boku a nikdy se nevzdal boje pro­ti Černé bou­ři – záhad­né niči­vé magii, jež pus­to­ši­la zem. Stejně jako jeho posta­va i Roman Zach rád obje­vu­je nové svě­ty, ať už na fil­mo­vém plát­ně, diva­del­ním jeviš­ti nebo na svých cestách. V roz­ho­vo­ru pro­zra­dil více nejen o Archivaldovi, ale i o sobě samot­ném.

Rozhovor s Romanem Zachem

Vaše posta­va Archivalda má mno­ho pří­z­vi­sek: moud­rý, sta­rý, vyso­ký. Jaký je pod­le vás? V našem pří­bě­hu je oprav­du moud­rý, vyso­ký a vel­mi sta­rý. Vnímám ho jako pozi­tiv­ní­ho prů­vod­ce naším pří­bě­hem.

Jak vel­ký pro­stor dosta­la vaše posta­va ve Zrození alchy­mist­ky opro­ti pohád­kám o Princeznách zakle­tých v čase?

Rozhodně nej­vět­ší. Diváci se ten­to­krát mohou podí­vat i do Archivaldova záze­mí a poznat ho blí­že, jaký vlast­ně je. Získal také výraz­nou roli uči­te­le. Mým úko­lem bylo dostat Arianu ze sirot­čin­ce a při­vést ji na Akademii alchy­mis­tů.

Proč jste při­jal roli Archivalda? Rozhodl scé­nář, tvůr­čí tým nebo ješ­tě něco jiné­ho? Musíme se vrá­tit do doby ješ­tě, než se plá­no­va­lo natá­če­ní prv­ní Princezny zakle­té v čase. Se ženou jsme byli na výle­tě v Lipnici nad Sázavou u neu­vě­ři­tel­ných skal­ních útva­ru jako jsou Ústa prav­dy nebo Památník odpo­sle­chu a já si říkal, že by to bylo skvě­lé téma pro film. O tři dny poz­dě­ji mi zavo­lal Petr Kubík, že má scé­nář, v němž prá­vě Ústa prav­dy figu­ro­va­la. Bylo to až neu­vě­ři­tel­né. Poté jsme se sešli s Petrem, Lukášem Danielem Paříkem a Viktorem Krištofem, jehož jsem znal už z pro­jek­tu Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů. Věděl jsem, že tihle lidé umí dělat vel­ké výprav­né sním­ky. Okouzlila mě jejich fas­ci­na­ce fan­ta­sy svě­tem, i když sám se v něm úpl­ně neo­ri­en­tu­ji. Díky dětem jsem ale viděl všech­ny fil­my s Harrym Potterem či Tolkiena. Fascinovalo mě, že tihle „bláz­ni“ doká­za­li z niče­ho vybu­do­vat vel­ko­le­pý pří­běh a nato­čit ho v čes­kém pro­stře­dí. Brzy jsem pocho­pil, že svým nad­še­ním umě­jí strh­nout i dal­ší lidi, kte­ří jim chtě­jí pomá­hat, a to mě při­táh­lo také. Scénář mě pře­svěd­čil, že nepů­jde o jakousi trap­nou kopii Tolkiena, ale o smys­lu­pl­ný a ori­gi­nál­ní pro­jekt. Přidalo se i obrov­ské nasa­ze­ní celé­ho týmu. Bylo to nároč­né natá­če­ní, ale plné ener­gie a entu­zi­as­mu, což mě bavi­lo. Vzpomínám si, že u prv­ní Princezny jsem měl jen pár natá­če­cích dnů a tvůr­ci chtě­li, abych si oho­lil vla­sy i vou­sy. Rád bych to býval udě­lal, ale kvů­li jiným závaz­kům jsem si tako­vou změ­nu nemohl dovo­lit. Zpětně mě to tro­chu mrze­lo. Nakonec roz­hod­la kom­bi­na­ce scé­ná­ře, nad­še­ní a jedi­neč­nos­ti pro­jek­tu. Proto jsem se k nim při­dal. A od té doby, kdy­ko­liv tvůr­ci zavo­la­jí, sou­hla­sím, aniž bych si pře­dem pře­če­tl scé­nář.

Nakolik se vaše posta­va vyví­jí v čase a spo­lu s pro­jek­ty?

