Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Nezaslouží si snad Kníže temnoty věčnou lásku? To je otázka, která je jádrem Drákuly: Příběh lásky, který se po letním uvedení ve Francii a dalších zemích (americká premiéra je plánována na únor příštího roku) objeví tento víkend i v pražských kinech. V podstatě se jedná o Draculu Brama Stokera se silným příklonem k dobové romanci - říkejte tomu Dracula a Pýcha a předsudek a Parfém: Příběh vraha (z nějakého důvodu) - a i když to téměř jistě nefunguje na žádné příběhové úrovni, zůstává to po celou dobu nutkavě sledovatelné díky talentu scénáristy a režiséra Luca Bessona pro absurditu.
Stejně jako Dracula od Francise Forda Coppoly - a paradoxně ne jako původní Stokerův román - i Dracula: Příběh lásky začíná v 15. století, kdy je princ Vladimír (Caleb Landry Jones) bezmezně zamilovaný do své spřízněné duše Elisabety (Zoë Bleu). Pořádají polštářové bitvy, používají polštáře jako cvičné terče a sdílejí toužebné pohledy, zatímco jsou ve víru nespoutané vášně na hromadách polštářů.
Když je Vlad povolán k odražení invaze Osmanů, dodá Elisabetě několik vojáků a pošle ji na veselou cestu. Vlad se z bitvy vrací s hlavami desítek Osmanů na bodácích a bez jediného škrábnutí, ale svou milou nedokáže zachránit dřív, než ji uloví několik zlotřilých Turků. Proč ji chtějí zabít? Proč ji proboha Vlad poslal do válečné zóny? Proč Vlad z její smrti viní Boha? Proč, proč, proč.
Je to spousta obručí, které je třeba přeskočit jen proto, že Besson nechce, aby Elisabeta spáchala sebevraždu, jako to udělá v Coppolově filmu - a opět, nic z toho není ze Stokerova románu. Vlad tedy prokleje Boha a hned je proklet zpět nesmrtelností a dalšími upířími superschopnostmi a stráví dalších 400 let honem na její reinkarnaci. Proč tolik věří, že se to stane? Něco o čisté duši.
Ale tato čistá duše se může reinkarnovat kdekoli od Orientu po Nový svět - jak ji Vlad vypátrá? Ve scénách neuvěřitelně vytržených z knihy Parfém: Příběh vraha stráví staletí vývojem dokonalé vůně, která přiláká každou ženu v dosahu čichu... a teď je bude muset jen roztřídit, aby našel Elisabetu? Je to dost namáhavá práce a v 19. století se stáhne zpět na svůj hrad, zatímco jeho upíří nevěsty prohledávají celý svět a hledají jeho jedinou pravou lásku.
Jedné z těchto nevěst, Marii (Matilda De Angelis), se nevysvětlitelným způsobem podařilo vypátrat Elisabetinu reinkarnovanou duši, a to pomocí hrubého náčrtu z Vladova deníku. Nyní je z ní Mina (rovněž v podání Bleuové), zasnoubená s realitním agentem Jonathanem Harkerem (Ewens Abid), a i když film vše nevyjasňuje, předpokládáme, že Maria zařídila Jonathanovi cestu do Transylvánie, aby Vlad - nyní již zchátralý hrabě Drákula - mohl náhodou spatřit obraz své snoubenky.
I v tomto případě Besson skáče přes kopírák, aby do Stokerova klasického příběhu nacpal svou revizionistickou romanci. Drákula, jak vidíte, jistě není zvrhlé monstrum naplněné takovým chtíčem při pohledu na tuto mladou ženu, že by kvůli ní cestoval přes celý kontinent. Ne, on si to všechno nedůvěřivě zařídil na staletí dopředu. A až se dostane k Mině, získá si její srdce tím, že se zachová jako pravý gentleman.
Besson si sice dává pozor, aby svého Vlada nikdy nenazval „Napichovačem“, ale přesto ho vidíme, jak s sebou tahá hlavy na bodcích, napichuje kněze na kříž, svádí různé ženy a dělá z nich své upíří otrokyně, z unesených dětí vytváří svou osobní armádu vnímajících chrličů a další různá zvěrstva. A přesto Dracula: Nezaslouží si lásku stejně jako každý z nás? Ne? Aha.
Ve filmu se objeví i Christoph Waltz jako nejmenovaný kněz po vzoru Stokerova Van Helsinga, který spolupracuje s místním lékařem Dumontem (Guillaume de Tonquédec) na vyšetřování upíří hrozby, která se objevila v Paříži. S pomocí Mariina manžela Henryho Spencera (David Shields) a později i Jonathana vypátrají Drákulu a jejich scény jsou ve filmu nejpůsobivější. Besson sice většinu času bojuje se Stokerovým vyprávěním, ale pod tím vším se skrývá příběh o zlu, které ve světě existuje, a o těch, kteří mají odvahu se mu postavit.
Dracula: Dracula: Příběh lásky má tu smůlu, že se objevil až po loňském Nosferatu, což je možná nejlepší adaptace tohoto příběhu, která kdy byla uvedena na plátno - a paradoxně nejpřesněji odpovídá Stokerově románové předloze. V upírském žánru je jistě místo pro romantiku, ale i když Besson dělá vše pro to, aby se sem hodila, tento konkrétní příběh je nakonec o něčem jiném.
Ale zatímco příběh možná nefunguje, téměř vše ostatní v Draculovi: Je to nádherně zpracovaný dobový film s úžasnou výpravou, kostýmy a kamerou Colina Wandersmana, který zachytil jak Paříž, tak finský venkov. Vkusná hudba Dannyho Elfmana je jednou z jeho nejlepších za poslední roky, i když se nelze ubránit srovnání s nezapomenutelnou prací Wojciecha Kilara na Coppolově filmu.
Bessonův nejnovější film působí jako horečnatý sen sešitý ze staletí upírských pověstí, romantického melodramatu a jeho vlastní značky filmové nadsázky. Dracula: Dracula: Příběh lásky sice nedává smysl a zejména fanoušky románu odradí, ale zůstává pozoruhodným cvičením ve vizuální ambicióznosti a operní absurditě. I když příběh ztrácí tep, opulentní výprava a Bessonova neochvějná přesvědčivost zajišťují, že film nikdy nepůsobí jako bez života.
(4,91 z 5)