Lucie Lukačovičová: Detektivní kancelář Sirius aneb Případy hvězd, noci a duše

„Noc pře­vrh­la svůj zla­tý úl nad sady veče­rů.“

Vítězslav Nezval, Básně noci

O Lucii Lukačovičové, autor­ce Siria, jsem se popr­vé dově­děl už před lety. Tehdy jsem se vysky­tl na něja­kém kniž­ním fes­ti­va­lu, kde mimo jiné v rám­ci pro­mo akce roz­dá­va­li ochut­náv­ku v podo­bě prv­ní­ho čís­la časo­pi­su Pevnost. A pokud mne paměť nekla­me, byl tam s ní roz­ho­vor nebo něja­ká repor­táž, cosi o lar­pech nebo let­ních tábo­rech zamě­ře­ných na tvůr­čí psa­ní. Už si to přes­ně nevy­ba­vu­ju a zůsta­lo mi v pamě­ti jen jmé­no a spo­je­ní s lite­ra­tu­rou a fan­tas­ti­kou.

Druhé setká­ní nasta­lo cca před půl rokem. Napadlo mě, že by neby­lo od věci udě­lat si tro­chu pře­hled o čes­ké fan­tas­ti­ce, hlav­ně té zatím nepro­fe­si­o­nál­ní, tedy napří­klad o sou­těž­ních povíd­kách ve sbor­ní­cích.

Netrvalo dlou­ho a měl jsem v ruce tři roč­ní­ky Drakobijců. Z časo­vých důvo­dů jsem pře­louskal jen jednen...ale mys­lím, že ten správ­ný. Proč? Protože kro­mě jiných kusů se zde vyskyt­la povíd­ka „Brána“, kte­rá, upřím­ně, ve spo­leč­nos­ti ostat­ních poví­dek těž­ce vyční­va­la.

Pak jsme si s Lucií rea­go­va­li na něko­lik komen­tá­řů na face­boo­ku ve sku­pi­ně pro budou­cí spi­so­va­te­le a teh­dy jsem si řekl, že by neby­lo od věci pře­číst si od ní něco dal­ší­ho...

Čekal jsem, že to bude dobré...a sple­tl jsem se, pro­to­že ta kni­ha je zatra­ce­ně dob­rá. Z něko­li­ka důvo­dů, díky kte­rým by se Sirius dle mého názo­ru nemu­sel sty­dět ani v dal­ších jazy­cích ani před zahra­nič­ním pub­li­kem.

Za prvé nejde o nesou­vi­se­jí­cí pří­pa­dy, kte­ré by byly pro­po­je­ny jen ústřed­ní­mi posta­va­mi detek­ti­vů s tajem­ným zaměst­na­va­te­lem ope­ru­jí­cícm kde­si v poza­dí. Ne, Sirius gra­du­je jako dob­ře navr­že­ný seri­ál, kte­rý postup­ně roz­ví­jí jak cha­rak­te­ry postav, tak hroz­by na dru­hé stra­ně, kte­rým je potře­ba čelit.

Ty se nescho­vá­va­jí za por­tá­ly, ale jsou pří­tom­né v růz­ných podo­bách pří­mo v našem svě­tě. Protože dal­ší svě­ty jsou koli­krát vel­mi blíz­ko, sta­čí pro­jít přes vhod­ný stín nebo kresbou na ulici...a ne vždyc­ky jso to mýty přá­tel­ské, vel­mi čas­to jsou to mini­mál­ně tvr­dí obchod­ní­ci, kte­ří oplát­kou za své služ­by chtě­jí kus vaší osob­nos­ti, pří­pad­ně minu­los­ti.

Ze sty­lu psa­ní je vel­mi dob­ře a při­ro­ze­ně znát to, čím mne okouz­li­la už Brána - Lucie si na nic nehra­je. Nesnaží se zavdě­čit té či oné sku­pi­ně čte­ná­řů, ale pros­tě při­chá­zí s mýty a legen­da­mi a ply­nu­le je zaplé­tá do akce, psy­cho­lo­gic­ké pro­fi­la­ce i pro­stře­dí. A přes­ně jako podti­tul její­ho webu zní „Představ si něco, co nee­xis­tu­je.“ tak i tady si cel­kem čas­to při­pa­dá­te, jako když ved­le vás sto­jí Morfeus, vlád­ce snů, nata­hu­je k vám ruku s a úsmě­vem na tvá­ří říká: „Tohle je jen začá­tek, pojď se mnou a uká­žu ti víc.“

A to způ­so­bem, kdy jsem si za prvé kni­hu uží­val jako poma­lé popí­je­ní dob­ré whis­ky (a pro­to ji četl tak dlou­ho), za dru­hé si při čte­ní vzpo­mněl na Vzor Amberu, Pratchettův Svobodnej národ i Doctora Who nebo seri­ál Hranice nemož­né­ho.

Nevím, jest­li se něčím ze zmí­ně­né­ho Lucie oprav­du inspi­ro­va­la, ale já si na ně při čte­ní vzpo­mněl - v nej­lep­ším slo­va smys­lu - a byl jsem u podob­né­ho vytr­že­ní jako když se Matt Smith pro­há­ní s TARDISem nad Londýnem. Ani Sirius, ani Lucka se nebo­jí vyšláp­nout si vlast­ní ces­tič­ku a jít po ní s hrdos­tí, kte­rá krás­ně fun­gu­je a urči­tě ješ­tě dlou­ho bude.

Dalším obrov­ským kla­dem kni­hy je uvě­ři­tel­nost a tvor­ba atmo­sfé­ry skr­ze drob­né detai­ly. Už jen při pro­lo­gu slo­že­né­mu ze čtyř roč­ních obdo­bí jsem cítil jak moř­ské pobře­ží, mra­zi­vou plí­ži­vou hroz­bu v hlouč­ku dětí i tem­no­tu opuš­tě­né­ho domu někde v Paříži.

Napadá mě snad jedi­ná drob­ná výt­ka. Ze začát­ku jsem měl leh­ké potí­že uvě­řit mož­ná pří­liš spi­sov­ným dia­lo­gům i vnitř­ním mono­lo­gům postav, ale to je jen drob­ný detail.

Tým dvou sle­čen a dvou pánů a jejich šéfa, kte­rý jako šedá emi­nen­ce hýbě někte­rý­mi udá­lost­mi a se svý­mi zaměst­nan­ci komu­ni­ku­je téměř výluč­ně elek­tro­nic­ky.

Každý tu má svo­je síly a schop­nos­ti a kaž­dý má i něja­kou tu tem­nou minu­lost a věci, u kte­rých se nebu­de zlo­bit, když zůsta­nou hez­ky scho­va­né. Ale všich­ni jsou ochot­ni posta­vit se výzvě, ať jsou to oživlé dět­ské hry, osvo­bo­ze­ní taj­né­ho věz­ně nebo jen člo­věk, kte­ré­ho pro­vá­zí bří­mě minu­lých živo­tů.

A svět kolem vás se může vždyc­ky změ­nit, ať už jde­te lesem, nebo se jen podí­vá­te pozor­ně na hvězdy na oblo­ze...

Základní šab­lo­na: pří­pa­dy detek­tiv­ní kan­ce­lá­ře zamě­ře­né na nad­při­ro­ze­no

Navíc:

• čes­ká tvor­ba
• vrs­tev­na­tost tex­tu
• odka­zy na mýty, legen­dy, pověs­ti
• jed­no­tí­cí pří­běh pro­stu­pu­jí­cí celou kni­hou
• hut­ný a čitel­ný text, kte­rý chce­te číst poma­lu a pozor­ně, pro­to­že si ho chce­te užít

Blog auto­ra.

---