Pořád se vra­cí­me do stej­né­ho fan­ta­sy svě­ta Oberonu. Všechno vychá­zí z kní­žek, kte­ré Lukáš Daniel Pařík a Petr Kubík píšou, a pod­le toho, pro jaký film zrov­na scé­nář píšou, se vyví­jí i moje posta­va.

Ve fil­mech této série je spous­ta tri­ko­vých scén a kou­zel. Jak se tako­vé natá­če­ní liší od „netri­ko­vých“ pro­jek­tů?

Je to úpl­ně jiné. Vstupujete do nere­ál­né­ho svě­ta, kde jsou naše posta­vy nere­ál­né – pohád­ko­vé. Hodně tri­ko­vých scén se točí před zele­ným plát­nem. Třeba kouz­le­ní run nebo situ­a­ce, kdy rukou či prs­te­nem něko­ho „odho­dí­te“, ane­bo mává­te holí zavě­še­nou na vlas­ci. Na pla­ce vám to při­pa­dá sko­ro absurd­ní, pro­to­že ve sku­teč­nos­ti jen sto­jí­te, tvá­ří­te se hod­ně expre­siv­ně a dělá­te pohyb, kte­rý sám o sobě půso­bí tro­chu směš­ně. V tu chví­li si říká­te, aby to nako­nec nevy­pa­da­lo jako pitvo­ře­ní. Ale když pak vidí­te hoto­vý výsle­dek po prá­ci tri­ka­řů, půso­bí to zají­ma­vě a uvě­ři­tel­ně.

Často si vzpo­me­nu na situ­a­ce, kdy se mě děti pta­jí: „Tati, kam jdeš?“ A já odpo­ví­dám: „Do prá­ce.“ Jenže ta prá­ce pak vypa­dá tak, že sto­jím na pla­ce v hábi­tu, s barev­nou čoč­kou v oku, kte­rá mě pálí a oči slzí, a před­stí­rám, že zve­dám hůl a kouz­lím runy. A když mi děti vola­jí: „Co děláš, tati?“, já jim jen řek­nu: „Teď nemůžu, pra­cu­ju.“ To je úsměv­né, když si uvě­do­mím, jak zvlášt­ní ta moje prá­ce vlast­ně je.

Berete tedy natá­če­ní tri­ko­vých scén spíš jako zába­vu nebo výzvu?

Je to kom­bi­na­ce obo­jí­ho. Na pla­ce je to spíš vtip­né, někdy až komic­ké, ale záro­veň je to vel­ká výzva. Musíte hod­ně věřit před­sta­vi­vos­ti a záro­veň hrát napl­no, i když kolem vás vlast­ně nic není. Nakonec je to ale krás­ný odskok do jiné­ho svě­ta a pro mě osob­ně obrov­sky zají­ma­vá zku­še­nost.

Skrývá kos­tým a líče­ní Archivalda pro vás spíš rados­ti, nebo nepří­jem­nos­ti?

Upřímně, rados­tí tam moc není. Jedině snad ta, že díky kos­tý­mu a líče­ní zís­ká­vá posta­va vlast­ní cha­rak­ter. Velkou roli v tom hra­je i kon­takt­ní čočka. Přes to oko s ní špat­ně vidím a mozek pořád ana­ly­zu­je, co se vlast­ně děje. Je to zvlášt­ní, pro­to­že když máte čoč­ky na obou očích, zvyk­ne­te si. Tady je jen jed­no oko „špat­ně“ a dru­hé nor­mál­ní, tak­že vidí­te roz­ma­za­ně, škrá­be vás to a je to mys­lím hor­ší než s obě­ma najed­nou.

A co samot­ný kos­tým?

Ten je kapi­to­lou sám pro sebe. Je těž­ký, je v něm hor­ko a člo­věk si na něj neu­stá­le šla­pe. Pod ním jsem čas­to jen v tren­kách, pro­to­že by se to jinak neda­lo vydr­žet. K tomu boty s vel­kou špič­kou, se kte­rý­mi pořád o hábit zako­pá­vám.

Jak se vám pra­co­va­lo s holí?

