Black Mirror (2011)

A nový věk vždy nabí­zí nové výzvy...

Přesně tomu­to téma­tu se věnu­je brit­ská mini­sé­rie Black Mirror (fes­ti­va­lo­vý pře­klad do češ­ti­ny zní Černé zrca­dlo), kte­rá na třech na sobě vzá­jem­ně nezá­vi­se­jí­cích pří­bě­zích při­bli­žu­je poten­ci­ál­ní rizi­ka z vel­mi blíz­ké budouc­nos­ti. Každý pří­běh sta­ví hlav­ní posta­vy před vel­mi sil­ná morál­ní roz­hod­nu­tí, k jejichž exis­ten­ci by ale v době před „věkem soci­ál­ních sítí“ s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí ani nedo­šlo.

Black Mirror v kaž­dé své čás­ti nabí­zí str­hu­jí­cí záplet­ku, důsled­ně vysta­vě­né cha­rak­te­ry a tako­vou tu těž­ko popsa­tel­nou vnitř­ní dyna­mi­ku, díky kte­ré jsem všech­ny tři čás­ti s rados­tí sle­do­val až do jejich kon­ce.

Je tro­chu smut­né když si uvě­do­mí­me, že celý pro­jekt asi nebyl nijak závrat­ně dra­hý a že čes­ká tvor­ba je na tom­to poli bohu­žel někde úpl­ně jin­de. Ve finan­cích evi­dent­ně pro­blém nebu­de, pod­le mého názo­ru je to patr­ně dáno men­ta­li­tou, kdy v našich kon­či­nách bývá neu­stá­le zvy­kem hra­bat se (tro­chu sen­ti­men­tál­ně) v minu­los­ti (něco jako Pelíšky) a pou­ka­zo­vat na pro­ble­ma­ti­ku, kte­rá s dneškem už sko­ro vůbec nesou­vi­sí, kdež­to inspi­ra­ce ze sou­čas­ných pro­blé­mů, témat při­chá­zí vět­ši­nou bohu­žel vni­več.

Black MIrror je kaž­do­pád­ně vel­mi pod­nět­ná mini­sé­rie a já osob­ně ji řadím mezi to nej­lep­ší, co jsem kdy viděl.