LENKA KNY - režisérka a spoluautorka scénáře

Lenka Kny je reži­sér­kou a spo­lu­au­tor­kou scé­ná­ře dra­ma­tu Stínu neu­te­češ (2009) s vyni­ka­jí­cí­mi herec­ký­mi výko­ny Jaroslavy Adamové a Pavla Landovského v hlav­ních rolích sta­rých man­že­lů ukrý­va­jí­cích před vnuč­kou svou tem­nou minu­lost. V roce 2013 nato­či­la ve vlast­ní pro­duk­ci v česko-slovensko-mexické kopro­duk­ci roman­tic­kou kome­dii Přijde letos Ježíšek? S Josefem Abrhámem a Libuší Šafránkovou v hlav­ních rolích.

Proč jste se pus­ti­la po fil­mu Přijde letos Ježíšek? do dal­ší roman­tic­ké zim­ní kome­die?

Můj prv­ní film Stínu neu­te­češ byl drs­né dra­ma a teh­dy jsem si po fes­ti­va­lo­vém obdo­bí řek­la, proč vlast­ně lidi trá­pit těž­kým živo­tem ješ­tě v kině? Někdy se člo­věk pře­ce potře­bu­je nechat pří­bě­hem roman­tic­ky pohla­dit. Proto jsem jako dru­hý film nato­či­la Ježíška. A díky němu mě v Karlových Varech jed­na slo­ven­ská tele­vi­ze oslo­vi­la, zda nena­to­čím zase tako­vý milý vánoč­ní film. Měla jsem zrov­na s Lucií Konášovou roz­pra­co­va­nou zim­ní pohád­ku, ale finanč­ně hod­ně nároč­nou, když Hana Cielová při­šla prá­vě s tím­to námě­tem. A pro­to­že zimu a hory milu­ju stej­ně jako ona (Hanky rodi­na má dokon­ce cha­tu ve Vysokých Tatrách), zasa­di­ly jsme pří­běh do vyso­ko­hor­ské­ho pro­stře­dí. Námět mě inspi­ro­val i k mož­nos­ti dotknout se díky hlav­ním posta­vám dneš­ních, sko­ro až hys­te­ric­ky řeše­ných témat kolem zdra­vé­ho život­ní­ho sty­lu a sin­gl rodi­čov­ství. Ale neboj­te, není to soci­ál­ní stu­die, drže­li jsme se „zadá­ní“ s pří­bě­hem se zasmát i dojmout, a věřím, že film potě­ší i muž­skou popu­la­ci, pře­ce jen chla­pi a hory jdou dost dob­ře dohro­ma­dy.

Jak jste s Hanou Cielovou spo­lu­pra­co­va­ly na scé­ná­ři?

První ver­ze scé­ná­ře, naše­ho zim­ní­ho a i vánoč­ní­ho pří­bě­hu (pra­cov­ní název fil­mu byl Vánoce budou!), vzni­ka­la para­dox­ně jed­no­ho hor­ké­ho léta. Hana byla zrov­na u moře a já na cha­lu­pě pod boro­vi­ce­mi,

a tak se nám scé­ny ve vichři­ci, mlze, dva­ce­tistup­ňo­vých mra­zech a závě­jích na vrcho­lu hor psa­ly báječ­ně. No a rea­li­ta byla nako­nec drs­ná. Vše, co jsme si ve scé­ná­ři vymys­le­ly, jsme se štá­bem a her­ci zaži­li na vlast­ní kůži, a vzpo­mí­ná­me na těž­ké natá­če­ní doteď. Ale na plát­ně vypa­da­jí někte­ré atmo­sfé­ry jako napros­tá poho­dič­ka.

Natáčet tolik exte­ri­é­ru ve vyso­kých horách asi neby­lo jed­no­du­ché.