Hůl vypa­dá bytel­ně, ale je vytiš­tě­ná na 3D tis­kár­ně a sle­pe­ná dohro­ma­dy, tak­že při vět­ším bouch­nu­tí o zem má ten­den­ci se roz­pad­nout na čty­ři kusy. Což se oprav­du sta­lo a muse­la se narych­lo sle­po­vat. Od té doby jsem musel dělat, že se o ni opí­rám, jinak by se roz­padla zno­vu.

Takže mís­to hra­ní jste spíš hlí­dal, abys­te nespa­dl?

Přesně tak. V jed­nu chví­li špat­ně vidí­te, škrá­be vás čočka, potí­te se pod tím dlou­hým kos­tý­mem, zako­pá­vá­te o boty, nesmí­te moc zatí­žit hůl a sna­ží­te se udr­žet rov­no­váhu. Takže se vlast­ně nesou­stře­dí­te na hra­ní, ale hlav­ně na to, abys­te šel správ­ným smě­rem a neza­ko­pl.

Jaké to bylo spo­lu­pra­co­vat s dět­ský­mi her­ci ve Zrození alchy­mist­ky?

Bylo to skvě­lé. Jsou straš­ně šikov­ní a pře­de­vším nad­še­ní, že se můžou na něčem tako­vém podí­let. Znali všech­ny pohád­ky, fil­my i kníž­ky, a šli do natá­če­ní s obrov­skou ener­gií. Navíc se mi líbil i způ­sob, jakým pro­duk­ce pra­co­va­la. Oslovila fanouš­ky Princezen zakle­tých v čase, aby si při­šli zahrát men­ší role nebo kom­parz. To jsou oprav­do­ví nad­šen­ci, kte­ří byli šťast­ní, že se mohou stát sou­čás­tí jejích pokra­čo­vá­ní. Je fas­ci­nu­jí­cí být u pro­jek­tu, kte­rý doká­že lidi takhle nadchnout a spo­jit.

Přál bys­te si mít kou­zel­nou moc nebo schop­nost vařit lek­tva­ry? Co bys­te s nimi chtěl změ­nit v dneš­ní době?

To je otáz­ka, kte­ré jsem se tro­chu obá­val (úsměv). Samozřejmě by bylo krás­né mít kou­zel­nou schop­nost, ale nedo­ká­žu si úpl­ně před­sta­vit, že bych tu moc oprav­du měl. Na to jsem pří­liš prag­ma­tic­ký… Přijde mi, že věci se dějí z něja­ké­ho důvo­du. Možná bych změ­nil něco, co jsem poka­zil? Nevím. Určitě bych ale neza­sa­ho­val do dění kolem sebe. Spíš bych tře­ba vrá­til něko­ho blíz­ké­ho k živo­tu, mož­ná něko­ho uzdra­vil. Asi bych tu schop­nost věno­val těm­to věcem.

Vzpomenete si na něja­kou scé­nu z natá­če­ní, kte­rá vás nějak zasáh­la?

Bylo jich hod­ně. Počkejte si na výsle­dek do kina. I když, vzpo­mí­nám si na vel­ké hro­mad­né scé­ny, tře­ba sean­ci v kos­te­le, kte­ré se natá­če­ly ve Filmových stu­di­ích na Barrandově. Najednou se kolem vás pohy­bu­je spous­ta dobo­vé­ho kom­par­su, pro­chá­zí­te stře­do­vě­kým měs­tem, všu­de kolem hoří ohně a vy máte pocit, že jste se oprav­du ocit­li v jiné době. Samozřejmě, musí­te si odmys­let celý ten štáb oko­lo. I když v jed­nu chví­li to bylo snad­né, pro­to­že kvů­li nároč­nos­ti scé­ny muse­li všich­ni ode­jít a zůstal na pla­ce jen kame­ra­man se ste­a­di­ca­mem a asi­s­tent. To se úpl­ně nechá­te unést atmo­sfé­rou a řek­ne­te si: „Ano, tohle je sku­teč­né.“ Je to fan­tas­tic­ký pocit, pře­nést se do jiné­ho času. No a pak při­jde rea­li­ta: šláp­ne­te si na kos­tým, zakop­ne­te a rázem jste zpát­ky ve 21. sto­le­tí (úsměv). Ale i přes všech­ny nároč­né a dlou­hé dny, tohle natá­če­ní bylo pro mě oprav­du jedi­neč­né.

