Autoři projektu režisér Richard Komárek a kreativní producent Dušan Mulíček: Celá mladá generace je zlatá mládež, jen někdo je zlatější

Opět jste natá­če­li v něko­li­ka zají­ma­vých loka­cích. Hned v úvod­ní epi­zo­dě se Zlatá mlá­dež pro­mě­ní v bez­do­mov­ce a vyzkou­ší si prá­ci na tří­dí­cí lin­ce odpa­du. Na co zají­ma­vé­ho se divá­ci mohou těšit?

DM: Pětice akté­rů byd­lí v Praze a pro­střed­nic­tvím bez­do­mo­vec­ké zku­še­nos­ti jsme jim umož­ni­li poznat i její odvrá­ce­nou tvář. Vedle noč­ní smě­ny na tří­dí­cí lin­ce se dosta­nou i k pro­hra­bá­vá­ní popel­nic a musí zvlád­nout i nocleh pod mos­tem. Nečekali jsme, že prá­vě spa­ní v nocle­hár­ně pro lidi bez domo­va a noco­vá­ní pod mos­tem bude pro naše akté­ry tou nej­těž­ší zkouš­kou. Jak to celé se spa­ním dopad­ne, nebu­du pro­zra­zo­vat. To se divá­ci dově­dí na kon­ci prv­ní­ho dílu. Pro někte­ré z akté­rů byly nové i jiné zážit­ky. Např. Mike si mys­lel, že met­ro přes den jez­dí v dese­ti­mi­nu­to­vých inter­va­lech.

RK: Byla to pro ně jis­tě nevšed­ní zku­še­nost. Hned v prv­ním dílu jsme chtě­li uká­zat kon­trast mezi tím, co náš výběr žije – v rám­ci před­sta­vo­va­cích medai­lon­ků – a mezi tím, co den­ně pře­hlí­ží.

V jed­nom dílu si akté­ři Zlaté mlá­de­že vyzkou­ší, jaké je to být řez­ní­kem. V čem to bude odliš­né od pro­stře­dí jatek z prv­ní série a co může­te k tomu­to dílu pro­zra­dit?

RK: V prv­ní řadě je celý díl de fac­to o jat­kách a prá­ci na nich. Ve dru­hé řadě je téma lokál­ní eko­no­mi­ka, soběstač­nost v rám­ci malé­ho regi­o­nu. Těžiště toho­to dílu je jin­de. Další pod­té­ma, kte­ré je nemé­ně důle­ži­té, je vztah ves­ni­ce ver­sus měs­to. Na tuto pro­ble­ma­ti­ku vzejde nemá­lo pře­kva­pi­vých názo­rů.

DM: Ano, zase jsou tu jat­ka a akté­ři v nich. Vzhledem k tomu, že se do dru­hé řady vra­cí i jeden z akté­rů z prv­ní řady, Renato, je doce­la zají­ma­vé sle­do­vat, jak si pora­dí s pra­cí, ve kte­ré v prv­ní řadě spíš selhal. Vlastně jde o kom­ple­ta­ci řez­nic­ké zku­še­nos­ti z prv­ní řady. Na úvod dílu si vyzkou­ší i prá­ci v rybár­ně a na drů­be­žích jat­kách. Pak se akté­ři pře­su­nou na Chrudimsko do země­děl­ské­ho druž­stva v Rosicích u Chrasti, jehož růz­ný­mi pro­vo­zy si během týd­ne pro­jdou. Nepůjde jen o řezni­či­nu, ale i o chov pra­sat nebo doje­ní krav. Vše je tu méně prů­mys­lo­vé, víc domác­ké. Co se v tom­to čtvr­tém díle sta­ne, je to, že si akté­ři vje­dou do vla­sů. Vznikne tu kon­flikt, kte­rý dosta­ne poměr­ně divo­ký prů­běh.

Při natá­če­ní jste se opět dosta­li za hra­ni­ce České repub­li­ky. Znamená to, že tu nemá­me tolik míst, kde by mla­dí Češi moh­li opus­tit svou kom­fort­ní zónu?

RK: Postavy, kte­ré jsme do pořa­du vybra­li, mají, opro­ti těm z minu­lé řady, vět­ší medi­ál­ní  zku­še­nost. Velmi si hlí­da­li, jak budou vypa­dat v koneč­ném sestři­hu. Navíc se chtě­li pro­ti prv­ní řadě vyme­zit, tak­že mno­hem víc věcí zvlá­da­li a bylo těž­ké pro ně najít momen­ty pře­kva­pe­ní. I to je důvod, proč jsme se roz­hod­li o zahra­nič­ní loka­ce.

DM: Docu-reality for­mát Zlatá mlá­dež není jen o tom, že mla­dé lidi pře­sou­vá­me do míst, kde žít je drs­něj­ší, než na co jsou zvyklí ve svém vel­ko­měst­ském pro­stře­dí.  Jde  tu  i  o  to,  aby  pro­ži­tá  zku­še­nost akté­rům umož­ni­la revi­do­vat někte­ré jejich posto­je, aby je smě­ro­va­la k vědo­mí lid­ské a občan­ské odpo­věd­nos­ti. O tom jsou i zahra­nič­ní díly. V glo­ba­li­zo­va­ném svě­tě  naše  čes­ké  živo­ty sou­vi­sí i s živo­tem něko­ho, kdo se naro­dil tře­ba ve měs­tě ve střed­ní Indii. Na vlast­ní kůži  akté­ři  zjiš­ťu­jí, že lev­ná bota pro­dá­va­ná v čes­kém obcho­dě něco sto­jí.  Že  sto­jí pří­liš  málo,  pokud  jde o  mzdu pro indic­ké­ho děl­ní­ka a že sto­jí tře­ba i to, že tam pra­cu­jí i děti. Žijeme ve svě­tě, kdy se nás         už týká i dění 6 000 km dale­ko.

Kdo vybí­rá jed­not­li­vá pro­stře­dí a pod­le jaké­ho klí­če?

DM: Na začát­ku je vždy víc než desít­ka nápa­dů na loka­ce, ze  kte­rých postup­ně  odpa­dá­va­jí ty,  kte­ré vám neda­jí zají­ma­vých 40 minut. Další selek­ce nastá­vá, když zjis­tí­te, že vás do dané­ho pro­stře­dí pros­tě nepus­tí. Nejde jen o hle­dá­ní atrak­tiv­ních, nároč­ných nebo extrém­ních pro­stře­dí. Vybraná mís­ta se mohou týkat pra­cí a lidí, vůči kte­rým mají nejen akté­ři, ale i řada Čechů, dopře­du hoto­vé názo­ry a před­sud­ky, nebo témat, kte­ré je poho­dl­něj­ší vytěs­nit ze své­ho pře­mýš­le­ní. To se

týká dílů z Indie na téma dopa­dů glo­bál­ní eko­no­mi­ky, dílů o uprch­lic­ké zku­še­nos­ti, ale i domá­cích loka­cí. Pořád se v médi­ích opa­ku­je, jak ros­tou pla­ty, jak se máme stá­le líp, tak jsme při­šli s dílem o zku­še­nos­ti lidí, kte­ří se dob­ře nema­jí - s bez­do­mov­ci. To, že si za své pro­blémy mohou mnoh­dy sami, nás pře­ce neo­prav­ňu­je k tomu, abychom jejich exis­ten­ci vytla­či­li kom­plet­ně ze  své­ho  zor­né­ho pole.

RK: Klíč je jed­no­du­chý. Prostředí musí být atrak­tiv­ní jak z hle­dis­ka obra­zo­vé­ho, tak z hle­dis­ka obsa­ho­vé­ho. Přičemž pře­va­žu­je téma. Nechtěli jsme je pře­ná­šet do  více  či  méně  extrém­ních  pod­mí­nek jen tak. Vždy jsme chtě­li, aby se jich osob­ně dotý­ka­la pro­ble­ma­ti­ka, kte­rá se  v  mís­tě natá­če­ní řeší. A pře­ne­se­ně tak i divá­ka.

V Indii jste akté­ry zaměst­na­li v továr­ně vyrá­bě­jí­cí boty. Jak bys­te  cha­rak­te­ri­zo­va­li  posta­ve­ní míst­ních děl­ní­ků? Je tam povo­le­ná i dět­ská prá­ce?

DM: Natáčeli jsme v Agře, což je tako­vý indic­ký Zlín – měs­to bot. Jako děl­ník se zna­los­tí výro­by bot tu máte dvě mož­nos­ti zaměst­ná­ní. Dělník zaměst­na­ný v někte­ré z desí­tek míst­ních tová­ren, pra­cu­je v doce­la sne­si­tel­ných pod­mín­kách (pro Evropana v šíle­ném ved­ru), má pří­jem, kte­rý je vyš­ší, než kdy­by pro­dá­val na uli­ci nebo opra­vo­val sil­ni­ce. Dělníci, kte­ří pra­cu­jí v malých díl­nách, jsou na tom hůř. Horší pení­ze i pra­cov­ní pod­mín­ky. Navíc, tyto tzv. sweat­sho­py, v pře­kla­du ne cuk­rár­ny, ale doce­la při­lé­ha­vě „zpo­ce­né díl­ny“, dostá­va­jí zakáz­ky nára­zo­vě. Někdy pak děl­ní­ci pra­cu­jí i přes noc a spí v díl­ně, jin­dy je maji­tel díl­ny i na celé měsí­ce pro­pus­tí a musí se živit, jak se dá.

Dětská prá­ce v Indii povo­le­ná není, ale děje se to prá­vě ve sweat­sho­pech. Synové pomá­ha­jí otcům   v jejich prá­ci, aby tak při­nes­li něja­ké pení­ze navíc do rodin­né­ho roz­počtu. Výroba v těch­to díl­nách je pri­már­ně urče­na pro míst­ní trh, ale když má vel­ká fab­ri­ka zakáz­ku, kte­rá pře­vy­šu­je její výrob­ní mož­nos­ti, dis­tri­bu­u­je prá­ci i do těch­to sweat­sho­pů. Takže ani tady v ČR nemů­že­me mít jis­to­tu, že botu z obcho­du neleš­ti­ly dět­ské ruce.

RK: Pro mě bylo nej­vět­ší pře­kva­pe­ní asi to, jak celá ta dět­ská prá­ce půso­bi­la nebo spíš nepů­so­bi­la na naše akté­ry. Zjistili, že ve sweat­sho­pech pra­cu­jí děti, ale vlast­ně to téměř pře­šli. Jako by to bylo něco běž­né­ho. Ono to mys­lím sou­vi­sí s tím, že když se řek­ne dět­ská prá­ce, tak si kaž­dý před­sta­ví špi­na­vé, vyhla­do­vě­lé děti pra­cu­jí­cí v kame­no­lo­mu, nad kte­rý­mi prás­ka­jí biče, a tady to vypa­da­lo, jako když jsou klu­ci na let­ní bri­gá­dě. Což samo­zřej­mě nechci zleh­čo­vat, pro­to­že nej­hor­ší na tom je, že nema­jí jinou mož­nost. Jejich prá­ce je pod­hod­no­ce­na, ale tím, že nee­xis­tu­jí  odbo­ry,  tak  se nema­jí jak brá­nit, a pro děl­ní­ky je vždyc­ky lep­ší něco málo než nic. Jejich nahra­di­tel­nost je vel­mi veli­ká.

Velmi zají­ma­vé může být, když si Zlatá mlá­dež vyzkou­ší, jaké je to být uprch­lí­kem a vyda­jí se po sto­pách tzv. bal­kán­skou ces­tou. Co bylo cílem této zku­še­nos­ti?

DM: Češi mají po Makedoncích v Evropě nej­víc nega­tiv­ní postoj k uprch­lí­kům. Přitom tu uprch­lí­ky z Asie a Afriky, o kte­ré pri­már­ně jde, de-facto nemá­me. Češi nema­jí  s  uprch­lí­ky osob­ní  zku­še­nost,  jejich názor utvá­ří jen média. Docu-reality for­mát má mož­nost nabíd­nout sice zase skr­ze médi­um tele­vi­ze, ale přes­to poměr­ně auten­tic­kou zku­še­nost pěti akté­rů  utvo­ře­nou  na vlast­ní  oči, na vlast­ní  kůži. Naši akté­ři nemě­li před natá­če­ním nega­tiv­ní  před­sud­ky, spíš se o  uprch­lí­ky neza­jí­ma­li. Dva  akté­ři pak pozna­li, jak se žije lidem na soci­ál­ním dně v Africe – ve slu­mu a v uprch­lic­kém tábo­ře na kra­ji pouš­tě. Myslím, že to pro ně byla oči ote­ví­ra­jí­cí  zku­še­nost.  Ze  tří  akté­rů  jsme  pak  udě­la­li pří­mo uprch­lí­ky na bal­kán­ské ces­tě, ale muse­li pod­nik­nout ces­tu nao­pak - za hra­ni­ce EU. V jejich pří­pa­dě jsme po nich chtě­li něco víc. Uprchlické téma se u nás spíš zne­u­ží­vá jako zbraň Čechů pro­ti Čechům, než by uprchlí­ci sku­teč­ně něko­ho zají­ma­li. Antiuprchlickou kar­tou se dá  dostat  do  sně­mov­ny, opač­ně zase slou­ží k utvr­ze­ní se o vlast­ní ote­vře­nos­ti a  záro­veň  k  důvo­du,  proč  opo­vr­ho­vat těmi xeno­fob­ní­mi. U našich akté­rů jsme se nespo­ko­ji­li jen se slo­vy,  ale chtě­li jsme,  aby  pro uprch­lí­ky něco sku­teč­ně udě­la­li. Něco, co jim udě­lá  ces­tu  méně  poho­dl­nou.  Měli  pení­ze  na  ces­tu a na jíd­lo. A měli šan­ci z těch­to peněz něco ušet­řit pro lidi v Sýrii, za před­po­kla­du když by se ome­zi­li ve svých výda­jích. To, jak se ke spo­ře­ní posta­vi­li, má pro mě nej­vět­ší vypo­ví­da­cí cenu.

RK:  Slovo  uprch­lík  nebo  migrant,  bylo  vel­mi  čas­to  sklo­ňo­vá­no  před  i  v rám­ci  růz­ných  voleb.

Vytvořil se stra­šák, pro­blém a ten kdo měl recept na jeho vyře­še­ní nebo ale­spoň vidi­nu na jeho vyře­še­ní, tak bodo­val. Čím hor­ší onen recept byl, tím víc se musel nafouk­nout pro­blém a zvět­šit stra­šák, aby recept  obstál. Uprchlíci  se sta­li homo­gen­ní  hmo­tou valí­cí  se do vaše­ho domu. Ale jen

titěr­né pro­cen­to lidí se s nimi setka­lo tvá­ří v tvář. My jsme to naší pět­ce umož­ni­li a dali jsme té homo­gen­ní hmo­tě tvář, jmé­no a pří­běh.

Kamila Zlatušková říká, že osob­ní zku­še­nost je nej­lep­ším způ­so­bem, jak si udě­lat názor na svět. Myslíte, že tato zku­še­nost nějak pro­mě­ni­la jejich svě­to­ná­zor, pří­pad­ně názor na téma uprch­lic­tví?

DM: Byl bych tomu rád, i-kdyby mělo jít jen o mik­ro posu­ny jejich uva­žo­vá­ní. V zahra­nič­ních rea­li­ty for­má­tech, podob­ných Zlaté mlá­de­ži, může­te vidět use­da­vě pla­čí­cí nor­ské mód­ní vlo­ger­ky, kte­ré se zapří­sa­ha­jí, že se jim svět po zhléd­nu­tí ban­gla­déš­ských tex­til­ních dílen obrá­til naru­by. Tak tohle se u našich akté­rů nedě­je. Je to dob­ře nebo špat­ně? Svědčí to o vět­ším ego­is­mu nebo o jejich vět­ší upřím­nos­ti? Klára a Renato byli oči­vid­ně pohnu­tí osu­dy lid v afric­kém uprch­lic­kém tábo­ře. Sharlota zas v uprch­lic­kém díle pro­ká­za­la, že dove­de víc, než jen říkat slo­va, kte­rá se chtě­jí sly­šet. Nicméně nejde jen o akté­ry, jde i o divá­ky, kte­ří mohou skr­ze zku­še­nost pěti akté­rů pozmě­nit své názo­ry.

RK: Jakákoliv zku­še­nost se do nás zapi­su­je. Nemusí to mít bez­pro­střed­ní dopad, ale věřím, že se    to pro­je­ví tře­ba někdy v budouc­nu.

Které pro­stře­dí bylo z Vašeho hle­dis­ka nej­ná­roč­něj­ší a proč?

DM: Jak pro koho. Pro Mikea zřej­mě tří­dí­cí lin­ka odpa­du. Pro Petra řekl bych rybár­na a čiš­tě­ní vnitř­nos­tí makrel. Pro Kláru a Sharlotu zřej­mě jejich bez­do­mo­vec­ká zku­še­nost. Sharlota navíc v Indii nej­hůř nes­la davy lidí kolem. Pro Renata bylo zřej­mě pekel­ným zážit­kem jeho prá­ce na afric­ké far­mě s šéfem za zády. Druhou polo­vi­nu natá­če­ní v Indii byli akté­ři už tak fyzic­ky una­ve­ní a psy­chic­ky zdepta­ní, tak­že jejich cho­vá­ní v dru­hém indic­kém díle „Na indic­kém ven­ko­vě“ tomu zce­la odpo­ví­dá. To byly nároč­né oka­mži­ky pro ně i pro štáb.

RK: Když to zobec­ním, tak to byly momen­ty, kte­ré nemě­li pod kon­t­ro­lou. Pro Sharlotu to bylo pod­le mě prv­ní setká­ní s uprch­lí­ky v srb­ském Šidu, kdy muse­la v noci pro­jít kolem nádra­ží, kde se zdr­žu­jí. Pro Mika to bylo vše, co ho neba­vi­lo. Pro Petra vše u čeho nevy­pa­dal pod­le svých před­stav. Pro Renata vše, co mu nedá­va­lo smy­sl. Pro Kláru vše u čeho se zpo­ti­la.

Projekt Zlatá mlá­dež je o mla­dých lidech, kte­ří si žijí poměr­ně v luxu­su. Měli bys­te i vy osob­ně pro­blém uspět či fun­go­vat mimo vaši kom­fort­ní zónu?

DM: Termín Zlatá mlá­dež tro­chu rede­fi­nu­je­me. Označujeme jí celou gene­ra­ci mla­dých lidí naro­ze­ných do kon­zum­ní spo­leč­nos­ti, kte­ří obý­va­jí soci­ál­ní bub­li­nu vel­ko­měs­ta. Překvapila nás při natá­če­ní jed­na tako­vá malá vzpou­ra naše­ho štá­bu. Někteří lidé ze štá­bu odmít­li natá­čet v bez­do­mo­vec­ké uby­tov­ně z obav před nemo­cí, když nejsou očko­vá­ni. To mě pře­kva­pi­lo. Šance na one­moc­ně­ní byla men­ší než bou­rač­ka na D1. Vtipnou poin­tou pak bylo, když jeden z těch­to rebe­lů se uvo­lil pomoct kame­ra­ma­no­vi při­nést tech­ni­ku dovnitř do uby­tov­ny, ces­tou uklou­zl a na nohy mu pak pomá­ha­lo něko­lik před vstu­pem čeka­jí­cích bez­do­mov­ců. Každý má svou kom­fort­ní zónu defi­no­va­nou růz­ně. Aktéři se v Indii dovo­lá­va­li toho, že chtě­jí mít ale­spoň půl­den před odle­tem čas na to, aby se podí­va­li do Taj Mahalu. Přiznám se, že stát ve fron­tě do Taj Mahalu by pro mě bylo ono čiré utr­pe­ní dale­ko od mé kom­fort­ní zóny.

