Další zápisky starého prasáka

„Zjistil jsem, že když už se nedá utr­pe­ní vydr­žet, dají se dělat jen tři věci – opít se, zabít se nebo se smát. Já se oby­čej­ně opí­jím a směju.“ (stra­na 48)

Originální název: More Notes of a Dirty old Man
Autor: Charles Bukowski
206 stran
Nakladatelství Argo
Rok vydá­ní (ČR) 2013, Rok vydá­ní ori­gi­nál 1994
Překlad: Robert Hýsek, Ladislav Nagy, Martin Svoboda
ISBN: 978-80-257-0830

Pár slov o auto­ro­vi: Americký autor půvo­dem z Německa. Během živo­ta se aktiv­ně věno­val tomu, o čem psal – pití, sáze­ní na dosti­ho­vé koně a žen­ským. Řadí se do Beat gene­rati­on, avšak pou­te život­ním sty­lem a tím, jak psal – jinam s nimi neměl nic spo­leč­né­ho. I přes jeho život­ní styl se dožil vyso­ké­ho věku a dožil se 74 let.

Obsah: Další zápis­ky staré­ho pra­sá­ka jsou sou­bo­rem pří­bě­hů, kte­ré Bukowski pub­li­ko­val v novi­no­vých sloup­cích. Kniha se sklá­dá z drs­ných his­to­rek z dosti­hů, věze­ní, barů a zají­ma­vých a mož­ná až filo­zo­fic­kých úvah. Nesmí zde chy­bět ani plno ero­ti­ky, humo­ru, vul­ga­ri­ty a nad­sáz­ky.

První dojmy: Už od začát­ku hned pozná­te, že čte­te Bukowského. Nijak se kni­ha neli­ší od jeho jiné tvor­by. Už na prv­ních strán­kách pocí­tí­te, pro něj zná­mou vul­ga­ri­tu, humor i jakousi stís­ně­nost. Rozhodně začá­tek evo­ku­je tou­hu pokra­čo­vat v čet­bě.

Popis hlav­ních postav: Henry Chinaski (Charles Bukowski) – Jde o alte­re­go samot­né­ho auto­ra a občas posta­vu neskry­tě nazý­vá svým vlast­ním jmé­nem. Možná prá­vě pro­to, je posta­va tak sku­teč­ná. Jednoduše máte pocit, že hlav­ní posta­va je váš sta­rý zná­mý.

Cílová sku­pi­na: Kniha roz­hod­ně není pro kaž­dé­ho. Styl psa­ní je poně­kud své­ráz­ný a tvor­ba Bukowského je veli­ce kon­tro­verz­ní. Jsem si jis­tá, že kni­ha nemá nějak popsa­tel­nou cílo­vou sku­pi­nu. Knihu musí­te sami zku­sit, ale jest­li vás jeho dílo zaujme, bude­te milo­vat všech­ny jeho kni­hy.

„ČLOVĚK MUSÍ ABSOLVOVAT TAK STRAŠNOU SPOUSTU KOKOTIN, ŽE MU PAK NEZBEJVÁ ČAS, ABY DĚLAL NĚCO, CO KOKOTSKÝ NENÍ.“ (stra­na 21)

Proč jsem kni­hu zača­la číst? Knihu jsem zača­la číst, pro­to­že Bukowského mám vel­mi ráda a pře­čet­la jsem už vět­ši­nu jeho knih. Ale ruku na srd­ce, název kni­hy zaujme vět­ši­nu mla­dých čte­ná­řů.

Doporučila bych ji k matu­ri­tě? Proč? Pokud v matu­rit­ním sezna­mu máte kni­hy od Bukowského, tak bych rov­nou řek­la, ať nevá­há­te, jeli­kož se snad­no čte a koli­krát se u toho i zasmě­je­te (pokud vám neva­dí spros­tá slo­va a vul­ga­rismy), ale u téhle jsem doce­la na váž­kách. Jde o to, že o jed­not­li­vých pří­bě­zích se vám vždy bude mlu­vit hůře, než o jed­nom sou­vis­lém ději. Bukowského k matu­ri­tě roz­hod­ně dopo­ru­ču­ji, ale mož­ná kni­hu, kde bude pou­ze jeden pří­běh.