Jaké posel­ství má pod­le vás film Zrození alchy­mist­ky?

Myslím, že hlav­ním posel­stvím je nadě­je a víra, že kaž­dý může dostat svou šan­ci. I když to někdy vypa­dá, že je osud pře­dem daný a nedá se změ­nit. Naše pohád­ka uka­zu­je, že vždy může při­jít něco, co nám pomů­že obje­vit v sobě nové věci a obrá­tit náš pří­běh jiným smě­rem. Neexistují tedy žád­ní out­si­de­ři a nic nemá pře­dem ztra­ce­ný smy­sl. Naděje tu pros­tě vždyc­ky je, a i když nám ostat­ní občas nevě­ří, vždyc­ky máme mož­nost to změ­nit. Ano, může to znít jako klišé, ale prá­vě do pohá­dek klišé pat­ří, a tady fun­gu­je.

Čím by měl Archivald inspi­ro­vat divá­ky?

Já sám jsem nikdy neza­žil dědu, ke kte­ré­mu bych mohl vzhlí­žet. Vždycky jsem tro­chu závi­děl kama­rá­dům, kte­ří je měli, pro­to­že stá­ří a dět­ství jsou si vlast­ně vel­mi blíz­ké. V roli Archivalda si tak tro­chu kom­pen­zu­ji tuhle život­ní zku­še­nost. Hraji moud­ré­ho staré­ho alchy­mis­tu, tako­vé­ho men­to­ra, kte­rý není kla­sic­kým pro­to­ty­pem las­ka­vé­ho kou­zel­né­ho sta­řeč­ka, pro­to­že umí být i přís­ný a čas­to řek­ne i něco nepří­jem­né­ho. Ale prá­vě pro­to mají jeho slo­va váhu a respekt. Archivald mlu­ví s dět­mi jako s dospě­lý­mi, pře­dá­vá jim zku­še­nos­ti, vede je a záro­veň doká­že nasta­vit hra­ni­ce. A ony ho respek­tu­jí. Ne pro­to, že musí, ale pro­to, že ho vní­ma­jí jako auto­ri­tu, kte­rá vychá­zí z jeho život­ní moud­ros­ti. Vlastně pokaž­dé, když ve fil­mu mlu­vím na děti a vidím ty jejich oči, před­sta­vu­ji si, jaké by to bylo, kdy­by se mnou takhle mlu­vil můj vlast­ní děda. A to je pro mě na téhle posta­vě asi to nej­bliž­ší a nej­cen­něj­ší.

Jaká byla spo­lu­prá­ce s reži­sé­ry?

Pracuje se s nimi skvě­le. Jsou vždyc­ky výbor­ně při­pra­ve­ní, jsou sehra­ná dvo­ji­ce a mají všech­no pod kon­t­ro­lou. Taky už je to náš tře­tí pro­jekt. Co se týká tex­tu, nikdy na nich strikt­ně netr­va­jí. Pokud mám pocit, že by repli­ky šly upra­vit, jsme schop­ní to spo­lu pro­brat a domlu­vit se. Za ta léta jsme si vybu­do­va­li způ­sob komu­ni­ka­ce, kte­rý fun­gu­je obě­ma smě­ry. Oni při­jdou s nápa­dem, já s pro­ti­ná­pa­dem, a vět­ši­nou se rych­le shod­ne­me. Myslím, že jsme nala­dě­ní na stej­nou vlnu, a díky tomu je naše spo­lu­prá­ce nad­mí­ru pří­jem­ná.

Máte rád pohád­ko­vý svět? Co vás na něm baví?

Rozhodně a všech­no. Fantazie je skvě­lá. Čím víc se člo­věk stá­vá sou­čás­tí kaž­do­den­ních ste­re­o­ty­pů: prá­ce, slo­žen­ky, vycho­vá­vá­ní dětí, a teď to roz­hod­ně nemys­lím špat­ně, tím víc potře­bu­je něja­ké povzbu­ze­ní. Protože to všech­no je někdy tak ukrut­ná ruti­na, kte­rá vás má ten­den­ci vysát. A při­tom musí­te pořád hle­dat sílu ráno vstát a zno­vu vplout do té stej­né kaž­do­den­ní rea­li­ty. Aby byla hezká, musí­te na ní makat, stej­ně jako na vzta­zích. Je to dři­na, ale krás­ná dři­na. A prá­vě pro­to je pro mě pohád­ka vlast­ně totéž, co herec­tví. Obléknete si kos­tým, vstou­pí­te do pří­bě­hu a aspoň na chví­li nejste tím „nor­mál­ním já“. V diva­dle je to úpl­ně skvě­lé. Od dese­ti do dvou jste ve svě­tě pří­bě­hů… A pak najed­nou zjis­tí­te, že už se blí­ží ta dru­há hodi­na a vy musí­te běžet vyzved­nout děti, odvézt je na krouž­ky, nakou­pit, zaři­zo­vat a plá­no­vat. A večer jste zpát­ky na jeviš­ti zase v jiné rea­li­tě. Pohádka je pro mě v tom­to pří­pa­dě moje povo­lá­ní.

Archivald, stej­ně jako vy, pro­ces­to­val mno­ho zemí. Co vás baví na ces­to­vá­ní?

Mně se líbí všu­de. Na ces­to­vá­ní mě baví pozná­vá­ní lidí, kul­tur, způ­sobů živo­ta. Pokaždé, když se vrá­tím, zís­kám urči­tý nad­hled nad tím, co se děje tady doma. Dává mi to obrov­skou vnitř­ní sílu. Cestování je pro mě tako­vý život­ní fil­tr. Pomáhá mi vydr­žet kaž­do­den­nost a pro­plou­vat jí s vět­ší leh­kos­tí. Vlastně je to pro mě cen­něj­ší než coko­liv, co bych si mohl tře­ba kou­pit. Zážitky a pří­běhy zůsta­nou. Každá ces­ta je pro mě cílem sama o sobě.

Jaké to je být prů­vod­cem tele­viz­ní­ho ces­to­pi­su?

Natáčení série Hledání ztra­ce­ných časů neby­lo snad­né: někdy máte hlad, někdy šla­pe­te kilo­me­t­ry, dost impro­vi­zu­je­te a říká­te si, proč to dělá­te. Ale hla­va se při tom tak skvě­le vyčis­tí. A najed­nou víte, že vaše pro­blémy vlast­ně nejsou tak vel­ké, jak se zda­jí. V lis­to­pa­du bude­me na ces­to­va­tel­ském fes­ti­va­lu v Pardubicích pre­zen­to­vat a pro­mí­tat Arménii a Gruzii a já se těším, že si to zno­vu při­po­me­nu. Bylo mi tam dob­ře. Byl jsem šťast­ný.

Jak nároč­ná je pří­pra­va?

Náš tým čítal čty­ři lidi, tak­že jste sám sobě kosty­mé­rem, mas­ké­rem a občas jsem si dělá­te i rešer­še. Ne pro­to, že to neby­lo při­pra­ve­né, nao­pak – bylo per­fekt­ně, ale pro­to­že mě to zají­ma­lo. I když jsem měl „načte­no“, v autě během dlou­hých pře­jez­dů jsem hle­dal dal­ší infor­ma­ce o mís­tech, kam jsme se vydá­va­li. Scénář vzni­kal dopře­du, ale spous­ta detai­lů se rodi­la pří­mo na mís­tě. A to mě vlast­ně bavi­lo nej­víc. Ta abso­lut­ní bez­pro­střed­nost. Někdy jsme pros­tě zakle­pa­li na dve­ře a čeka­li, jest­li nás pus­tí, nebo vyho­dí. Pro film z toho zůsta­lo pár vte­řin, ale my jsme s nimi strá­vi­li celé odpo­led­ne. Takové momen­ty byly pro mě nej­cen­něj­ší. Tohle natá­če­ní bylo tak tro­chu punk – člo­věk musel být ote­vře­ný, při­způ­so­bi­vý a ochot­ný sná­šet nepo­hod­lí. Ale stá­lo to za to.

Kromě herec­tví sklá­dá­te i diva­del­ní a fil­mo­vou hud­bu. Jak jste se k tomu dostal?

Na základ­ce jsem se nau­čil na kyta­ru. Táta ji měl doma pově­še­nou a já ho pro­sil, ať mě nau­čí hrát. Moc se do toho nehr­nul. Ukázal mi tři akor­dy a řekl: „To ti bude sta­čit.“ Já se pak začal učit pod­le kaze­ťá­ku, tře­ba pís­nič­ky Vlasty Redla nebo Samsona Lenka. Na střed­ní jsme jez­di­li na van­d­ry, zpí­va­li u ohně, zalo­ži­li kape­lu, i když jsme nikdy pořád­ně nehrá­li.

Kdy při­šla prv­ní pří­le­ži­tost slo­žit hud­bu?

Po DAMU jsem nastou­pil do Činoherního stu­dia v Ústí nad Labem. Zkoušeli jsme hru Taťka stří­lí góly Jiřího Pokorného. A on mi teh­dy řekl: „Když hra­ješ na kyta­ru, nechceš k tomu slo­žit muzi­ku? Takovou tro­chu “pokrou­ce­nou” coun­t­ry?“ A tak vznik­la prv­ní scé­nic­ká hud­ba.

Dokonce jsme vyda­li i kaze­tu s kape­lou Happy, bylo na ní osm „div­ně tramp­ských“ pís­ni­ček.

No a postup­ně jsem začal dělat hud­bu pro dal­ší insce­na­ce.

Jak se to vyví­je­lo dál?

Díky Divadlu Komedie, kde jsem hrál, jsem se dostal ke spo­lu­prá­ci s reži­sé­ry Dušanem Pařízkem a Davidem Jařabem. A s Dušanem jsem se pak hudeb­ně podí­lel na insce­na­cích, kte­ré reží­ro­val na růz­ných evrop­ských scé­nách: ve Vídni, Darmstadtu, Drážďanech, Hamburku, Salzburku, Kolíně nad Rýnem, v Berlíně… Najednou jsem měl k dis­po­zi­ci vel­ké orchest­ry, nahrá­va­cí stu­dia a pro­fe­si­o­nál­ní hudeb­ní­ky. Pro mě, kte­rý byl zvyk­lý smo­lit hud­bu pun­ko­vě doma s kama­rá­dy, to byla vel­ká ško­la.

Bylo těž­ké pra­co­vat s pro­fe­si­o­nál­ní­mi hudeb­ní­ky, když jste nepsal noty?

Hodně. Oni byli nau­če­ní hrát z parti­tur, kte­ré já jim nedal. Říkal jsem: „Pojďme impro­vi­zo­vat.“ A oni si mys­le­li, že jsem blá­zen, pro­to­že to nikdy neza­ži­li. Občas to nešlo a někdo pros­tě ode­šel. Ale ti, co zůsta­li, se do toho pus­ti­li a najed­nou se z inter­pre­tů sta­li spo­lu­tvůr­ci. To bylo krás­ný.

Hrajete na Letních shake­spea­rov­ských slav­nos­tech dvoj­ro­li vévo­dy Fredericka a jeho bra­t­ra v Jak se vám líbí. Jaké je to hrát Shakespeara pod širým nebem?

Hraní v ple­né­ru má svo­je kouz­lo, ale i úska­lí. Na prv­ní pohled to vypa­dá idy­lic­ky. Diváci si udě­la­jí výlet, pro­jdou se Prahou, dají si pro­sec­co, pak sedí na Nejvyšším pur­krab­ství, díva­jí se na okos­tý­mo­va­né her­ce v zají­ma­vě scé­no­gra­fii. Jenže pro nás to zna­me­ná úpl­ně jiný způ­sob prá­ce. Atmosféra vel­ké­ho ven­kov­ní­ho pro­sto­ru chce mno­hem sil­něj­ší tah štět­cem, od režie i od her­ců. Nestačí jen „odvyklá­dat“ text. Chce to spe­ci­fic­kou ener­gii.

Takže ven­kov­ní Shakespeare je pro her­ce i reži­sé­ra vět­ší výzva?

Určitě. Je to krás­ná pří­le­ži­tost, ale taky past. A upřím­ně, i já chci, aby to mělo jis­kru, aby to bylo výji­meč­né.

A jaké to je pro vás jako her­ce?

První pre­mi­é­ro­vý rok to je vždyc­ky úpl­né peklo. Zatímco rodi­na odjíž­dí na prázd­ni­ny, vy jste čty­ři­cet dní zavře­ní v Praze. Mám rád léto roz­lí­ta­né, na výle­tech nebo na cha­lu­pě, tak­že to je vždyc­ky změ­na. Ale když se sejde par­ta lidí, tak to roz­hod­ně sto­jí za to. Je to hod­ně inten­ziv­ní, z komor­ních scén sko­čí­te rov­nou na obrov­skou scé­nu a musí­te ji utáh­nout.

Ale to není vaše prv­ní zdej­ší účin­ko­vá­ní…

Ano, Jak se vám líbí je už moje zdej­ší tře­tí shake­spea­rov­ská zku­še­nost. První byla s Ivanem Rajmontem Marná lás­ky sna­ha, pak jsem hrál ve Zkrocení zlé ženy, to byla skvě­lá insce­na­ce. Daniela Špinar z ní teh­dy udě­la­la tako­vou zábav­nou extra­va­gant­ní podí­va­nou, a mys­lím, že prá­vě to je v ple­né­rech potře­ba.

Jste sou­tě­ži­vý? Jak jste pro­ží­val StarDance a Tvoje tvář má zná­mý hlas?

To jste tre­fi­la hře­bí­ček na hla­vič­ku. Od dět­ství jsem spor­to­val. Od páté tří­dy pla­vá­ní, pak celou střed­ní vod­ní polo. Nejsem z diva­del­ní rodi­ny, spíš kluk ze síd­liš­tě. Takže sou­tě­ži­vost ve mně byla vždyc­ky. Jenže když jsem ji pak pře­ne­sl na par­ket StarDance nebo do Tvojí tvá­ře, vyvsta­lo se ve mně něco, co jsem vlast­ně vůbec nechtěl. Ve StarDance tré­nu­je­te tři měsí­ce, pak při­jde dru­hé kolo a hro­zí vyřa­ze­ní. A ve mně se najed­nou pro­bu­dil ten vod­ní pólis­ta, co chce dát gól. Místo abych si to užil, byl jsem sevře­ný, naštva­ný, že by nám snad někdo nemu­sel chtít dát hlas. Trénovali jsme po nocích, až když jsem se vrá­til z diva­del­ní­ho zájez­du.

Chodil jsem vyšťa­ve­ný a říkal si: „Nás pře­ce nevy­ho­děj!“ To byly chví­le, kdy jsem byl snad až nezdra­vě sou­tě­ži­vý. A pak při­šla minu­ta a půl vystou­pe­ní v pře­no­su a já si jen opa­ko­val, ať nic nepo­dě­lám. Trochu pře­há­ním – hroz­ně mě to bavi­lo, straš­ně to bole­lo a bylo to teh­dy oprav­du hod­ně nároč­né, ale skvě­lé obdo­bí.

V Tvojí tvá­ři to bylo podob­né – ner­vo­zi­ta, strach, že něco zable­ko­tám, nebo zapo­me­nu text. Bojovnost se tam taky pro­bou­zí, ale v dis­ci­plí­nách, kde si nejste jis­tí v kram­fle­cích a vás to spíš brz­dí… Takže sou­tě­ži­vos­ti mám v sobě dost. Bohužel (úsměv).

Údajně jste nej­vyš­ší čes­ký herec. Má to při prá­ci výho­dy nebo spíš nevý­ho­dy?

Dříve spíš jako nevý­ho­du. Na kame­ře výš­ka sama o sobě moc vidět není, ale pozná se, když ved­le mě sto­jí někdo o tři­cet cen­ti­me­t­rů men­ší a dívá se na mě se zaklo­ně­nou hla­vou jako na nebe. Na pla­ce to má občas vtip­né momen­ty. Přijdu a kame­ra­ma­ni, kte­ří to dopře­du neod­had­li a nasta­vi­li si něja­kou výš­ku kamer, je musí narych­lo zve­dat o dva­cet cen­ti­me­t­rů. Už jsem star­ší, je mi pade­sát dva, ale stej­ně mě to baví sle­do­vat. Vždycky, když při­jdu, vidím to pře­kva­pe­ní „do prde­le!“ v očích kame­ra­ma­nů. Když jsem byl mlad­ší, hod­ně mě kori­go­va­li: „Můžeš si, pro­sím tě, hned po pří­cho­du sed­nout?“ A já, že nemůžu sedět, když při­chá­zí šéf, že je to nesluš­né. Tak mi radi­li: „Tak se aspoň opři o stůl.“ Dlouho jsem jim vychá­zel vstříc, než jsem si jed­nou řekl: „Ne. Já budu stát. Poraďte si.“ Upřímně, já svou výš­ku už tak nevní­mám. Měřím dva met­ry, moje žena je men­ší, a taky mi to nepři­jde zvlášt­ní. Ale pak vidím naši fot­ku nebo detail­ní záběr a říkám si: „Ty jo, já jsem fakt div­ně vel­kej.“ Ale je mi to vlast­ně úpl­ně jed­no.

