Není čas zemřít – Recenze – 70 %

NeniCas

Série bon­do­vek v hlav­ní roli s Danielem Craigem se dočka­la své­ho kon­ce. Ve fil­mu Casino Royale (2006) se brit­ský agent 007 osu­do­vě zami­lo­val do ženy své­ho živo­ta, o kte­rou záhy tra­gic­ky při­šel, ve sním­ku Quantum of Solace (2008) se z toho vzpa­ma­to­vá­val, ve Skyfall (2012) se z něj sta­la zlo­me­ná troska, jenž si muse­la zno­vu vydo­být svou identi­tu, a ve Spectre(2015) koneč­ně nale­zl novou lás­ku v podo­bě psy­cho­lož­ky Madeleine (Léa Seydoux). Celý dra­ma­tic­ký pří­běh se nyní uza­ví­rá ve fil­mu Není čas zemřít, v jehož úvo­du je tato zami­lo­va­ná dvo­ji­ce vinou nena­dá­lé vzta­ho­vé kri­ze opět oddě­le­na od sebe, a záro­veň je v něm před­sta­ven dal­ší moc­ný nepří­tel, kvů­li němuž se James Bond po pěti letech zno­vu vra­cí do aktiv­ní služ­by.

Photo © Metro-Goldwyn-Mayer / Nicole Dove

Režie pět­a­dva­cá­té bon­dov­ky se původ­ně měl ujmout brit­ský fil­mař Danny Boyle, ten ale od pro­jek­tu nako­nec odstou­pil a na jeho mís­to use­dl Američan Cary Joji Fukunaga, jenž kro­mě něko­li­ka celo­ve­čer­ních fil­mů (Sin nom­bre, Jana Eyrová, Bestie bez vlas­ti) nato­čil tře­ba i celou prv­ní řadu seri­á­lu Temný pří­pad. Jeho režie je řeme­sl­ně pre­ciz­ní a tech­nic­ky jí nelze nic vytknout. Diskutabilní je ako­rát lehce sestup­ná kva­li­ta akč­ních scén – jed­na skvě­lá honič­ka pro­běh­ne hned v úvo­du fil­mu v ital­ském měs­tě Matera a dru­há pak někdy v polo­vi­ně v nor­ských lesích, což násled­né finá­le zalo­že­né na solid­ně nato­če­ném, leč nepří­liš nápa­di­tém stří­le­ním po chod­bách a scho­diš­tích býva­lé vojen­ské budo­vy již nepře­bi­je.

Jinak ale sko­ro všech­ny nedo­stat­ky, jenž lze v sou­vis­los­ti s fil­mem Není čas zemřít zmí­nit, vyplý­va­jí pře­de­vším z limi­tů jeho scé­ná­ře. Největším zkla­má­ním je v tom­to ohle­du nevý­razná posta­va hlav­ní­ho zápo­rá­ka s při­hlouple sym­bo­lic­kým jmé­nem Lyutsifer Safin (poně­kud mátož­ný osca­ro­vý Rami Malek), jehož kom­pli­ko­va­né osob­nos­ti film posky­tu­je v kon­tras­tu ke své­mu hlav­ní­mu hrdi­no­vi jen pra­ma­lou péči a dělá z něj v zása­dě pou­ze nepří­liš zají­ma­vý a nesro­zu­mi­tel­ně jed­na­jí­cí věšák na ďábel­ské plá­ny.

Akční sek­ven­ce byly v bon­dov­kách (spo­lu s Bondem samot­ným) vždy jejich hlav­ní deví­zou a ten­to film není výjim­kou, byť zhru­ba stej­nou měrou je ten­to­krát pozor­nost zamě­ře­na i na melod­ra­ma­tic­kou linii věnu­jí­cí se vzta­hu mezi Bondem a Madeleine. V té pod­stat­ně vyni­ka­jí zejmé­na Craigovy herec­ké kva­li­ty, díky nimž je uvě­ři­tel­ný jako akč­ní hrdi­na zachra­ňu­jí­cí svět i jako melan­cho­lic­ký, roze­rva­ný a zra­ni­tel­ný muž, kte­rý tou­ží po lás­ky­pl­né blíz­kos­ti a sta­bil­ním záze­mí. Tato jem­ná komor­ní rovi­na nicmé­ně i přes zjev­nou sna­hu tvůr­ců a přes zda­ři­lý intim­ní psy­cho­lo­gic­ký ponor do hrdi­no­va nit­ra neský­tá kvů­li mír­ně nai­vi­tě a občas i jalo­vos­ti dia­lo­gů tako­vý emo­ci­o­nál­ní záži­tek a tako­vé uspo­ko­ji­vé doje­tí, jak by se slu­še­lo. S úrov­ní dia­lo­gů se ostat­ně potý­ka­jí i jiné pasá­že – zatím­co na roz­ho­vor Bonda s jeho neme­sis Blofeldem (Christoph Waltz) by byla radost hle­dět i po del­ší dobu, tak mono­lo­gy Malekova padou­cha jsou nao­pak čas­to k nepře­čká­ní.

Podobnou roz­pa­či­tost vzbu­zu­jí leckte­ré ved­lej­ší posta­vy, ať už jde o ste­re­o­typ­ní figur­ky (rus­ký vědec) nebo o novou agent­ku 007 (Lashana Lynch, jejíž obsa­ze­ní vzbu­di­lo kon­tro­ver­zi zce­la zby­teč­ně), kte­rá do děje sice pra­vi­del­ně vstu­pu­je, leč pří­liš význam­ná pro něj není. Oproti tomu, když Bond během infil­tra­ce večír­ku na Kubě navá­že kon­takt s pře­kva­pi­vě schop­nou agent­kou CIA (skvě­lá Ana de Armas), tak je jejich násled­ná spo­lu­prá­ce nato­lik hlad­ká a půso­bi­vá, že sko­ro až zamr­zí, že se tato posta­va po zby­tek fil­mu již zno­vu neob­je­ví.

Jasně patr­ný je i záměr nato­čit závěr bon­dov­ské ságy se vším, co k tomu pat­ří, tak­že se opra­šu­jí tra­de­mar­ky jako pro­tře­pa­né, leč nemí­cha­né Martini, upra­ve­ný vůz Aston Martin, tech­no­lo­gic­ké špi­on­ské vychy­táv­ky nebo sar­kas­tic­ky humor­né hláš­ky, kte­ré Bond pro­ná­ší po likvi­da­ci nepřá­tel. Snaha o cit­li­věj­ší a civil­něj­ší poje­tí Bonda se tím tro­chu kon­tra­pro­duk­tiv­ně stí­rá, na dru­hou stra­nu to ale dělá z fil­mu Není čas zemřít bon­dov­ku se vším všu­dy, včet­ně toho, že se svým cel­ko­vým sty­lem nijak zvlášť nevy­my­ká ze stan­dar­du před­cho­zích čás­tí crai­gov­ské série a ani se nepouš­tí o moc dál za kon­zer­va­tiv­ní rámec bon­do­vek obec­ně. Nějaký ino­va­tiv­ní pří­stup by ostat­ně od posled­ní­ho dílu celist­vé pen­ta­lo­gie oče­ká­val málo­kdo.

Přesto však tvůr­cům nechy­bě­la odva­ha při­jít s jed­ním nebo dvě­ma prv­ky navíc, kte­ré úzus bon­do­vek výraz­ně naru­šu­jí a záži­tek ze sle­do­vá­ní fil­mu Není čas zemřít povy­šu­jí navzdo­ry nedo­stat­kům do kate­go­rie neza­po­me­nu­tel­ných. Craigův James Bond si tak vyslou­žil důstoj­né, půso­bi­vé a per­fekt­ně nasní­ma­né zakon­če­ní, jenž sice neob­há­jí v plné míře svou štěd­rou sto­páž, kte­rá z něj se 163 minu­ta­mi dělá nejdel­ší bon­dov­ku his­to­rie, ale usto­jí ji díky sebe­jis­té režii a vyni­ka­jí­cí­mu Danielu Craigovi rela­tiv­ně s pře­hle­dem.

Photo © Metro-Goldwyn-Mayer / Nicole Dove