Manželé Stodolovi – Recenze – 50 %

(1 hlasů, průměr: 3,00 z 5)

Loading...

Film Manželé Stodolovi nato­čil jako svůj celo­ve­čer­ní hra­ný debut zku­še­ný doku­men­ta­ris­ta Petr Hátle, jenž na jeho scé­ná­ři spo­lu­pra­co­val s Tomášem Hrubým, kte­rý je záro­veň pro­du­cen­tem fil­mu. Příběh dvo­ji­ce zná­mých čes­kých séri­o­vých vra­hů se v podá­ní obou fil­ma­řů dočkal podo­by soci­ál­ní­ho psy­cho­lo­gic­ké­ho dra­ma­tu, v němž titul­ní man­že­le ztvár­ni­li Jan Hájek a Lucie Žáčková, kte­ří hrá­li man­žel­ský pár již v dra­ma­tu Kobry a užov­ky.

Zdroj fotek: CinemArt

Manželé Stodolovi zabi­li v letech 2001 a 2002 osm lidí důcho­do­vé­ho věku. V roce 2004 byli oba odsou­ze­ni na doži­vo­tí. Film své vyprá­vě­ní strikt­ně ome­zu­je pou­ze na toto obdo­bí, začí­ná jen pár oka­mži­ků před prv­ní vraž­dou. Tu spáchal Jaroslav Svoboda na popud své part­ner­ky (teh­dy ješ­tě ne man­žel­ky) Dany Bábikové z důvo­du finanč­ní tís­ně – původ­ně měli v plá­nu „jen“ okrást osa­mě­lé­ho sou­se­da, leč situ­a­ce se vyvi­nu­la tra­gic­ky. Další vraž­du spácha­li stej­ně jako tu prv­ní v loka­ci malé ves­nič­ky, kde oba byd­le­li u Daniny nemoc­né mat­ky. Snažili se zba­vit nepo­ho­dl­né svěd­ky­ně před­cho­zí­ho činu, kte­rou po jejím zabi­tí také okrad­li. K dal­ším vraž­dám též dochá­ze­lo čas­to kvů­li penězům, samot­ná Dana ale poz­dě­ji zabí­je­la i z pou­hé­ho roz­ma­ru bez Jaroslavovy pří­tom­nos­ti.

Film nahlí­ží na tyto udá­los­ti výhrad­ně z per­spek­ti­vy svých anti-hrdinů, při­čemž hna­cí silou vyprá­vě­ní je dyna­mi­ka jejich vzá­jem­né­ho vzta­hu. Jaroslav je v pří­bě­hu vykres­len jako naiv­ně zami­lo­va­ný a odda­ný muž, jenž pro svou part­ner­ku udě­lá coko­li, aby ji neztra­til. Po dopa­de­ní poli­cií se dokon­ce sna­ží Danu krýt a vzít vše na sebe. Dana ve fil­mu vystu­pu­je nao­pak jako zdat­ná mani­pu­lá­tor­ka a soci­o­pat­ka, kte­rá Jaroslava zne­u­ží­vá k dosa­že­ní vlast­ních cílů a svou roli séri­o­vé vra­žed­ky­ně uni­ka­jí­cí před spra­ve­dl­nos­tí si vylo­že­ně uží­vá. Ze sním­ku je znát záměr uká­zat Danu jako oso­bu, kte­rá nalez­ne v likvi­da­ci star­ších lidí vzru­še­ní a uspo­ko­je­ní, nejen z lehce naby­tých peněz či cen­nos­tí uscho­va­ných v jejich obyd­lích, ale i z poci­tu moci nad bez­bran­ným člo­vě­kem, jenž toho pro svou záchra­nu není scho­pen vyko­nat mno­ho.

Film záměr­ně nepo­sky­tu­je o svých posta­vách žád­né infor­ma­ce ohled­ně jejich minu­los­ti. Nezabývá se oka­mži­kem jejich sezná­me­ní, schvál­ně opo­mí­jí to, jaký život před­tím ved­ly a čím si muse­ly pro­jít. Nenechává je vra­cet se k vlast­ní minu­los­ti ani v rám­ci dia­lo­gů. Z jed­né scé­ny v taneč­ním klu­bu si nikdo neod­vo­dí, že Dana měla za sebou neú­spěš­nou zahra­nič­ní kari­é­ru baro­vé taneč­ni­ce. Zcela zaml­čet veš­ke­rý kon­text není chyb­ný postup, nao­pak je poměr­ně pří­nos­né, že sní­mek nejde ces­tou šir­ší­ho pohle­du na dvo­ji­ci vra­hů, jenž by je poten­ci­ál­ně mohl pre­zen­to­vat jako obě­ti násled­ků, kte­ré na ně mělo dět­ství, dospí­vá­ní nebo život v urči­tém typu pro­stře­dí. Zároveň je to ale čin­ní plo­š­ší­mi posta­va­mi, defi­no­va­ný­mi jen jed­no­du­chou psy­cho­lo­gií a toxic­kým závis­lost­ním vzta­hem.

