Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...O filmu
Judy Garland: londýnský klub The Talk of the Town
V roce 1969 zdobila Judy Garland jeviště a stříbrné plátno již čtyřicet let. Srdce diváků na celém světě si získala díky svému vtipu, vřelosti a hlavě kvůli svým neuvěřitelným hlasovým schopnostem.
„Jsem jedna z miliónů lidí napříč generacemi, která se do ní zamilovala,“ říká Renée Zellweger o své postavě ve filmu Judy. „Je milovaná a mezinárodně ctěná jako asi největší jevištní a filmový umělec, který kdy žil.“
A přesto v roce 1969 vidíme velmi odlišnou Garland, než jakou byla jako dětská hvězda ve 30. letech a jako hollywoodská celebrita ve 40. a 50. letech. Tvrdý život z ní učinil nespolehlivého člověka a když postupně vyschly pracovní nabídky, spadla do dluhů a přišla o svůj domov.
Ve snaze vydělat peníze na péči o své malé děti, Judy přijala lukrativní nabídku na pětitýdenní sérii koncertů v The Talk of the Town, módním kabaretním klubu Bernarda Delfonta. Londýn byl pro Judy v mnoha ohledech posledním řešením, říká scenárista Tom Edge: „Londýn byl jedním z posledních míst, na které Judy ráda vzpomínala. Pro Judy byla ta nabídka příležitostí dokázat sobě i ostatním, že je stále schopná vystupovat, že na to pořád má.“
O Judy se během jejího pobytu starala Rosalyn Wilder, zaměstnankyně klubu Talk of the Town. Wilder s tvůrci filmu Judy spolupracovala a vzpomíná na obrovskou změnu, kterou Londýn v tehdejší době prošel. Postupem času se z něj stala kulturní meka: „Během šedesátých let došlo v Londýně k rozkvětu, lidé najednou měli peníze, chtěli se bavit, chodit ven a být vidět.“
Toto období prozkoumal dramatik Peter Quilter ve své úspěšné divadelní hře „End of the Rainbow“ (Na konci duhy), kterou viděl producent filmu David Livingstone. To ho inspirovalo k hlubšímu zkoumání charakteru této globální ikony.
Poté, co Livingstone získal práva na Quilterovu hru, navrhnul scenáristovi Tomovi Edgeovi, aby ji upravil pro velké plátno: „David Livingstone mě požádal, abych se na hru podíval, protože cítil, že je v ní skvělý příběh o Judy Garland z jejího působení v Londýně, který by stálo za to vyprávět. O životě Garland jsem toho moc nevěděl. Ale když jsem sledoval její televizní rozhovory z konce šedesátých let, viděl jsem, že byla opravdu vřelá, vtipná, pohotová a sebevědová. Svým způsobem hrála roli, takovou, jakou lidé očekávali, že je. Psaní této postavy pro mě bylo velkou výzvou. Snažil jsem se najít svou vlastní verzi Garland.“
Edge rozšířil příběh tak, aby zahrnoval pohledy do Judyiny minulosti, a pomohl tak publiku lépe pochopit dnešní Judy, kterou vidí. Ale byl také rozhodnutý nedovolit, aby se Judy cítila jako oběť své minulosti – byla přeživší, nikdy se nevzdala – a právě tahle její stránka inspirovala legie jejích fanoušků. To chtěl Edge oslavit na konci svého scenáře.
„David se mnou o tomto filmu mluvil několik let,“ říká Cameron McCracken, jeden z výkonných producentů filmu a generální ředitel společnosti Pathe (distributor filmu), „ale váhal jsem, protože jsem Judy Garland vnímal jako tragickou postavu. Můj názor změnil scénář, který Tom napsal. Nedržel se tragické stránky Judyina života, naopak oslavoval její genialitu a nezkrotného ducha. A konec filmu byl úžasně povznášející!“
Režisér Rupert Goold říká: „Scénář mě doslova zhypnotizoval již při prvním čtení. Film se mohl stát jakousi vášnivou hrou o tragickém konci. Ale nestal. Garland je staromódní hollywoodská hvězda. Je nám vzdálená. Tak jako všechny velké hvězdy zlaté éry Hollywoodu, ale zajímalo mě zobrazení legendy s její lidskostí a realitou, zobrazení matky a mýtu. Při čtení scénáře mě nejvíc zaujala Judyina potřeba najít lásku, najít domov, najít normálnost.“
Odstranění obvyklého schématu příběhu – chronologického sprintu „nejlepšími okamžiky“ života člověka – bylo také hlavním lákadlem pro představitelku hlavní role, Renée Zellweger: „Byla to pro mě příležitost prozkoumat něco, co se často nebere v úvahu, když přemýšlíte o nějaké velké osobnosti, a to je to, co dává své práci a co to stojí. Náš film je o období jejího života, kdy pracovala, protože musela, ale fyzicky si naopak potřebovala odpočinout. Její hlas byl to nejcenější, co měla, a přesto ho ničila, aby se mohla starat o své děti.
Film se zaměřuje na to, proč tato vystoupení Judy tolik vzala. „Většina lidí si nasadí masku, obestaví se zdí, kdy jsou před kamerou nebo publikem,“ říká Zellweger, „ale myslím, že Judy tohle nedělala.“
„Myslím, že Judy na pódiu naopak odhalovala celé své nitro,“ dodává Jessie Buckley, která hraje Rosalyn Wilder, Judyinu asistentku v Londýně.
Rufus Sewell, který hraje jejího bývalého manžela Sida Lufta, souhlasí. „Judy do každé písně investovala tolik sebe, že při poslechu se cítíte jako na vrcholku ledovce.“
Její schopnost přežít celý život v tak vyčerpávajících výkonech bylo něco, co chtěl Edge ve svém scénáři oslavit. „Uvědomil jsem si, že představa o Garland, kterou jsem měl v hlavně, byla jednorozměrná. A nic nemohlo být vzdálenější realitě. Judy byla ve skutečnosti neuvěřitelně komplikovaná žena.“
Zachycení drobných nuancí v charakteru a smyslu pro humor, který Judy nikdy neztrácela, bylo zásadní pro režiséra Ruperta Goolda: „Velmi jsem toužil pokusit se znovu ukázat její sexy, vtipnou, nebezpečnou a emocionálně dostupnou stránku.“
(4,91 z 5)