Je snad­né o kni­ze mlu­vit? Teď nava­zu­ji na před­cho­zí bod. Kniha je slo­že­ná z jed­not­li­vých pří­bě­hů a může se vám o ní mlu­vit o tro­chu hůře.

Je lehce zapa­ma­to­va­tel­ná a čti­vá? Styl psa­ní je sku­teč­ně vel­mi odleh­če­ný a strán­ky vám pod ruka­ma budou mizet ani nemrk­ne­te. Pokud vám styl psa­ní sed­ne, při­pou­tá vás ke kni­ze a už se neod­trh­ne­te.

Co kni­ha čte­ná­řo­vi může dát? I když se to tak nemu­sí zdát, v kni­ze se nachá­zí doce­la dost zají­ma­vých filo­zo­fic­kých úvah. Čtenář, kte­rý se rád zamýš­lí nad živo­tem, se během čte­ní pár­krát zasta­ví a někte­ré čás­ti urči­tě sto­jí za to.
Mimo jiné se v kni­ze nachá­ze­jí také věty, kte­ré napros­to přes­ně vysti­hu­jí spo­leč­nost, život a tak dále.

Co pře­kva­pi­lo? Opětovná suro­vost téhle kni­hy. Nikdy jsem ješ­tě nečet­la kni­hu (s výjim­kou jeho jiných knih), kte­rý by psal tak sku­teč­ně o živo­tě. O živo­tě tako­vém, jakým sku­teč­ně je.

Co zkla­ma­lo? Nedá se říct, že by mě něco vylo­že­ně zkla­ma­lo, byl to kla­sic­ký Bukowski a jeho styl psa­ní. Jenom se to neřa­dí mezi ty nej­ví­ce TOP kni­hy. Tím ale nechci říci, že je špat­ná. Jenom není tak dob­rý jako jeho stan­dart.

„ ‚Hele, fakt jsi v poho­dě?‘
‚Jo, piju víno a cítím bolest…‘ “ (stra­na 167)

Porovnání s jiný­mi kni­ha­mi od auto­ra: V porov­ná­ní s jeho jiný­mi kni­ha­mi je tahle slab­ší. Možná to bylo tím, že šlo pou­ze o pří­běhy. Například jeho kni­ha Ženy nebo Absence hrdi­ny, kde je děj sou­vis­lý je jed­no­duš­ší se do kni­hy vžít.

Popiš kni­hu 2 slo­vy: Vulgarita, život

Můj názor: Knihu jsem si nesku­teč­ně uži­la. Od začát­ku až do kon­ce. Každé jed­no slo­vo, co jsem pře­čet­la. Dočkala jsem se vše­ho, co jsem od kni­hy čeka­la. Zasmála jsem se, zamys­le­la jsem se, byla jsem zhnuse­ná.
Pro mě znám­kou kva­lit­ní­ho auto­ra není to, jak moc ori­gi­nál­ní je námět, krás­ná obál­ka nebo spous­tu podob­ných prv­ků. Pro mě je znám­ka dob­ré­ho auto­ra to, že při čte­ní tako­vých knih jsem schop­ná něco cítit. A u téhle kni­hy jsem toho cíti­la spous­tu. Ne vždy to byly pozi­tiv­ní emo­ce, ale důle­ži­té je, že byly.

Procentuální hod­no­ce­ní: 89%

„Je super, když se potká sebe­vrah se sebe­vra­hem (ide­ál­ní je, když je jeden muž­ské­ho a dru­há žen­ské­ho pohla­ví) a poví­da­jí si u paná­ka o svých zpac­ka­ných poku­sech a najed­nou jim to při­jde k smí­chu, je to fakt k popuká­ní, pro­to­že se váž­ně chtě­li zabít. Teď hra­je rádio, na stol­ku leží kra­bič­ka ciga­ret, pod noha­ma kobe­rec a život je sko­ro i fajn, aspoň na oka­mžik…“ (stra­na 144)

---