Julie Issa (rozhovor)

Měla jste něja­kou před­cho­zí herec­kou zku­še­nost? Jak jste se k roli Pavlíny dosta­la?

 Když mi bylo deset, obsa­dil mě reži­sér Jiří Chlumský do role šes­ti­le­té Barunky v seri­á­lu Hop nebo Trop 2, kde jsem hrá­la dce­ru mé vlast­ní tety Marthy Issové. Byla jsem vel­mi malá a drob­ná, nikdo mi teh­dy nehá­dal víc než šest, tak­že tomu i rodo­vé podo­bě a schop­nos­ti se potá­pět v ledo­vé vodě jsem zís­ka­la tuto prv­ní prá­ci u fil­mu. Tehdy jsem pro­ži­la své prv­ní dět­ské zami­lo­vá­ní - k samot­né­mu pro­ce­su natá­če­ní, k mno­ha čle­nům štá­bu a hlav­ně k mému fil­mo­vé­mu otci Marku Taclíkovi.

Druhou fil­mo­vou pří­le­ži­tost jsem dosta­la v roce 2015, kdy jsem ztvár­ni­la titul­ní roli v tele­viz­ní povíd­ce Miška je kou­zel­ná pod­le scé­ná­ře Ireny Obermannové a v režii Petra Zahrádky. Tady jsem si zahrá­la nepů­vab­nou, pro­tiv­nou, žár­li­vou a zhr­ze­nou puber­ťač­ku, kte­rá chys­tá past na otco­vu novou pří­tel­ky­ni. Nevěřili bys­te, jak mě ta zápor­ná role bavi­la! Možná i pro­to si mě na natá­če­ní všimla cas­tingo­vá reži­sér­ka Zuzana Povýšilová, kte­rá mě o rok poz­dě­ji při­zva­la k fil­mu Na krát­ko.

Na cas­ting jsem byla zva­ná opa­ko­va­ně, dva­krát nebo dokon­ce tři­krát. Věděla jsem sice, že reži­sér Kuba Šmíd při­stu­pu­je k fil­mu vel­mi pocti­vě a potře­bu­je mít jis­to­tu, že si všich­ni her­ci spo­lu „sed­nou“, ale nedě­la­la jsem si žád­né plá­ny. Čekala mě matu­ri­ta, zkouš­ky z řez­bář­ství na Střední umě­lec­ko­prů­mys­lo­vé ško­le a tro­chu jsem měla strach, jest­li bych to s natá­če­ním doká­za­la sklou­bit.  A když už jsem to pus­ti­la z hla­vy, zavo­la­li z pro­duk­ce, kam mi mají poslat scé­nář.

Jaké zku­še­nos­ti jste si z natá­če­ní odnes­la? 

Poznala jsem skvě­lé her­ce při prá­ci a vznik­ly rela­ce, ze kte­rých budu čer­pat celý svůj život. Ujistila jsem se, že díky herec­tví mám jedi­neč­nou pří­le­ži­tost žít živo­ty svých postav, ale záro­veň můžu být v napros­tém psy­chic­kém a fyzic­kém bez­pe­čí, pro­to­že kaž­dou chví­li a z kaž­dé stra­ny mě stře­ží „stráž­ní andě­lé“ - fil­mo­vý štáb. Tímto bych všem jeho čle­nům chtě­la moc podě­ko­vat za péči a pod­po­ru. Pochopila jsem, že her­ci musí být mimo jiné trpě­li­ví, pro­to­že se na pla­ce pořád dlou­ho čeká, a vyna­lé­za­ví, aby si to čeká­ní pří­jem­ně zpes­t­ři­li. A pak jsem si odnes­la ješ­tě jed­nu zku­še­nost, kte­rá je obsa­že­ná v samot­ném názvu fil­mu, ale to bych nechtě­la před pre­mi­é­rou pro­zra­zo­vat.

Jak bys­te při­blí­ži­la svou hrdin­ku Pavlínu a celou situ­a­ci, ve kte­ré se ocit­la? 

Petra Soukupová, autor­ka scé­ná­ře, nazva­la kdy­si svo­ji povíd­ku Na krát­ko pří­bě­hem Nikdo mě nemá rád. Taková je přes­ně Pavlína. Dospívá a zou­fa­le tou­ží po lás­ce a pozor­nos­ti, nikdo si jí však nevší­má, nebe­re ji váž­ně, niko­ho vlast­ně neza­jí­má. Selhává komu­ni­ka­ce v rám­ci rodi­ny, nefun­gu­je se spo­lu­žá­ky. A tak děla zou­fa­lé věci, kte­rá mají až tra­gic­ké důsled­ky. Nic vese­lé­ho. Naštěstí mám osob­ně s dospí­vá­ním jiné zku­še­nos­ti a pří­běh hrdin­ky a její rodi­ny se stal mým pří­bě­hem jen pro potře­by fil­mu.

---