Když samota bolí...

V našem  živo­tě může­me být obklo­pe­ni spous­tou zají­ma­vých lidí, a přes­to se uvnitř cítit prázd­ní a osa­mě­lí. Ano, samo­ty se všich­ni zuby neh­ty brá­ní­me, vyhý­bá­me, a v skry­tu duše tou­ží­me po blíz­kém člo­víč­ku, jež by nás milo­val a byl tu jen a jen pro nás a naše vlast­ní potře­by. 

Jakpak se asi cítí samo­tář, kte­ré­ho samo­ta tíží na srd­ci, a kte­ré­ho už omr­zel čas a pro­stor věno­va­ný svým záli­bám; krá­če­jí­cí po uli­ci a potká­va­jí­cí šťast­ně zami­lo­va­né dvo­ji­ce ruku v ruce, objí­ma­jí­cí se na lavič­kách v par­ku? Patrně se mu v očích zatřpy­tí slzič­ky boles­ti a sám sebe se bude ptát: Co je na mně tak špat­né­ho, že niko­ho neza­jí­mám, že mě nikdo nemi­lu­je? Nebo snad mám na čele napsá­no: „Trápím se samo­tou - zou­fa­le tou­žím po štěs­tí“?

Ne všich­ni jsou však nešťast­ní, jsou tu i tací, jež v samo­tě nalez­li zalí­be­ní. Možná to způ­so­bi­lo nedáv­né hlu­bo­ké zkla­má­ní či je pohl­ti­la vidi­na nezá­vis­lé­ho způ­so­bu živo­ta. Ostatně je-li člo­věk sám, může si živo­ta uží­vat plný­mi douš­ky tak, jak uzná sám za vhod­né, nemu­sí se niko­mu zpo­ví­dat ze svých činů, brát na něko­ho ohle­dy a zře­tel. Ať tak či onak, samo­ta doká­že něko­ho potrá­pit, v jiném nao­pak pro­bu­dit tou­hu k hle­dá­ní své­ho pro­tějš­ku.

Co se týče hle­dá­ní, v tom­to smě­ru to asi měli dří­ve muži a ženy o něco jed­no­duš­ší než dnes.  Pro uspo­ko­je­ní základ­ní potře­by bez­pe­čí a pře­ži­tí hle­da­ly ženy muže živi­te­le, a muži nao­pak ženy jakož­to dob­ré pečo­va­tel­ky, a to je díky­bo­hu už nená­vrat­ně pryč!

V dneš­ní době totiž hle­dá­me člo­vě­ka, kte­rý by uspo­ko­jil všech­ny naše cito­vé, inte­lek­tu­ál­ní, ale i intim­ní potře­by, a mož­ná i dale­ko více. Chceme spří­z­ně­nou duši, kte­rá nám pomů­že roz­ví­jet spo­leč­né sny o roman­tic­ké lás­ce a trva­lém štěs­tí… Od part­ne­rů oče­ká­vá­me, že nás budou znát a milo­vat, aby moh­li stej­ně jako my jim, spl­nit všech­ny potře­by, co se týče umě­ní naslou­chat, pocho­pit, poro­zu­mět, podr­žet a vytvá­řet hod­no­ty šťast­né­ho spo­luži­tí…

Pokud  však nechce­me zůstat sami, osa­mo­ce­ni, musí­me však něco pod­nik­nout, cho­pit se ini­ci­a­ti­vy, pro­to­že jen tak někdo k nám nepři­jde a neza­pl­ní ty prázd­ná mís­ta v bola­vém srd­ci. Necháme-li se uto­pit ve svých vlast­ních myš­len­kách a otáz­kách typu: jak a kde se mám sezná­mit, jak na sebe upo­zor­nit, co když mě nebu­de chtít, co když mě odmít­ne atd., tak se náš objekt lás­ky o našich cho­va­ných citech k jeho oso­bě ani nemu­sí  dozvě­dět…

Takže odhoď­te všech­ny stra­chy stra­nou a chop­te se své šan­ce, dru­há už nemu­sí vůbec při­jít!!!

Zdroj Foto: Pixabay

---

Článek je sou­čás­tí webu target=„_blank“ rel=„noopener“>Domácírady | Rady pro váš dům - recepty,zdraví, vaře­ní, tren­dy...

---