Jak trá­ví­te vol­ný čas?

Miluji ces­to­vá­ní. Když mám pár dní v kuse, jede­me s rodi­nou nebo sami s Andreou někam pryč. Když je času míň, tře­ba jen dva dny, star­tu­je­me se ženou auto a vyrá­ží­me na cha­lu­pu.

Díváte se sám na fil­my a seri­á­ly?

Na to, v čem hra­ji, se nedí­vám vůbec. Ale teď sle­du­ji Válku gan­gů s Piercem Brosnanem a Helen Mirren a to je fakt výbor­ný. Já totiž nesná­ším seri­á­ly, kte­ré mají čty­ři a víc řad. Ideál je šest, maxi­mál­ně osm dílů. Protože jinak se u toho zasek­nu a jdu spát v pět ráno.

Na čem pra­cu­je­te nyní?

Momentálně natá­čí­me tře­tí řadu Případů mimo­řád­né Marty, kde hra­ji kapi­tá­na Krainera, tro­chu autis­tic­ké­ho vyšet­řo­va­te­le, kte­rý má rád pořá­dek, před­pi­sy a sys­tém. Seriál se točí pod­le fran­couz­ské před­lo­hy a jde spíš o kome­di­ál­ní žánr. Vyšetřování tam sice je, ale poin­ta je hlav­ně v kon­tras­tu mezi mou strikt­ně prag­ma­tic­kou posta­vou kapi­tá­na Kreinera a super­rych­lou inte­li­gent­ní Martou, kte­rou hra­je Táňa Dyková. A prá­vě tenhle střet je jádro celé­ho pří­bě­hu. Právě točí­me tře­tí sérii a vztah našich postav se samo­zřej­mě posu­nu­je dál, dokon­ce dojde i nato, že spo­lu i něco budou mít. Nebo nebu­dou? Neřeknu.

Pozval bys­te divá­ky do kina na Zrození alchy­mist­ky?

Rozhodně... Do kina musí na naši pohád­ku při­jít, pro­to­že je zkrát­ka dob­ré obec­ně cho­dit do kina. Navíc fanouš­ci Princezny zakle­té v čase se na pokra­čo­vá­ní pří­bě­hu ze stej­né říše se urči­tě vel­mi těší. Myslím, že tohle pokra­čo­vá­ní si roz­hod­ně nemů­žou nechat ujít. A navíc mám pocit, že příští rok by moh­lo vznik­nout i dal­ší pokra­čo­vá­ní, tak­že fanouš­kov­ská základ­na se bude urči­tě dál roz­ši­řo­vat. Je svým způ­so­bem na čes­ké scé­ně uni­kát, že něco tako­vé­ho vznik­lo. Kluci (Petr Kubík, Lukáš Daniel Pařík) jsou pořád jako vel­ký děti... Takže urči­tě přijď­te.

Medailonek Romana Zacha

Roman Zach (1973) vystu­do­val Střední prů­mys­lo­vou ško­lu sta­veb­ní, poté zamí­řil na praž­skou DAMU. Začínal v Činoherním klu­bu, postup­ně půso­bil v Národním diva­dle, Dejvickém diva­dle, ústec­kém Činoherním stu­diu a v Divadle Komedie.

Na fil­mo­vém plát­ně se před­sta­vil napří­klad ve sním­cích Deníček moder­ní­ho fot­ra, Princezna zakle­tá v čase I, II, Fair Play, Antropoid. Ze seri­á­lů zná­me jeho role z Ordinace v růžo­vé zahra­dě, Modrého kódu, ZOO či 1. mise. Diváci ho mohou vidět také v před­sta­ve­ních Láska z mlá­dí (kte­rou navíc reží­ro­val), Funny Girl, Skečmen nebo Program na záchra­nu mužů.