Akta X – S11E06 – Kotě (Haley Joel Osment vs. Mitch Pileggi)

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Lesy. Existuje vůbec něja­ká krás­něj­ší smrt, než smrt v lesích, nej­lé­pe rukou něja­ké­ho rafi­no­va­né­ho sadis­tic­ké­ho mani­aka? Troufám si tvr­dit, že ne, a pro utvr­ze­ní v tom­to pře­svěd­če­ní v minu­los­ti mno­hé vyko­na­la sama Akta X. Snaží se v tom pokra­čo­vat i šes­tá epi­zo­da nové řady, kte­rá by se ráda sta­la novou Detour, ale v mno­ha ohle­dech bohu­žel kri­tic­ky selhá­vá.

Marná slá­va, nej­lep­ší epi­zo­dy Akt X se ode­hrá­va­ly mimo civi­li­za­ci. Zvláště nároč­né zkouš­ky lesem pod­stou­pi­li Mulder a Scullyová v roz­me­zí pou­hé­ho měsí­ce na jaře 1994 v epi­zo­dách Shapes a Darkness Falls, nej­pr­ve při hrát­kách s vlkod­la­čí­mi indi­á­ny, poté se svě­tél­ku­jí­cí­mi vše­žra­vý­mi muš­ka­mi. První série obec­ně je na tyto loka­li­ty boha­tá, pama­tu­je­te výlet do ark­tic­ké­ho výzkum­né­ho stře­dis­ka nebo setká­ní s jer­seyským ďáblem či lehce zmu­to­va­nou amiš­skou sek­tou? A samo­zřej­mě poztrá­ce­ní puber­ťá­ci v zales­ně­ných oblas­tech ore­gon­ské­ho Bellefleur, to byl taky doce­la zná­mý pří­pad.

Přiznejme si hned na začát­ku – výle­ty Muldera a Scullyové do teré­nu nikdy neo­sl­ňo­va­ly skvě­lý­mi záplet­ka­mi. Jejich sil­ným momen­tem byla výprav­nost, tech­nic­ké kate­go­rie a reži­sér­ské schop­nos­ti, ordi­nu­jí­cí nám tu správ­ně hut­nou atmo­sfé­ru a lekač­ky v tu pra­vou chví­li.

Epizoda Kitten má dva sil­né momen­ty. Prvním je Mitch Pileggi. Už jsme si zvyk­li, že kdy­ko­liv je Walteru Skinnerovi v Aktech X věno­vá­no více pro­sto­ru, je to ku pro­spě­chu věci. První epi­zo­da, kte­rá posta­vu Skinnera při­blí­ži­la, Avatar z kon­ce tře­tí série, byla vel­mi pří­jem­nou son­dou do (roz­vrá­ce­né­ho) osob­ní­ho živo­ta zástup­ce ředi­te­le FBI, kte­rý tou dobou zrov­na pro­chá­zel (pro něj mimo­řád­ně boles­ti­vým) roz­vo­dem s man­žel­kou. Tehdy do jeho živo­ta vstou­pi­la žena nová, ne úpl­ně víta­ná, a sice suku­ba, kte­rá se mu vkradla až do poste­le a tam se z něj poku­si­la vysát život. Zhruba o rok poz­dě­ji, kon­cem čtvr­té série, dora­zi­la epi­zo­da Zero Sum. Skinner teh­dy vzal do vlast­ních rukou osud Dany Scullyové, pro­chá­ze­jí­cí smr­tel­nou cho­ro­bou, aby této agent­ce, pro kte­rou měl vždy jis­tou sla­bost, zachrá­nil život. V obou pří­pa­dech se však musel zaplést do špi­na­vých her, kte­ré v záku­li­sí nej­vyš­ších míst FBI roze­hrál Muž s ciga­re­tou.

Mitch Pileggi je na pomě­ry tele­viz­ní nabíd­ky vyni­ka­jí­cím her­cem. Jeho Skinner je skvě­lá posta­va, přís­ný šéf a byro­krat tělem i duší, kte­rý ctí pra­vi­dla úřa­du i jeho hie­rar­chii, záro­veň ale správ­ný a zása­do­vý chlap. Vždy mě bavi­lo sle­do­vat Skinnerovo zhnuse­ní pokaž­dé, kdy musel jed­nat s Kouřícím mužem, a milo­val jsem jej ve chví­lích, kdy Kuřákovi „před­sta­vil“ Alberta Hosteena nebo když Muldera v epi­zo­dě Anasazi srov­nal takří­ka­jíc „do latě“.

Veskrze para­no­id­ní Mulder měl v minu­los­ti ten­den­ci Skinnera pode­zří­vat a nevě­řit mu, což po udá­los­tech z osmé a devá­té série, kdy se Skinner stal ochrán­cem Scullyové, znač­ně omr­ze­lo a zača­lo půso­bit spí­še jako Mulderova zabed­ně­nost. Závěrečný pokec agen­tů se Skinnerem v aktu­ál­ní epi­zo­dě i jeho odhod­lá­ní odha­lit kon­spi­ra­ci sto­jí­cí za šílen­stvím a smr­tí jeho pří­te­le se jeví jako sna­ha celé toto obdo­bí vzá­jem­né nedů­vě­ry defi­ni­tiv­ně ukon­čit. Uvidíme tedy, zda jim nově vyhlá­še­né spo­je­nec­tví vydr­ží aspoň do osmé epi­zo­dy.

A prá­vě toho se týká nej­vět­ší výt­ka, kte­rou k této epi­zo­dě mám. Poprvé od kon­ce devá­té série v roce 2002 se do Akt X vra­cí Alvin Kersh. Postavu toho­to náměst­ka ředi­te­le FBI jsem měl vždy rád, a tak jsem se těšil na jeho vývoj za celé ty roky. Kersh byl vždy ote­vře­ně nepřá­tel­ský vůči Mulderovi i celé jeho „kří­žo­vé výpra­vě“, jíž ve sna­ze najít svou sest­ru vedl pro­ti ame­ric­ké vlá­dě i samot­né FBI. Jako tako­vé­ho jsem jej vždy respek­to­val a jeho pozi­ci chá­pal – Muldera, úto­čí­cí­ho na FBI, pova­žo­val za (poten­ci­ál­ně, ale i fak­tic­ky) nelo­a­jál­ní­ho čle­na týmu i úřa­du. Když pak závě­rem devá­té série pro­bí­hal vykon­stru­o­va­ný soud­ní pro­ces, na jehož kon­ci byl agent Mulder odsou­zen k tres­tu smr­ti, Kersh oto­čil a pomohl ex-agentovi uprch­nout z věze­ní. Vzhledem ke všem nejas­nos­tem, kte­ré pro­ces pro­vá­ze­ly, se jed­na­lo o změ­nu v cho­vá­ní vcel­ku pocho­pi­tel­nou.

Nyní, o pat­náct let poz­dě­ji, se zdá být vše úspěš­ně zapo­me­nu­to a Kersh se vůči agen­tům zno­vu extrém­ně vyme­zu­je. Zajímavý vele­toč vzhle­dem k tomu, jak moc si Kersh ušpi­nil ruce, když před lety pomohl Mulderovi uprch­nout z přís­ně stře­že­né­ho vojen­ské­ho zaří­ze­ní a zra­dit tak všech­ny ide­á­ly, kte­rým nyní zno­vu zřej­mě věr­ně slou­ží. Člověk má až pocit, že sle­du­je jakousi alter­na­tiv­ní rea­li­tu, ve kte­ré hned po šes­té sérii násle­do­va­la ta jede­nác­tá. Tuto nekon­zis­tent­nost může­me pocho­pit v pří­pa­dě nezku­še­né­ho scé­náris­ty, ale že pro­ti ní neza­sáh­nou dlou­ho­le­tí spo­lu­au­to­ři Akt X i jejich myto­lo­gie Chris Carter a Glen Morgan, to už je za hra­nou.

Vedle Pileggiho je dru­hým vel­kým pozi­ti­vem epi­zo­dy Haley Joel Osment. Kdysi rozkoš­ná dět­ská hvěz­dič­ka z vel­kých holly­wo­od­ských bijá­ků (Šestý smy­sl, A.I.: Umělá inte­li­gen­ce) dnes sice při­po­mí­ná pro­fe­si­o­nál­ní­ho pojí­da­če Big Maců kde­si z ame­ric­ké­ho stře­do­zá­pa­du, talen­tu však, trou­fám si říct, mu zůsta­lo na roz­dá­vá­ní. Skvělé jsou všech­ny jeho scé­ny s Pileggim („Now who sees mon­sters?“), zvláš­tě vyni­ka­jí­cí je pak ve scé­ně, kdy jej do jeho les­ní­ho kara­va­nu při­jdou vyslech­nout Mulder se Scullyovou. Když se řeč sto­čí na sna­hu ame­ric­ké vlá­dy skr­ze roz­pra­šo­vá­ní che­mic­kých látek ovlá­dat myš­le­ní kaž­dé­ho muže, ženy i dítě­te, vypa­dá to v jed­nu chví­li, že Mulder si hned týden po roz­luč­ce s Willem našel k adop­ci nové­ho syna.

Vedle dvou skvě­lých her­ců a stan­dard­ně dob­rých před­sta­vi­te­lů ústřed­ní dvo­ji­ce však epi­zo­da nabí­zí až stra­ši­del­ně málo. Napětí je pomá­lu, v lesích je ten­to­krát až pří­liš vel­ká tma na to, abychom zahléd­li aspoň něco děsi­vé­ho, a kon­spi­rač­ní lin­ka půso­bí pří­liš laci­ně a naiv­ně. O iri­tu­jí­cí nekon­zis­tent­nos­ti v pří­pa­dě někte­rých postav ani nemluvě. Záběry z Vietnamu nevy­dě­sí ani nedo­jmou, a to je co říct, když jsme svěd­ky vcel­ku bes­ti­ál­ní­ho vraž­dě­ní civi­lis­tů.

Po jis­tou dobu v prů­bě­hu desá­té série jsem si říkal, zda už není na čase, aby Chris Carter, Glen Morgan a James Wong neu­stou­pi­li do poza­dí a nepře­da­li žezlo něko­mu nové­mu, kdo by byl scho­pen nabíd­nout úhel pohle­du více pat­ří­cí do 21. sto­le­tí. Scénárista Gabe Rotter a reži­sér­ka Carol Bankerová však nena­bíd­li nic, co bychom nevi­dě­li už tisíc­krát. Půvabné kuli­sy měs­teč­ka Mud Lick i při­leh­lých lesů ame­ric­ké­ho Kentucky jsou straš­ně málo.

režie Carol Banker | scé­nář Gabe Rotter | pre­mi­é­ra v USA 7. 2. 2018 | pre­mi­é­ra v ČR: Prima Cool 3.9.2018 00:50

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře