OLDŘICH KAISER:

„NATÁČENÍ JE ÚŽASNÉ DÍKY NOVÝM VZTAHŮM A KAMARÁDSTVÍM.“

Popište svou postavu ve filmu.

Na roz­díl od hlav­ní posta­vy mám tu výho­du, že nemám děti. Díky tomu jsem svo­bod­něj­ší. Na dru­hou stra­nu by dítě asi neby­lo špat­né, ale zase si říkám, že je dob­ře, že ho nemám, pro­to­že roli tatín­ka bych nespl­ňo­val.

Čím Vás scénář filmu zaujal?

Je to tako­vá pohád­ka o zajíč­ko­vi. Já jsem k tomu tak při­stu­po­val.

Hrajete postavu spisovatele, máte i Vy spisovatelské sklony?

Já vůbec nejsem spi­so­va­tel, tak­že jsem zvě­da­vý, jest­li v téhle roli budu pře­svěd­či­vý. Bylo to výzva ztvár­nit spi­so­va­te­le.

Jaká je nejčastější myšlenka, která Vás během čekání na place napadá?

Dal bych si kávu. Už to trvá dlou­ho. Nejradši bych byl někde jin­de. Když pak jsem někde jin­de, tak si říkám, že bych byl rad­ši na pla­ce.

Co na natáčení nemáte rád?

Mám ho rád. Je dob­ré v tom, že trvá tře­ba měsíc a pak je pokoj. Pak už ty lidi neu­vi­dím, pokud je vidět nechci. To je napří­klad roz­díl opro­ti diva­dlu, pro­to­že tam jsou pořád ti samí lidé a i když se s nimi vidět nechci, tak musím. Natáčení mám rád, člo­věk tu navá­že vzta­hy, což jsou vzpo­mín­ky, kte­ré vám nikdo nevez­me. Každé fil­mo­vá­ní zane­chá­vá krás­né vzpo­mín­ky.

Film, divadlo nebo hudba?

Já vlast­ně dost muzi­cí­ru­ju – na hous­le, na basu, na kyta­ru, na všech­no. A cho­dí­me na kon­cer­ty, na fes­ti­va­ly. Je to můj krás­ný koní­ček.

Proč by měli jít diváci na tento film do kina?

A proč ne?

TATIANA PAUHOFOVÁ: „Mám tro­chu pro­blém s per­fek­ci­o­nis­mem.“

Jaká je třemi slovy Táňa Pauhofová?

Laskavá, netr­pě­li­vá, váš­ni­vá.

Jak byste popsala postavu, kterou v tohle filmu hrajete?

Simona je tako­vá zma­te­ná tři­cát­ni­ce v kri­zi, kte­rá hle­dá, co má se sebou dělat.

Čím vás zaujal scénář filmu Muž se zaječíma ušima?

Zaujal mě svou poe­ti­kou.

Jaký je v tomto filmu vztah otce a dcery? Tedy Vás a Josefa (Mirka Krobota)?

Já mys­lím, že je moc hez­ký. Není jed­no­du­chý, je slo­ži­tý, tak jak to v tako­vých vzta­zích bývá, ale ve své pod­sta­tě je hez­ký. Mají se rádi.

Co Vám režiséři během natáčení nejčastěji říkají?

“Tak to sje­de­me ješ­tě jed­nou.” Naštěstí to nemá jed­no­ho spo­leč­né­ho jme­no­va­te­le, jakmi­le se něja­ká věta začne opa­ko­vat čas­tě­ji, tak se sna­žím s tím něco dělat. Ale s větou “tak to sje­de­me ješ­tě jed­nou”, s tou nic nena­dě­lám, tak obec­ně.

Co na natáčení milujete?

Film je tako­vá kou­zel­nic­ká hra. Je to magie. Naučila jsem se to jako dítě – dotknout se té magie – a baví mě to doteď.

Co na natáčení nesnášíte?

Nemám ráda čeká­ní, zimu a milost­né scé­ny. A někdy nemám ráda jíd­lo, ale při tomhle natá­če­ní bylo skvě­lé.

Na čem jste závislá?

Mám tro­chu pro­blém s per­fek­ci­o­nis­mem, asi jsem tro­chu závis­lá na pří­pra­vě, na tom, abych si při pří­pra­vě vytvo­ři­la něja­kou ber­lič­ku, když se při prá­ci cítím hod­ně nejis­tá. Berličku v podo­bě, že mini­mál­ně vím co a na pla­ce už potom řeším jak. Kromě prá­ce jsem závis­lá na kni­hách a ciga­re­tách.

Míváte při natáčení zaječí úmysly?

Mívám. Jsou momen­ty nebo situ­a­ce, kdy si říkám, že kdy­by se mi teď poda­ři­lo oka­mži­tě zmi­zet nebo ode­jít, tak by to bylo to nej­lep­ší, co by se mi moh­lo stát.

Proč by měl jít divák na Muže se zaječíma ušima do kina?

Myslím, že důvo­dů, proč jít na tenhle film, by moh­lo být něko­lik. Zaprvé pro­to, že je to Martinův film s krás­ným posel­stvím a výbor­ný­mi her­ci v hlav­ních rolích. Je to čes­ko­slo­ven­ský film – ty potře­bu­je­me pod­po­ro­vat a rádi pod­po­ru­je­me. A mys­lím si, že by film mohl divá­ka pohla­dit a obo­ha­tit.

---