Interstellar (2014)

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Interstellar jsem viděl už před něko­li­ka dny, tak si trou­fám tvr­dit, že mi v hla­vě dosta­teč­ně „zkon­templo­val“.

Tož, vzhů­ru do toho...

Mám rád sci-fi fil­my, mys­lím tím sku­teč­né sci-fi fil­my, mezi něž neřa­dím tře­ba ani tako­vé Hvězdné vál­ky, kde je pod­le mého názo­ru dale­ko více toho „ficti­on“ než „science“. Koneckonců podob­ně to viděl i tře­ba tako­vý A. C. Clarke, a to už je per­so­na hod­na naslou­chá­ní :-). Jméno toho­to slav­né­ho spi­so­va­te­le tu ale neu­vá­dím jen tak náho­dou, celý Interstellar je konec­kon­ců Clarkem tro­chu inspi­ro­ván a pokud poten­ci­ál­ní divák pat­ří mezi fanouš­ky fil­mo­vé­ho kle­no­tu S. Kubricka s názvem „2001: Vesmírná ody­sea“, pak bude prav­dě­po­dob­ně nad­šen.

Režii u Interstellaru má na svě­do­mí Christopher Nolan, člo­věk kte­rý snad ani neu­mí udě­lat vylo­že­ně špat­ný film. Mohu mít tro­chu výhra­dy k jeho Batmanům, ale to jsou výhra­dy více­mé­ně spo­čí­va­jí­cí v tom, že mě podob­ná lát­ka moc neza­jí­má. Své řemes­lo Nolan zvlá­dá bra­vur­ně. Když si k tomu při­poč­te­te hudeb­ní slož­ku Hanse Zimmera, tak tu máme ve výsled­ku audi­o­vi­zu­ál­ní záži­tek, se kte­rým se nemů­že jen tak něco měřit.

Jenže fil­my nejsou jen o své vzhle­du a ozvu­če­ní. Skrývá se něco pod poklič­kou Interstellaru?

Skrývá! :-).

Země je una­ve­na, člo­věk jei explo­a­to­val jak jen mohl a ona mu to tak tro­chu vra­cí (Lovelock se svo­ji teo­rií Gaia by zaple­sal...). Lidé pozvol­na zapo­mí­na­jí (asi i cíle­ně) na to, že kdy­si pomo­cí tech­ni­ky tomu­to svě­tu sko­ro i vlád­li a radě­ji se ori­en­tu­jí na země­děl­ství, neboť odtud pochá­zí chléb náš vez­dej­ší... Jenže plo­di­ny začnou chřad­nou a jíd­la se bude do budouc­na nedo­stá­vat. Nezbývá tedy než pohléd­nout zno­vu ke hvězdám v mar­né sna­ze najít nové mís­to k živo­tu...

Prozrazovat pří­běh se nemá, je to ošk­li­vá zále­ži­tost, kte­rá může lec­kdy zha­tit celý fil­mo­vý záži­tek i jen nepa­tr­nou infor­ma­cí. V pří­pa­dě Interstellaru je pří­běh nále­ži­tě kom­pli­ko­va­ný a pod­le mého sou­du i dost neče­ka­ný, má na to taky výraz­nou plo­chu 169 minut!! Vyzrazovat jej by bylo tedy i cel­kem nároč­né. Mně zbý­vá jen dodat, že srov­ná­ní Kubrickovým vesmí­rým opu­sem je snad sku­teč­ně na mís­tě.

Nolanovi se pove­dl i výběr her­ců. McConaughey se mi líbil už v nedáv­ných True Detective a i když Anne Hathaway asi nepat­ří mezi mé nej­ob­lí­be­něj­ší posta­vy ze stří­br­né­ho plát­na, tak i jí padla rola vel­mi sluš­ně. Moc se mi líbi­lo, že role se „tvá­ři­ly“ uvě­ři­tel­ně bez vel­ké­ho pato­su i v momen­tech, kte­ré by si o něco podob­né­ho moh­ly říkat.

Pokud bych měl svůj fil­mo­vý dojem nějak shr­nout, tak věcí kte­rá mě asi na Interstellaru dosta­la úpl­ně nej­ví­ce je jeho pře­sah (kte­rý byl pod­le mě vlast­ní i Vesmírné ody­see), ten a pak i doko­na­lé spo­je­ní obra­zu s hud­bou.

A na něco tako­vé­ho pře­ce do kina cho­dí­me vel­mi rádi, ne? 🙂

Podívejte se na hod­no­ce­ní Interstellar na Kinoboxu.