RK: Každopádně vše co nás vyko­le­jí z něja­ké­ho zaběh­nu­té­ho ryt­mu je něco, s čím se musí­me vypo­řá­dat. Všichni jsme zla­tá mlá­dež, jen někdo je zla­těj­ší.

Probrali jsme pro­stře­dí,  ale  ješ­tě  jsme  se  nedo­sta­li  k vybra­né  pěti­ci  akté­rů.  Některé z nich šir­ší veřej­nost může znát. Jak pro­bě­hl jejich výběr?

DM: Předně jsme zjis­ti­li, že něco zásad­ní­ho gene­rač­ní­ho se pro­mě­ni­lo. V prv­ní řadě jsme nakás­to­va­li pět­ku, kte­rá před kame­rou vystu­po­va­la tak, že snad hůř se už z hle­dis­ka dojmu, kte­rý     v tele­viz­ním  médiu zane­cha­jí, cho­vat nemoh­li. Tři roky poté se zdá, že  dorost­la jiná gene­ra­ce,  kte­rá už dale­ko lépe kon­t­ro­lu­je svůj medi­ál­ní obraz. Jejich obal praskal a jejich já vystu­po­va­lo na povrch až teh­dy, když byli vysta­ve­ni sil­něj­ší­mu tla­ku nebo byli una­ve­ní a ve stre­su. Náctiletí budou znát Sharlotu a Mikejepána. Sharlota si cíle­vě­do­mě budu­je svou medi­ál­ní image, je talen­to­va­ná, kre­a­tiv­ní a ví přes­ně, pro koho co dělá. Mike se pro­sla­vil díky svým inter­ne­to­vým videím, v jejichž etic­ky kon­tro­verz­ním obsa­hu si nác­ti­le­tí nachá­ze­jí vzpou­ru pro­ti auto­ri­tám. Jak jsem zjis­til, má v sobě mix něko­li­ka cha­rak­te­rů – v roz­sa­hu od pro­vo­ka­té­ra až po nechtě­ně vtip­né­ho a zví­da­vé­ho

Brouka Pytlíka. Petr je typem kon­form­ní­ho mla­dí­ka z měs­ta s ambi­ce­mi v poli­ti­ce a showbyz­ny­su, tedy de fac­to v tom, o čem se prů­měr­ný Čech neži­jí­cí v hlav­ním měs­tě domní­vá, že živí kaž­dé­ho oby­va­te­le Prahy. Klára je náplav­ka z morav­ské­ho ven­ko­va, kte­rá se sice roz­hod­la zpří­jem­nit  si  život v Praze za kaž­dou cenu – pra­cu­je jako ser­vír­ka ve stripclu­bu, ale přes­to je v ní pořád něco, co jí nedá, aby tře­ba na indic­kém poli jako jedi­ná sku­teč­ně pra­co­va­la. A pak jsme se roz­hod­li vrá­tit do dru­hé řady „hvězdu“ z té prv­ní – Renata Salerna. Jeho tvr­ze­ní, že je nyní už „hoto­vý pro­dukt“  pros­tě stá­lo za vyzkou­še­ní.

