Next - Nechcete-li párek v rohlíku se vším všudy.

Nedávno nás navští­vil jeden zblou­di­lý poš­tov­ní holub. Dřív než se sta­čil roz­plác­nout o vaj­gly vyspá­ro­va­ný chod­ník, roze­vřel zobák a upus­til poměr­ně zají­ma­vé psa­ní. Dotyčný se v něm dopro­šo­val objek­tiv­něj­ší­ho pří­stu­pu k námi recen­zo­va­ným titu­lům a nepří­mo nám tak nazna­čil, že kdy­bychom hod­no­ti­li pod­le hla­su lidu, byl by svět méně kon­flikt­ním. Jedno se musí nechat. Kdybychom uzna­li chy­bu na naší stra­ně, chrst­li si do obli­če­je popel a pře­ko­pa­li kon­cep­ci vlast­ních člán­ků, výraz­ně by se sní­ži­la pro­duk­ce vrá­sek v době uzá­věr­ko­vé. Texty by sho­di­ly něko­lik pře­by­teč­ných kilo­gra­mů, dok­tor­ka Kateřina by se tete­li­la bla­hem a.... ehm… to by bylo asi tak vše. Kdybychom se vypra­vi­li na ces­tu bez­kon­flikt­ní­ho časo­pi­su a v kaž­dém člán­ku odka­zo­va­li na zprů­mě­ro­va­né názo­ry jiných, stal by se z Bazooky doko­na­lý vzo­rek ali­bis­mu. Nemuseli bychom vysvět­lo­vat, proč jsme udě­li­li sním­ku tolik a ne tře­ba tolik. Pokaždé by se sta­či­lo ohnat neod­pál­ko­va­tel­ným sou­slo­vím: „To oni!“

I pro­to se domní­vám, že není nikterak tra­gic­ké, když se pokou­ší­me v ryze sub­jek­tiv­ním útva­ru psát ryze sub­jek­tiv­ně. Objektivita je totiž straš­ně vrt­ka­vá. Můžeme respek­to­vat její exis­ten­ci, avšak ne vždy její pří­tom­nost.

A to se týká i člán­ku berou­cí­ho si ho do huby nový sní­mek Nicolase Cagea. Kdybych měl konat na zákla­dě Československé fil­mo­vé data­bá­ze, sta­čil bych pro­vést pre­ven­tiv­ní pro­hlíd­ku během něko­li­ka málo řád­ků. Svlíknout, leh­nout, zhlu­bo­ka dýchat, obléct, za rok naschle. Na závěr bych plácl oněch 63% a bylo by vyma­lo­vá­no. Žádné kře­če, žád­né nadáv­ky vůči auto­ro­vi, kte­rý tak oka­tě nata­hu­je text a zby­teč­ně roz­pitvá­vá kaž­dič­ký orgán.

Takhle by to ale nešlo.

Cageův film si neza­slu­hu­je pou­hou vizit­ku s čís­lem a něko­lik pozná­va­cích zna­me­ní. Přestože nám Tamahori nedo­pra­vil do žalud­ku bůhví­ja­kou dob­ro­tu, kte­ré by pří­slu­še­lo zbě­si­lé pát­rá­ní po recep­tu, stá­le může­me hovo­řit o titu­lu, kte­rý neče­ka­ně poba­vil, aniž by si pře­dem vytý­čil extrém­ně vyso­ké cíle a bala­mu­til jimi lač­ní­cí divá­ky. Pravda - pro­du­cen­tům přá­no neby­lo a záslu­hou nema­lé inves­ti­ce muse­li uro­nit nejed­nu krva­vou slzu (sní­mek komerč­ně pro­pa­dl), ale s tím už nic nena­dě­lá­me ani my – my vždy pře­jíc­ní čeští obča­né. Parcely v Beverly Hills půjdou o něco hůře na odbyt a Nicolas Cage se může po  dlo­o­ou­u­u­u­hé době utě­šit, že si zahrál v něčem, co nelí­že pod­la­hu spod­ních pater. Třikrát hurá.

Jisté pro­zře­ní je přes­to nut­né. Když totiž nahléd­ne­me do karet, kte­ré nám kru­pi­ér roz­dal, dosta­ví se po prá­vu nepřed­stí­ra­ný údiv a  otáz­ka: „Má vůbec cenu hrát?“ Kombinace je zbě­si­lá: záplet­ka o chláp­ko­vi, kte­rý vidí do budouc­nos­ti a jenž může jako jedi­ný zma­řit plá­ny tero­ris­tů zapo­je­ných v  krá­de­ži ato­mo­vé bom­by, do toho hapru­jí­cí logi­ka, z fle­ku čitel­ný vývoj, nepří­liš pře­svěd­či­ví her­ci a vizu­ál­ní efek­ty, kte­ré berou dech jen teh­dy, když si nar­ve­te na hla­vu ige­li­to­vý sáček a obtáhne­te krk kva­lit­ním škr­tí­cím silo­nem. Snímek Next nepři­ná­ší mno­ho potě­ši­tel­né­ho a pří­pad­ná pát­rač­ka by dala zahu­lit nejed­no­mu mik­ro­sko­pic­ké­mu zaří­ze­ní. Když to všech­no seřa­dí­me pod sebe, udě­lá­me dlou­hou čáru a bez výpo­mo­ci kal­ku­lač­ky sečte­me, dosta­ne­me čís­lo, kte­ré by za jiných okol­nos­tí zaslu­ho­va­lo dělov­ku do geni­tá­lií a Van Dammův výstraž­ný pohled, umoc­ně­ný škle­bem Sylvestera Stallonea v  nej­lep­ších letech. Tak by se ovšem sta­lo pou­ze teh­dy, kdy­bych se nejis­til oně­mi „jiný­mi okol­nost­mi“.

Což o to, že se stu­dio vrh­lo do sou­bo­je s větr­ný­mi mlý­ny, když vysla­lo Tamahoriho film napo­spas stá­le lepí­cím pavu­či­nám, zele­né­mu močá­lu a zrád­ným karib­ským vodám, kou­ka­tel­nos­ti sním­ku to para­dox­ně pro­spě­lo. Next se zje­vil zčis­ta­jas­na, posbí­ral vesměs milos­ti­vé recen­ze (a tedy prů­měr­né) a  poslé­ze zase zmi­zel, aniž by zapří­či­nil proříd­nu­tí vla­so­vé pokrýv­ky pla­tí­cí­ho fil­mo­vé­ho fanouš­ka. Ano, ano. Kdy jin­dy by mohl uspět nulo­vě nová­tor­ský film, když ne ve fázi plá­po­la­jí­cích bitev­ních polí? Třetí Spider-Man sli­bo­val tem­ný vod­vaz, akci vytí­ra­jí­cí zrak a  vše dří­ve úspěš­né umoc­ně­né na dru­hou. Jenomže jen sli­bo­val. Přestože si do tri­ko­tu nasou­kal úcty­hod­ných 900 melou­nů, zkla­má­ní nešla pře­hlu­šit ani sadou sou­běž­ně zpuš­tě­ných sbí­je­ček, děla­jí­cích křo­ví řvou­cí­mu Tyranosaurovi. V tom­to smě­ru se pří­liš neza­skvěl ani Shrek Třetí. Opět se nasli­bo­va­ly hory, doly (nej­ze­le­něj­ší pokra­čo­vá­ní, nejzlo­b­ro­vi­těj­ší a  nej­o­slo­vi­těj­ší) a opět to celé zahu­če­lo do pří­ko­pu. Kdo se blá­ho­vě domní­val, že si obdob­ný pokles odpus­tí ale­spoň Piráti z Karibiku, ten musí ješ­tě teď mlá­tit hla­vou do stě­ny a v  pauzách vymě­šo­vat obsah žalud­ku na důkaz pořád­né moř­ské nemo­ci.

Tuna zkla­má­ní, tuna sli­bů a mini­mum potě­ši­tel­né­ho. Optimální roz­pty­lo­vé pod­mín­ky pro vychrtlou sci-fárnu Next. I když ani ona neu­de­ři­la silou med­vě­dí (sak­ra… co to citu­ju…), stá­le toho nabíd­la více než výše zmí­ně­ná „sil­ná troj­ka“. Dost už bylo pirát­ské kocáb­ky, nabi­té­ho zápěs­tí a zele­né­ho Schwarzeneggera! Next roz­hr­nul opo­nu jakož­to čis­to­krev­ná odde­chov­ka a hlav­ně jakož­to svě­ží závan „něče­ho jiné­ho“, něče­ho, co se již potře­tí za sebou neo­pa­ku­je. Kdykoliv jin­dy by se svým „bohat­stvím“ pocho­dil, avšak zrov­na v tom­to čase se mu poštěs­ti­lo zazna­me­nat něko­lik důle­ži­tých košů. Paradoxní a při­tom logic­ké vyús­tě­ní situ­a­ce.

Netřeba pro­dlu­žo­vat váhá­ní, jest­li na to jít, nebo nejít. Odpověď je jas­ná jak fac­ka: „Ne.“ Next není poči­nem, kte­rý by měl být pře­de­pi­so­ván coby povin­ná čet­ba. Je to jen zatra­ce­ně odpo­čin­ko­vý fil­mík (tak jako kdy­si Lovci pokla­dů), v němž hra­je pár zná­mých her­ců, kte­rý reží­ru­je sym­pa­tic­ký sta­rouš a jenž se spo­ko­je­ně bro­dí plyt­ký­mi voda­mi. Být to čis­tě akč­ní masa­kr a niko­liv jaký­si multi­žán­ro­vý hyb­rid, kde se půl­ho­di­ny balí žen­ská, pět minut utí­ká, tři minu­ty stří­lí, roz­cu­po­val bych sní­mek na zákla­dě jin­dy pod­půr­ných počí­ta­čo­vých tri­ků (ten­to biják je odpo­vě­dí pro všech­ny, kte­ří nechá­pou plný význam slo­va „počí­ta­čo­vý“) a při  té pří­le­ži­tos­ti bych při­bral i jed­nu hří­vu dří­ve respek­to­va­né­ho lva holly­wo­od­ské­ho showbyz­ny­su, avšak…

…avšak on to akč­ní film, díky­bo­hu, není.

Za měsíc, za dva… až bude ven­ku lejt jako z kon­ve a v TV nebu­dou dávat nic dob­ré­ho (což není až tak nere­ál­né), nazuj­te se do gumá­ků, vpluj­te do pláš­těn­ky a  vyprav­te se do nej­bliž­ší video/DVD půj­čov­ny. Za mini­mum peněz dosta­ne­te opti­mál­ní por­ci zába­vy.

---

---