Mžitky

(zatím nehodnoceno)

Loading...

V umě­ní a lás­ce ze sebe může­te vydat jenom to, co už v sobě máte. Co ze sebe ve svém posled­ním fil­mu v téměř deva­de­sá­ti letech vydal Andrzej Wajda, je vskut­ku obdi­vu­hod­né. O pol­ském malí­ři Wladyslawovu Strzeminskim jsem toho až do dneš­ní­ho dne nevě­děl prak­tic­ky nic. Po zhléd­nu­tí toho­to fil­mu vím mys­lím dost. Dost na to, abych mohl Polákům tiše závi­dět, že měli mezi svý­mi uměl­ci tako­vou osob­nost. Muže kte­rý si do posled­ní­ho dechu udr­žel svou umě­lec­kou i názo­ro­vou inte­gri­tu. Doba, kdy se vyhla­šo­va­lo, že „umě­ní bez pří­mě­sí ide­o­lo­gie je nepřá­tel­ské pra­cu­jí­cí­mu lidu,“ neby­la asi pro žád­né­ho uměl­ce úpl­ně jed­no­du­chá. Své by o tom mohl vyprá­vět tře­ba hudeb­ní skla­da­tel Dimitrij Šostakovič (vel­mi dopo­ru­ču­ji kni­hu Svědectví pamě­ti Dmitrije Šostakoviče od Solomona Volkova). Přesto ona syro­vá Wajdova výpo­věď o tom, jak jed­no­ruký a jed­no­no­hý Strzeminski díky své­mu pře­svěd­če­ní, že „malíř by měl svá díla tvo­řit v sou­la­du se sebou samým“ postup­ně při­chá­zí vlast­ně o všech­no, to byla pro mě sil­ná káva. „Bylo by lep­ší, kdy­by Vás sra­zi­la tram­vaj“...

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře