Au Revoir, Monsieur Poirot – byly to dobré časy aneb Od Claphamské kuchařky až k Oponě

U mno­ha seri­á­lů může člo­věk říct, že na nich vyrůs­tal. U dal­ších, že na nich dospí­val. Ovšem ne kaž­dý seri­ál se může pochlu­bit exis­ten­cí trva­jí­cí čtvrt sto­le­tí s tím, že jeho kva­li­ta málo­kdy zako­lí­sa­la.

Bylo mi něja­kých čtr­náct či pat­náct a ješ­tě dnes si pama­tu­ju, jak se můj otec jed­no­ho dne zasmál na tele­viz­ním pro­gra­mem a pro­hlá­sil něco v tom smys­lu, že zača­li dávat Poirota. Netušil jsem, že jsem na začát­ku úžas­né ces­ty po boku jed­no­ho drob­né­ho geni­ál­ní­ho Belgičana. Za prvé jsem musel tro­chu zapá­t­rat, jak se to jmé­no vlast­ně vyslo­vu­je. Táta měl totiž sklo­ny dělat si z ang­lič­ti­ny legra­ci tím způ­so­bem, že někte­rá slo­va vyslo­vo­val tak, jak se psa­la. V jeho podá­ní zněl teh­dy Poirot oprav­du Poirot a ne jako Erkil Poaro. Občas mi to lezlo na ner­vy, ale ten­to druh humo­ru pou­ží­vá­me doma dodnes.

Pak jsem někde nara­zil na seri­á­lo­vou podo­bu Davida Sucheta a teh­dy jsem se dopus­til jed­no­ho váž­né­ho, naštěs­tí vel­mi krát­ké­ho omy­lu. Nějakým způ­so­bem jsem došel k závě­ru, že pan Poirot bude ele­gant­ní zlo­či­nec.

Velmi rych­le jsem byl naštěs­tí vyve­den z omy­lu a toho­to výstřed­ní­ho mužíč­ka ve vyni­ka­jí­cím dabin­gu jak Petra Kostky, tak Jaromíra Meduny, si oka­mži­tě zami­lo­val. Podobně, jako o sobě jako fanou­šek Cumberbatchova Sherlocka mohu svě­do­mi­tě říci I am Sherlocked, mohu stej­ně tak říct  I am Poiroted.

Suchet není ani nebyl jedi­ným před­sta­vi­te­lem bel­gic­ké­ho detek­ti­va, nicmé­ně je suve­rén­ně tím nej­lep­ším. U mě tedy až na jedi­ný pří­pad. Pokud jde o slav­nou Vraždu v Orient expres­su, mám pře­ce jen radě­ji sta­rou ver­zi s Albertem Finneym, Seanem Connerym a Michaelem Yorkem. Nejde mi ani tak o herec­ké výko­ny, spí­še o to, že Poirot nebyl v celém seri­á­lu nijak zvlášť spo­jo­ván s nábo­žen­ství, ale v tom­to sním­ku růže­nec téměř neod­lo­žil.

Přiznám se bez muče­ní, že jsem za svůj život ani jed­nu Agathu Christie neče­tl. Nic to ale nemě­ní na tom, že Suchetova seri­á­lo­vá ver­ze Poirotových pří­pa­dů pat­ří k tomu, na co se dá dívat vždyc­ky, i když zná­te pří­pa­dy nazpa­měť. Nedá se nic dělat, Britové tohle umí točit a vždyc­ky umě­li. Převedení mezi­vá­leč­ných let je napros­to fan­tas­tic­ké a atmo­sfé­ra nád­her­ně prská snad z kaž­dé­ho detai­lu na plát­ně. Jen pro upřes­ně­ní – aspoň pod­le časo­vé osy z brit­ských webů – Poirot při­chá­zí do Anglie roku 1916 a na zám­ku Styles se opět setká­vá s Arturem Hastingsem, kte­ré před­tím potkal během sou­kro­mé pra­xe v Evropě. Podle stej­né osy umí­rá detek­tiv opět na zám­ku Styles po vyře­še­ní své­ho posled­ní­ho pří­pa­du roku 1975.

Krom toho je mecha­nis­mus detek­ti­va cizin­ce ve vlast­ní zemi oblí­be­ným nástro­jem, jak si udě­lat ze svých kra­ja­nů legra­ci. Hercule Poirot zvlá­dá i ten­to úkol po celou dobu exis­ten­ce na výbor­nou. Ovšem všich­ni jeho přá­te­lé a spo­leč­ní­ci se stej­ně tak mohou spo­leh­nout na obrov­ské kva­li­ty a sílu jeho „malých šedých buněk“, kte­ré selha­ly za celou jeho kari­é­ru pou­ze něko­li­krát.

Takže stej­ně jako říkal Poirot toli­krát Hastingsovi i Jappovi, říkám teď já jemu: „Rád jsem vás poznal, mon ami.“

Blog auto­ra - http://jensovsky.blog.idnes.cz

---