Načítám počet zobrazení...
Herec, režisér a scenárista Jiří Mádl režijně debutoval v roce 2014 rodinným filmem Pojedeme k moři, který byl coby sympatický, roztomilý a hravý snímek přijímán diváky i kritikou povětšinou poměrně vřele, a to i navzdory nepříliš věrohodné stylizaci, v rámci níž byl celý film koncipován jako víceméně amatérský počin natočený jedenáctiletým klukem – což nejenže nepůsobilo uvěřitelně, ale navíc se pod to dala do jisté míry snadno schovat počáteční filmařská neobratnost. Mádlův druhý film, černohumornými prvky proložené drama Na střeše, je oproti tomu již standardně vyprávěným snímkem, natočeným o dost jistější rukou a podstatně vyspělejším jak z hlediska námětu, tak po stránce režijní a scenáristické.
V úvodu příběhu proběhne policejní zátah na pěstírnu marihuany ukrytou v útrobách vietnamské tržnice, odkud se podaří uprchnout ilegálně přistěhovalému mladému Vietnamci Songovi (Duy Anh Tran). Ten pak zvažuje sebevraždu skokem ze střechy v domě v centru Prahy, kde bydlí mimo jiné osmdesátiletý profesor Rypar (Alois Švehlík), jenž zde vystrašeného mladíka náhodou nalezne a poskytne mu dočasný azyl. A posléze ho u sebe dokonce nechá bydlet na neurčito, výměnou za průběžné uklízení.
 |
| Zdroj fotek: falcon.cz |
Film následně sleduje průběh pozvolna se měnícího vztahu mezi nevrlým a samotářským důchodcem, jenž nemá žádné kamarády, rodina ho před lety opustila a v prázdném bytě už prakticky jen dožíval, a česky špatně hovořícím dvacetiletým Vietnamcem, jenž byl vyslán příbuznými do Evropy, aby vystudoval vysokou školu a vydělával rodině peníze, čehož se mu ale bez povolení k pobytu nepodařilo dosáhnout. Vlastně nejde o nijak originální námět, neb podobných filmů o střetu a soužití dvou zástupců zcela odlišných generací, kultur a národností existuje nemálo, leč tento je realizován velmi obstojně a navíc je přikrášlen několika nápaditými drobnostmi, které už za originální považovat lze (třeba závěrečné rozuzlení).
Postupně se tedy děje to, že z hlavního hrdiny, natrpklého dědka s předsudky, a asijského kluka bez střechy nad hlavou se přes velmi opatrné a zpočátku značně skřípající budování vzájemné důvěry stávají přátelé, přičemž starý profesor se dokonce snaží Songovi dohodit pohlednou mladou sousedku z protějšího bytu jako potenciální nevěstu, se kterou by se mohl oženit a získat tím české občanství. Tato zápletka, jíž je věnována velká část filmu, pak působí mimořádně zvláštně a naivně, leč možná to byl částečně záměr – protože profesor Rypar, jenž pořádně zaspal dobu, se tu dívku snaží okouzlit stejnými způsoby (tak, aby ona nevěděla, kdo se jí dvoří), jaké pravděpodobně fungovaly na dívky v časech jeho mládí, tudíž není divu, že dnes se zdají být naivními a obstarožními, stejně jako jeho mylná představa, že by ta dívka na tu svatbu s prakticky neznámým Vietnamcem byla ochotná jen tak přistoupit.
Debutující (ne)herec Duy Anh Tran ve skutečnosti mluví plynně česky, tudíž jeho lámaná mluva je součástí jeho velmi dobrého hereckého výkonu. Jinak jde spíš o pasivní postavu, jež se podřizuje příkazům a plánům profesora Rypara a slouží především jako prostředek k jeho přerodu v sympatičtější bytost, která v průběhu filmu získá nový a optimističtější náhled na svět a vyřeší si určité životní aspekty, které předtím vyřešené neměla. Alois Švehlík je v hlavní roli naprosto vynikající a zejména díky němu (a jeho vzájemnému doplňování s Duy Anh Tranem) film funguje dramaticky i emocionálně tak, jak by měl, včetně všech dialogů a jemných hereckých nuancí (hlavně Švehlíkových).
Co naopak nefunguje až tak dobře, jsou některé vedlejší motivy a okrajové dějové linie, které jsou sice ve filmu přítomné, ovšem aniž by vedly k nějaké smysluplné pointě nebo uspokojivému zakončení. Ať už jde o profesorovo záměrné ignorování naléhajícího domovníka nebo značně limitovaný náhled do soukromí života té mladé sousedky, k níž se opakovaně vrací její přítel, kterého ona pravidelně vyhání, a u níž není ani moc jasné, nakolik seriózně přistupuje na hru profesora Rypara, případně jestli jí vůbec někdy došlo, že se ji nesnažil zaujmout kvůli sobě, ale kvůli někomu jinému.
Film Na střeše je minimalistickým snímkem de facto o dvou postavách v jednom bytě, které spolu mají společné akorát to, jak ztracení si připadají (Song v cizím velkoměstě, Rypar ve světě technologií a internetu), ale postupně přicházejí na to, že si mohou vzájemně vypomoci. Snímkem, který stojí výhradně na postavách, hereckých výkonech, přirozeném prostředí, scénáři a režii, ve všech případech nadstandardně zdařilých. Jiří Mádl jako režisér i jako scenárista viditelně roste, evidentně měl od samého začátku perfektně rozmyšleno, jaká gesta budou budit jaké emoce a jak by měly jednotlivé scény fungovat a co je pro to potřeba udělat, a dokázal svou vizi naplnit i navzdory nečekaným komplikacím, jako bylo přeobsazení hlavního hrdiny po úmrtí jeho původního představitele, Jana Třísky. Bravo.
Výsledkem je poctivé a úsměvné drama s pozitivním poselstvím, které sice chvílemi ztrácí tempo a do určité míry jen naplňuje klasické příběhové schéma, ale činí tak z velké části po svém a hlavně srozumitelně, chytře, svědomitě a s nemalou porcí režijní a herecké vytříbenosti – například z obrazu Aloise Švehlíka, vycházejícího z bytu s tranzistorákem a dvěma lahvemi červeného v ruce a s cigaretou v puse sálá taková preciznost a výstižnost, že to z paměti jen tak rychle nezmizí. Na další Mádlovy počiny jsem velice zvědav.
Podívejte se na hodnocení Na střeše na Kinoboxu.