Vykreslení obou man­že­lů tak sklouzá­vá ke ste­re­o­ty­pům chlad­no­krev­né mrchy, kte­rá pro­spě­chář­sky vyu­ží­vá sla­bos­ti ostat­ních, a pro­s­to­du­ché­ho sub­mi­siv­ní­ho muže, jenž ve jmé­nu upřím­ných citů bez­myš­len­ko­vi­tě napl­ňu­je přá­ní své milo­va­né part­ner­ky. Přitom obraz čiré­ho zla vyvě­ra­jí­cí­ho z pri­mi­tiv­ní­ho uva­žo­vá­ní a napros­té bez­cit­nos­ti by měli napl­ňo­vat oba man­že­lé. Z posta­vy Jaroslava ale film de fac­to čás­teč­ně smý­vá část viny tím, že v jeho pří­bě­hu vystu­pu­je jako tupá lout­ka, co pou­ze plni­la pří­ka­zy cíle­vě­do­měj­ší a o tro­chu bys­třej­ší ženy. Oproti Daně mu je více lid­skosti dopřá­no i skr­ze občas­né výčit­ky svě­do­mí a pro­je­vy lítos­ti nad vlast­ní­mi činy.

Struktura vyprá­vě­ní pod­lé­há tomu, že po pří­pra­vě na vraž­du pocho­pi­tel­ně násle­du­je vraž­da samot­ná, načež se man­že­lé Stodolovi na stří­dač­ku háda­jí či ubez­pe­ču­jí o své lás­ce, než se na obzo­ru obje­ví nová pří­le­ži­tost k zabí­je­ní, a tak stá­le doko­la. Repetitivní sché­ma se z toho nesta­ne díky tomu, že se význam­ně liší způ­so­by zabi­tí, vzhled jed­not­li­vých loka­cí i důvo­dy hádek, nehle­dě na dal­ší ozvlášt­ňu­jí­cí momen­ty, jako je svat­ba nebo stě­ho­vá­ní do nové­ho bytu. Zobrazení jed­not­li­vých vražd vychá­zí ze sku­teč­ných fak­tů, byť na sto pro­cent se sní­mek rea­li­ty nedr­ží a zejmé­na v detai­lech týka­jí­cích se sou­ži­tí a sou­kro­mí man­že­lů Stodolových se uchy­lu­je k fabu­la­ci (nejde ostat­ně o doku­ment).

Větší mra­ze­ní než samot­né vraž­dy (nato­če­né v pod­sta­tě decent­ně a neex­pli­cit­ně) kupo­di­vu způ­so­bu­jí scé­ny násle­du­jí­cí těs­ně po nich, v nichž si man­že­lé bez okol­ků sně­dí ješ­tě tep­lou veče­ři svých obě­tí, nebo když se Dana ulo­ží ke spán­ku v poste­li, z jejíž mrt­vé maji­tel­ky ve ved­lej­ší míst­nos­ti vyté­ká krev. Filmové zpra­co­vá­ní zaujme sou­stře­dě­nou režií, kte­rá si zaklá­dá na kon­zis­tent­ní chlad­né šedi­vé atmo­sfé­ře plné bez­útěš­nos­ti, a herec­ký­mi výko­ny, kdy pře­de­vším Lucie Žáčková před­vá­dí úcty­hod­ně širo­kou pale­tu výra­zů a vyni­ká jako na pohled oby­čej­ná a mile vystu­pu­jí­cí žena, kte­rá se však umí pro­mě­nit v sadis­tic­kou a nelí­tost­nou bes­tii. Manželé Stodolovi jsou nepří­jem­ným fil­mem, na čemž má podíl jak jeho téma, tak divác­ky nevstříc­né poje­tí.

Vyjma herec­kých výko­nů a něko­li­ka chvá­ly­hod­ných režij­ních voleb ale sní­mek nena­bí­zí nic dal­ší­ho, čím by uspo­ko­jil jinak než jen jako ilu­stra­ce přes dva­cet let sta­rých udá­los­tí. Nezapůsobí vizu­ál­ním sty­lem, ino­va­tiv­ním tvůr­čím pří­stu­pem a až na výjim­ky ani inten­zi­tou zob­ra­zo­va­ných situ­a­cí. Postavy oproš­tě­né od vlast­ní minu­los­ti a hlub­ší­ho pono­ru do jejich moti­va­cí vyzní­va­jí jed­no­roz­měr­ně, na vhled do duše či mys­li séri­o­vých vra­hů to nesta­čí. Snímku schá­zí jaký­ko­li pře­sah – nepů­so­bí dojmem, že by se skr­ze pří­běh vraž­dí­cích man­že­lů sna­žil vyja­d­řo­vat ke sta­vu spo­leč­nos­ti, a vzhle­dem k cíle­né absen­ci kri­mi­nál­ní vyšet­řo­va­cí linie nemí­ří ani ke kri­ti­ce insti­tu­cí či poli­cie, kte­rá se v jejich pří­pa­du dopus­ti­la znač­né­ho množ­ství pochy­be­ní. Je tak otáz­ka, jest­li si divák z fil­mu odne­se něco víc než otře­pa­né sdě­le­ní, že zlo dří­má i ve zdán­li­vě oby­čej­ných lidech, a tudíž nikdy nemů­že­te věřit cizí­mu člo­vě­ku (natož si ho naiv­ně zvát k sobě domů za to, že vám pomohl odno­sit nákup).

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře