Marguerite - 70 %

Záliba a nad­še­ní pro urči­tou věc nebo čin­nost může mít růz­né for­my. Někdo sbí­rá znám­ky, jiný malu­je nebo zpí­vá. Někdo se za svou sty­dí a jiní, jako Marguerite, se o svůj milo­va­ný koní­ček, oper­ní zpěv, ráda podě­lí s obe­cen­stvem. Jako zámož­ná žena a člen­ka cha­ri­ta­tiv­ní­ho spol­ku může pozvat sku­teč­né uměl­ky­ně a sou­čas­ně sama zpí­vat své oblí­be­né árie. Plní si své malé sny. Obecenstvo i slou­ží­cí per­so­nál se umí spo­le­čen­sky cho­vat a ani kvě­ti­ny po vystou­pe­ní nechy­bí. Chybí jen man­žel Georges Dumont. Ten vystou­pe­ní své ženy nesná­ší, ví totiž, že divá­ci se jí pota­jí smě­jí, a nechá­pe její nad­še­ní a odva­hu vystu­po­vat před lid­mi. Jemu odva­ha chy­bí. Najde Marguerite spří­z­ně­nou duši, kte­rá ji doká­že oce­nit?
Marguerite není hlou­pá, ale její bez­pro­střed­nost a důvě­ři­vost umož­ňu­je lidem kolem ní, hrát diva­dlo a bavit se na její účet. Pro vět­ši­nu z nich jsou moti­va­cí pení­ze a pro ty ostat­ní je zábav­né sle­do­vat, kam až je důvě­ři­vá ama­tér­ská zpě­vač­ka schop­ná zajít. Je to ško­do­li­bost, kru­tá zába­va nebo sna­ha zúčast­nit se mimo­řád­né­ho vystou­pe­ní?
Francouzský reži­sér Xavier Giannoli si ke svým fil­mům píše scé­ná­ře a v pří­pa­dě posled­ní­ho fil­mu neu­dě­lal výjim­ku. Nechal se inspi­ro­vat osu­dy Američanky Florence Foster Jenkins, oper­ní zpě­vač­ky, zná­mé jako „krá­lov­na kra­vá­lu“, kte­rá se ve 40. letech minu­lé­ho sto­le­tí pro­sla­vi­la svým pří­šer­ným hla­sem. Tato žena měla zají­ma­vý osud a není divu, že se stal inspi­ra­cí pro dal­ší tvůr­ce. Anglický dra­ma­tik Peter Quilter napsal v roce 2005 diva­del­ní kome­dii Glorious!, kte­rou naše diva­del­ní scé­ny uvá­dí pod názvem Je úchvat­ná.
Pro fil­mo­vý pří­běh zvo­lil Xavier Giannoli boha­tou fran­couz­skou dámu Marguerite Dumont, kte­rá milu­je ope­ru se vším, co k ní nále­ží. Hlasová a into­nač­ní nedo­ko­na­lost jí nebrá­ní, aby si zpí­va­la, a když je to mož­né, i vystu­po­va­la na veřej­nos­ti. Její zpěv vyvo­lá­vá v poslu­cha­čích růz­né reak­ce, a to je důvo­dem pro roz­vi­nu­tí záplet­ky s dal­ší­mi posta­va­mi. Především je to zálet­ný man­žel Georges Dumont, kte­rý svou ženu přes její bláz­ni­vou záli­bu stá­le milu­je. Pak jsou tu růz­né typy obdi­vo­va­te­lů, od úlis­né­ho slu­hy Madelbose, až po nada­nou zpě­vač­ku Hazel, kte­rou Marguerite finanč­ně pod­po­ru­je. Marguerite láká však i pod­vod­ní­ky a vyžír­ky, kte­ří zne­u­ží­va­jí její důvě­ři­vost. Konec pří­bě­hu dotá­hl autor jako v oper­ním díle do efekt­ní­ho a cito­vě zabar­ve­né­ho kon­ce. Film je roz­dě­len do něko­li­ka děj­ství, podob­ně jako jsou děle­na oper­ní díla.
Je jas­né, že se Xavier Giannoli na natá­če­ní peč­li­vě při­pra­vo­val, od výbě­ru herec­ké­ho obsa­ze­ní, vol­by jed­not­li­vých scén i drob­ných detai­lů. Celkovému dojmu pomá­há kame­ra­man Glynn Speeckaert, kte­rý volí růz­né zábě­ry a při­ta­hu­je divá­ka do diva­del­ní­ho pro­sto­ru. Velice cit­li­vě je zvo­le­na hud­ba a pěvec­ké výko­ny. První krát­ký zpěv Marguerite zazní až po into­nač­ně čis­tém zpě­vu dvou zpě­va­ček, kte­ré však zpí­va­jí bez emo­cí a stro­je­ně. Rozdíl je mar­kant­ní a pocit divá­ka souzní s poci­ty poslu­cha­čů ve fil­mu. Marguerite zpí­vá ve fil­mu něko­li­krát, ale pokaž­dé v jiné situ­a­ci. Vždy šíle­ně faleš­ně a vždy s upřím­ným zau­je­tím a sna­hou. Jak se postup­ně uka­zu­je pra­vá pova­ha hlav­ní hrdin­ky, začí­ná se stá­vat lid­sky pří­jem­ná, až dojem­ná. Závěr je ladě­ný pozi­tiv­ně a s lás­kou. To se dalo, vzhle­dem k národ­nos­ti reži­sé­ra, čekat. Ale cel­ko­vý dojem to neka­zí, nao­pak, pří­běh dostá­vá správ­nou oper­ní teč­ku. Režisér si však neod­pus­til zařa­dit také něko­lik scén, kte­ré popu­dí prudér­ní divá­ky, ale cítil patr­ně potře­bu uká­zat dal­ší odliš­nos­ti a úchyl­ky lidí. Každopádně to nepře­vá­ži­lo cel­ko­vé poje­tí a stře­dem pozor­nos­ti zůsta­la hlav­ní hrdin­ka.
V hlav­ní roli Marguerite září Catherine Frot. Dokázala ve své posta­vě cit­li­vě vyba­lan­co­vat nála­do­vost nad­še­né milov­ni­ce zpě­vu i zau­je­tí a vůli něco doká­zat. Z muž­ských rolí mě zau­jal Michael Fau v roli zkra­cho­va­lé­ho pěv­ce Atose Pezziniho. Je to zábav­ná kari­ka­tu­ra, kte­rá je pro­ti­pó­lem k ama­tér­ské­mu zpě­vu Marguerite. Scény při pří­pra­vě pěvec­ké­ho vystou­pe­ní mi tro­chu při­po­me­nu­ly film Králova řeč, ale vzhle­dem k prá­ci s dechem vypa­da­jí cvi­če­ní stej­ně komic­ky.
Film mě nejen poba­vil, ale zau­ja­lo mě cel­ko­vé zpra­co­vá­ní i herec­ké výko­ny.

---