Měli jsme exklu­ziv­ní mož­nost točit v reál­ném pro­stře­dí na vrchol­ku Chopku jak inte­ri­é­ry, tak exte­ri­é­ry. Když posta­vy vybí­ha­ly z hor­ské cha­ty, tak oprav­du do minus sedm­nác­ti a vichři­ce, a vra­ce­ly se zpět do cha­ty, kde se v reál­ných chod­bách a poko­jích pří­běh točil. Když vysvit­lo slun­ce, pře­sta­li jsme oka­mži­tě respek­to­vat natá­če­cí plán a šli jsme točit obra­zy, ve kte­rých jsme potře­bo­va­li slun­ce a jis­kři­vý sníh. Samozřejmě, že na Chopku nevy­dr­ží poča­sí déle než půl­ho­di­nu, tak­že jakmi­le bylo vše při­pra­ve­no, zatáh­lo se a zača­la váni­ce. Myslím, že kdo­ko­li někdy točil film závis­lý na poča­sí, ví, o jakém pekle mlu­vím. Do prá­ce jsme kaž­dý den jez­di­li dvě­ma lanov­ka­mi a pak jsme taha­li zaří­ze­ní přes sjez­dov­ku k lanov­ce, kte­rá byla vlast­ně tako­vá malá tram­vaj, kam se nás kvů­li úspo­ře času narva­lo všech sedmatři­cet čle­nů štá­bu, čas­to i s her­ci. Když se kon­či­lo natá­če­ní a potře­bo­va­li jsme ješ­tě půl hodi­ny pra­co­vat, dosta­la se k nám zprá­va, že se žene vichři­ce a my se rych­le musí­me pře­su­nout na lanov­ku, kte­rá nás dove­ze dolů – pro­to­že z bez­peč­nost­ních důvo­dů žád­ná už dolů nepo­je­de. Risk, napě­tí zima… tohle natá­če­ní se nám zary­lo pod kůži stej­ně jako mráz a vítr.

Vychází pří­běh fil­mu z vašich osob­ních zku­še­nos­tí nebo ze zku­še­nos­tí vaše­ho blíz­ké­ho oko­lí?

V sou­čas­nos­ti vel­ká část popu­la­ce až hys­te­ric­ky řeší zdra­vý život­ní styl, bio­po­tra­vi­ny, vegan­ství, vita­ri­án­ství. Předháníme se, kdo obje­ví zají­ma­věj­ší bio­ka­vár­nu, kdo si pěs­tu­je sám své sed­mi­k­rás­ky na salát. Trochu z toho jsem pře­nes­la na hlav­ní hrdin­ku, kte­rá je pod­le námě­tu Hany Cielové pra­vým opa­kem ústřed­ní­ho muž­ské­ho hrdi­ny Richarda. Přiznám se, že se tak tro­chu víc zto­tož­ňu­ji s ním a jeho sla­nin­kou a piv­kem. Mám moc ráda hory a sníh, tak­že mi nedě­la­lo potí­že se při psa­ní ver­zí scé­ná­ře pře­ná­šet do sně­ho­vých závě­jí a váni­ce. A Hana se inspi­ro­va­la Tatrami, pro­to­že tam odma­lič­ka jez­di­la lyžo­vat – jejich rodi­na tam má malou cha­tu. Bylo to pro ni inspi­ra­cí pro muž­ské záze­mí, se kte­rým se naše měst­ská hrdin­ka z bio­ka­vár­ny potká.

Jak jste sklá­da­la herec­ký ansám­bl?

Najít her­ce, kte­rým bychom věři­li, že jsou to drs­ní horští chla­pi, tro­chu sexy a ješ­tě uvnitř cit­li­ví a schop­ni roman­tic­ké lás­ky, je neleh­ké, stej­ně tak, jako potkat tako­vé chla­pí­ky v reál­ném živo­tě. Takže obsa­dit hlav­ní muž­ské role bylo stej­ně tak těž­ké. Ale poda­ři­lo se! Martinovi Dejdarovi s Markem Něm-cem posta­vy skvě­le sed­ly. Navíc oba umě­jí lyžo­vat, jez­dit na snow­bo­ar­du a bra­vur­ně ovlá­dat skútr. A jsou uvě­ři­tel­ní v posta­vách, kde hra­jí bra­t­ry Richarda a Miša. Hlavní žen­skou posta­vu, pro­ti­hráč­ku, kte­rá bude mít dobrou che­mii s Martinem a Markem a bude vtip­ná, uvě­ři­tel­ná a cit­li­vá, jsem obsa­zo­va­la snad-něji, pro­to­že Anička Polívková (jako Helena) spl­ňo­va­la všech­ny tyto para­me­t­ry, navíc je skvě­lá hereč­ka, a role jako by byla napsa­ná jí pří­mo na tělo. Točily jsme s Aničkou již jeden film, tak byl před­po­klad, že urči­tá důvě­ra mezi námi je a může­me se spo­lu pus­tit i do tak nároč­né­ho vyso­ko­hor­ské­ho natá­če­ní. Ale samo­zřej­mě, že jsem se potka­la při cas­tingu (kte­rý děla­la Zdenka Munzarová) s dal­ší­mi skvě­lý­mi he-rečkami, ale Anička s Martinem a Markem jako by pří­mo vystou­pi­li ze scé­ná­ře.

A jak se vám poda­ři­lo pře­mlu­vit k účas­ti na fil­mu Janu Preissovou?

Když jsem psa­la prv­ní ver­zi scé­ná­ře, už jsem si na Janu mys­le­la pro posta­vu mamin­ky Janinky a na Janu Krausovou pro roli tety Ely. Věděla jsem, že paní Preissová nehrá­la dlou­hé roky ve fil­mu, ale nějak jsem se své před­sta­vy nedo­ká­za­la vzdát, a tak mi naše cas­tingo­vá Zdenka Munzarová sjed­na­la schůzku. Byla jsem

hod­ně ner­vóz­ní, když jsem se měla s Janou Preissovou popr­vé osob­ně setkat po před­sta­ve­ní v Národním diva­dle. Přinesla jsem jí scé­nář a chví­li jsme si poví­da­ly. Jana je vel­mi cit­li­vá a křeh­ká žena a záro­veň sil­ná a vtip­ná, pros­tě osob­nost. Sešly jsme se pak ješ­tě jed­nou a Janě se líbi­lo, že je film o rodi­ně, kte­rá drží pohro­ma­dě, cení si vzta­hů a má pozi­tiv­ní pří­stup k živo­tu, a záro­veň je posta­va Janinky tro­chu své­ráz­ný veli­tel rodi­ny. A poté, co nevy­šlo původ­ní obsa­ze­ní Janinčina man­že­la Josefem Abrhámem, kte­rý se aktu-álně necí­til zdra­vot­ně fit, našli jsme Aničce jiné­ho tatín­ka – její­ho reál­né­ho otce Bolka Polívku. Vzniklo tak exklu­ziv­ní herec­ké spo­je­ní, pro­to­že Anička si ve fil­mu s tátou zahrá­la coby jeho dce­ra popr­vé. Navíc Jana Preissová s Bolkem Polívkou vytvo­ři­li úpl­ně jinou dyna­mi­ku a sta­li se z nich skvě­lí man­že­lé, kte­ří si jeden dru­hé­ho navzá­jem dobí­ra­jí a stá­le se i po čty­ři­ce­ti letech man­žel­ství mají rádi. Ironickou Bolkovu sest­ru, tetu Elu, ztě­les­ňu­je Jana Krausová a mys­lím, že si ji doce­la uži­la.

Jak jste hle­da­la dět­ské her­ce?

Dětské role Zuzu a Mikuláška jsme nejdřív vybí­ra­li kla­sic­kou ces­tou hle­dá­ním v diva­del­ních krouž­cích, cas-tingových agen­tu­rách i zva­ním dětí našich kama­rá­dů. Ale osud si stej­ně vše zaří­dí, jak chce a jak má být, tak­že se sta­lo toto: při obhlíd­kách hle­dá­ní hor­ské cha­ty tady v Čechách v Jizerkách nás po jed­né krás­né cha­tě pro­vá­zel pan správ­ce. Zrovna za ním při­šla dce­ra ze ško­ly a za chví­li při­běh­la její mlad­ší sestřič­ka...

no ano! Dceru správ­ce cha­ty nám hra­je dce­ra správ­ce cha­ty Emmička Voksová, kte­rá má neu­vě­ři­tel­ný talent, cit pro situ­a­ci a dia­log a měla i prů­pra­vu z dra­maťá­ku. A klu­čí­ka Mikuláška jsem měla při jed­nom cas­tingu hned. Přišel malý zrza­vý a vní­ma­vý kluk a vědě­la jsem hned, že je to on! A před­stav­te si, že Toník Holoubek neu­měl ani lyžo­vat, tak­že jsme měli bonus navíc, kte­rý jsme pod­le scé­ná­ře potře­bo­va­li. Pak jsem jen trnu­la, aby si tahle par­ta sed­la a měla che­mii, kte­rou jsme potře­bo­va­li. A oni měli!

---