RK: Chtěli jsme dosáh­nout názo­ro­vé i vizu­ál­ní pes­t­ros­ti. Potřebovali jsme, aby kaž­dý z nich doká­zal komen­to­vat, co zrov­na pro­ží­vá a aby se sna­žil aktiv­ně něco nové­ho dozvě­dět. Současně jsme potře­bo­va­li typy, kte­ré budou mít pro­blém s auto­ri­tou a nebu­dou jen posluš­ný­mi vyko­na­va­či pří­ka­zů.

Dokážete odhad­nout, jak vybra­né akté­ry budou vní­mat divá­ci?

RK: Těžko říct, já už nedo­ká­žu být objek­tiv­ní. Nejvíc mě pře­kva­pil asi Mike, pro­to­že, co si bude­me nalhá­vat, cho­vá se čas­to vel­mi za hra­nou a aro­gant­ně a nikterak se za to nesty­dí.  Když  ale  pomi­nu­la ta počá­teč­ní sebestřed­ná chví­le, kdy musel být cen­t­rem vše­ho, tak byl cel­kem zábav­ný a milý, tedy na jeho pomě­ry.

DM: U docu-reality, kte­rá pra­cu­je s kon­tro­verz­ní­mi akté­ry, se s kon­tro­ver­zí musí počí­tat. U prv­ní řady nám bylo vyčí­tá­no, že jsme vybra­li spe­ci­ál­ní vzo­rek akté­rů, že nevy­po­ví­dá o gene­ra­ci mla­dých lidí z vel­ko­měs­ta. Že tak­to může­me posi­lo­vat před­sud­ky vůči oby­va­te­lům Prahy. Tak nyní jsme vybra­li mla­dou zpě­vač­ku, kte­rá má vel­mi sluš­nou zák­ladnu u ješ­tě mlad­ší gene­ra­ce než je ona, a you­tu­be­ra s jinou cílov­kou ve stej­né věko­vé kate­go­rii. Takže, až se budou roz­hoř­če­ní čty­ři­cát­ni­ci ptát, koho, že jsme to vybra­li, radím jim, zeptej­te se svých dětí. Předpokládám, že prá­vě Sharlota bude na opač­ném kon­ci divác­kých reak­cí než Mike. Petr, Renato a Sharlota pod­le míry svých selhá­ní v daném díle.

Můžete pro­zra­dit, jak pro­bí­há vznik pořa­du? Jak dlou­ho tře­ba vzni­ká jeden díl atd.? RK: Bylo to přes čty­ři­cet natá­če­cích dnů a téměř půl roku post­pro­duk­ce.

DM: Na pořa­du jsme od námě­tu až po finál­ní mix a gra­ding pra­co­va­li přes jeden rok. Samozřejmě niko­liv nepře­tr­ži­tě. Na začát­ku se musí posta­vit námě­to­vá kost­ra pořa­du, vybrat díly – loka­ce, pak násle­du­je cas­ting, pak obhlíd­ky jed­not­li­vých míst, kte­ré ješ­tě mno­hé změ­ní, a na jejich zákla­dě Richard vytvo­řil scé­ná­ře. Na jejich zákla­dě pro­dukč­ní zaři­zo­va­li a dojed­ná­va­li vše potřeb­né. Navíc Kamila Zlatušková, nyní v roli nezá­vis­lé pro­du­cent­ky, zís­ka­la dal­ší pení­ze, kte­ré umož­ni­li jeden zahra­nič­ní díl. Jeden čes­ký díl zabral v prů­mě­ru sedm dní. Zahraniční byly del­ší o ces­tu. Vůbec nejdel­ší fáze čeka­la Richarda a tři stři­ha­če při post­pro­duk­ci.

Překvapil Vás někdo, jak danou situ­a­ci (ne)zvládl?

RK: Stejně jako u prv­ní řady, jsme při­pra­ve­ni na růz­né scé­ná­ře a vari­an­ty u momen­tů, kte­ré nám při­jdou těž­ké a kde oče­ká­vá­me kom­pli­ka­ci. Jenomže ty momen­ty nasta­nou v situ­a­cích, kte­ré vůbec nepřed­po­klá­dá­me.

DM: Nejraději jsme samo­zřej­mě byli, když nás pře­kva­pi­li pozi­tiv­ně. Například Sharlota mě pře­kva­pi­la v díle ode­hrá­va­jí­cím se na bal­kán­ské uprch­lic­ké ces­tě, svým odhod­lá­ním něco pro uprch­lí­ky udě­lat na úkor své­ho pohod­lí.

Dušane, jste jako kre­a­tiv­ní pro­du­cent i pří­mo na natá­če­ní?

DM: Já jsem vel­mi akti­vis­tic­ký kre­a­tiv­ní pro­du­cent, kte­rý se sna­ží mít pod kon­t­ro­lou sko­ro vše. S Richardem Komárkem a Kamilou Zlatuškovou jsme sehra­ný tým a máme schop­nost se spo­lu hádat, aniž by to urá­že­lo naše ega, ale nao­pak díky tomu posou­vá­me věci k vět­ší­mu per­fek­ci­o­na­lis­mu. V jaké­ko­liv fázi vývo­je, výro­by a post­pro­duk­ce si nechá­vám hlav­ní slo­vo, ale během natá­če­ní může být šéf jen jeden, a to je reži­sér. Takže jsem na natá­če­ní také fun­go­val, ale jako reži­sér dru­hé­ho štá­bu (samo­zřej­mě bez hono­rá­ře).

Česká tele­vi­ze je veřej­no­práv­ní médi­um. Jak tím­to pořa­dem plní svou funk­ci?

DM: Televize veřej­né služ­by by měla pokrý­vat svý­mi pořa­dy téma­ta pro všech­ny cílo­vé divác­ké sku­pi­ny, tedy nejen pro lidi nad čty­ři­cet let, ale i pro ty pod čty­ři­cet. První řada oslo­vi­la jako

zábav­ný docu-reality for­mát ve vel­ké míře i mlad­ší divá­ky, kte­ří se na tele­vi­zi vět­ši­nou nedí­va­jí. Tedy v tom­to bodě je Zlatá mlá­dež veřej­no­práv­ní. Televize veřej­né služ­by by měla  při­ná­šet  obsa­hy, kte­ré v důsled­ku kul­ti­vu­jí to, jak tu jako spo­leč­nost spo­lu žije­me. Jak ale může kul­ti­vo­vat mnoh­dy nevy­bí­ra­vé cho­vá­ní par­ty zhýč­ka­ných jedin­ců? Navíc, proč docu-reality na ČT? Patří tam vůbec tako­vý for­mát? Zlatá mlá­de­že pat­ří, pro­to­že při­ná­ší ved­le zába­vy i důle­ži­tá téma:

„bez­do­mov­ci tu žijí s námi, zají­mej­me se o ně“, „zají­mej­me se také o to, za jakých pod­mí­nek vzni­ka­jí výrob­ky, kte­ré si kupu­je­me, i když je to kde­si ve tře­tím svě­tě“, „co to zna­me­ná ‚jen‘ eko­no­mic­ký důvod uprch­lic­tví?“, „jak se pra­cu­je v druž­stvu, kte­ré fun­gu­je na prin­ci­pu lokál­ní eko­no­mi­ky?“ Formát docu-reality pak fun­gu­je jako sla­di­dlo u hoř­ké­ho léku. Informaci, že uprch­lí­kům je tře­ba pomo­ci a nesta­čí jen slo­va, osla­dí­me zába­vou spo­lu s naši­mi akté­ry. Divák, kte­rý by se tomu­to téma­tu vyhnul, napří­klad se slo­vy „už mě zase bude veřej­no­práv­ní tele­vi­ze pře­svěd­čo­vat, jaký mám mít názor na uprch­lí­ky“, tak i ten­to divák se mož­ná na náš pořad podí­vá a nebu­de při tom mít pocit pový­še­né­ho inte­lek­tu­ál­ní­ho men­tor­ství a toho, že ho tla­čí­me do něja­ké­ho názo­ru.

---