NEZAPOMEŇ od VALA EMMICHA

Roztomilý debut o tom, co se sta­ne, když se dív­ka, jež nemů­že zapo­me­nout, spřá­te­lí s mužem, kte­rý si zou­fa­le sna­ží vzpo­me­nout vyprá­ví best­seller „Nezapomeň“.

Se svo­jí kyta­rou čekám ven­ku na scho­dech a ved­le boty mi leze mra­ve­nec. Je to jen tako­vý mrňous, ale já bych rad­ši byla tohle malič­ké stvo­ře­ní, kte­ré­ho si nikdo nevší­má, než hol­ka, kte­rou kaž­dý vidí, ale niko­mu nesto­jí za zapa­ma­to­vá­ní.

Paměť zís­ka­la, když spadla na hla­vu v obchoďá­ku s domá­cí­mi potře­ba­mi. Ten pád na hla­vu mi způ­so­bil vyso­ce funkč­ní auto­bi­o­gra­fic­kou paměť, a kdy­bych tam na tu hla­vu spadla zno­va, tak bych ji ztra­ti­la. Proto do toho obchoďá­ku jsem už nikdy nešla. Byly mi jen 2 roky, když se to sta­lo. (Teď je mi deset).

Joan Lennon Sullyová je sice jedi­ná­ček, ale také i jedi­né dítě s vyso­ce funkč­ní auto­bi­o­gra­fic­kou pamě­tí (HSAM). Ostatní paci­en­ti, je jich při­bliž­ně tři­cet, jsou už jen dospě­lí. Joan, i když by se pro své schop­nos­ti moh­la zdát výji­meč­ná, ona to tak necí­tí, ve svém srd­ci cítí vel­kou osa­mě­lost a mož­ná i vel­ký strach z toho, že by se na ní moh­lo jed­nou zapo­me­nout, že by po sobě  neza­ne­cha­la žád­ný odkaz, pro kte­rý by si jí lidi pama­to­va­li a při­po­mí­na­li.

Joan moc dob­ře ví, že lidé mají vše­li­ja­ké důvo­dy, proč si nic nepa­ma­tu­jí. Svádějí to na vybi­té bater­ky, špat­ný sluch, pří­liš prá­ce, na věk nebo vyčer­pa­nost. Ale ve sku­teč­nos­ti je to pro­to, že nema­jí dost mís­ta ve svých „kra­bi­cích“. A Joan se ze všech sil sna­ží lidem s jejich pamě­tí pomá­hat, nechá­vá jim poznám­ky a dává nápo­vě­dy.

Někdy (nebo spíš vět­ši­nu času) se věnu­je a zao­bí­rá myš­len­kou, že by moh­la vyšpl­hat na nej­vyš­ší regál a vrh­nout se dolů tak, aby její hla­va nara­zi­la na beton. Určitě by jí to hod­ně bole­lo, ale jen chví­li. A pak by koneč­ně vědě­la, co lidé mys­lí tím, když říka­jí „nevzpo­mí­nám si“, a zce­la urči­tě by vždyc­ky měla výmlu­vu, proč nedo­dr­že­la to, co slí­bi­la.

„Pamatovat si vyža­du­je sílu, zapo­me­nout vyža­du­je jiný druh síly, jako hrdi­na doká­že obo­je. (James Baldwin)

Joan je sku­teč­ně zvlášt­ní, doká­že si zapa­ma­to­vat tolik detai­lů, věci důle­ži­té i bez­vý­znam­né, vše zabí­rá rov­no­cen­né mís­to v její mys­li. Nebylo plně mož­né doce­nit její schop­nos­ti. Ona je pros­tě tako­vý „vel­ký zázrak.

Nikdo nedo­ká­že nabíd­nout tolik podrob­nos­tí jako ona. Kdybyste si ji bra­li s sebou kaž­dý den, měli bys­te kom­plet­ní obraz své­ho živo­ta, a ne mís­ta plná háda­nek a indi­cií...

Kromě hlav­ní hrdin­ky Joan pozná­vá­me i Gavina. Gavin Winters je 38letý herec, gay, a tak tro­chu rodin­ný pří­tel Joaniných rodi­čů. Na začát­ku kni­hy se doví­dá­me o jeho život­ní ztrá­tě part­ne­ra, jeho jedi­né a oprav­do­vé lás­ky, s jehož smr­tí se jen těž­ko vyrov­ná­vá.

„V prou­tě­né kra­bi­ci pod naší poste­lí nachá­zím lís­teč­ky se vzka­zy, fot­ky, obál­ky. My dva jsem byli váž­ně sen­ti­men­tál­ní. Schovávali jsme si všech­no: načrt­nu­té por­tréty, kte­ré jsme si navzá­jem nakres­li­li v eufo­rii po extá­zi, moji gumo­vou čelen­ku z naší túry v Griffith Park (měl jsem dlou­hé vla­sy, když jsme spo­lu zača­li cho­dit), papí­ro­vou vlaš­tov­ku, kte­rou jsem udě­lal, a při­psal na jed­no kří­d­lo Swissair, na dru­hé Vezmi mě s sebou; a kra­bič­ku zápa­lek z jed­né z našich předlou­hých veče­ří v klu­bu Casyon. Když už jsem tady, sun­dám povle­če­ní i lůž­ko­vi­ny z poste­le. Pořád ho tu všu­de cítím, ať už je to doo­prav­dy nebo jen v mých před­sta­vách.“

Bohužel se dopus­tí nej­vět­ší chy­by a hlouposti, kte­ré se může dopus­tit oprav­du zou­fa­lý a nešťast­ný člo­věk, a jeli­kož je Gavin vel­ká seri­á­lo­vá hvězda, neo­be­jde se to ani bez pořád­né­ho poprasku v médi­ích.

Z Los Angeles tedy odjíž­dí ke svým přá­te­lům do New Yersey, aby zde nale­zl nejen klid, a aby se tak tro­chu dal po smr­ti part­ne­ra dohro­ma­dy.

Je to prá­vě Gavin, kte­rý po smr­ti své­ho pří­te­le neví, jak se svým živo­tem dál nalo­žit, neboť ten aktiv­ní ve vzta­hu byl prá­vě již mrt­vý Sydney, ten vedl jeho kro­ky tím správ­ným smě­rem. U svých přá­tel pozná­vá dese­ti­le­tou Joan a vlast­ně netu­ší, jak její nemoc radi­kál­ně ovliv­ní jeho dal­ší život.

Ale pro mě tohle mís­to nebu­de nikdy prázd­né. Vždy bude plné, pro­to­že kam­ko­li se podí­vám, vidím to, co ostat­ní nevi­dí: vzpo­mín­ky.

„Píšu pís­nič­ku do sou­tě­že Budoucí vel­ký pís­nič­kář, pro­to­že si mys­lím, že by to mohl být dob­rý způ­sob, jak zaru­čit, že se na mě nikdy neza­po­me­ne.“

„Co tím mys­líš? Proč by se na tebe mělo zapo­me­nout?“

„Protože všich­ni všech­no zapo­mí­na­jí. Zapomenou jmé­no dru­hé­ho člo­vě­ka, kte­ré­mu dali pusu, a zapo­me­nou, co se  sta­lo s těmi dvoj­ča­ty, kte­rá byla roz­dě­le­na, a zapo­me­nou dokon­ce i na vlast­ní vnou­ča­ta. A to není fér, pro­to­že já bych to nikdy neu­dě­la­la.“

„Věřím ti.“

A pama­tu­ji si, jak táta jed­nou řekl: „Když tě pís­nič­ka zasáh­ne dosta­teč­ně hlu­bo­ko, už ji ze sebe nikdy nedo­sta­neš.“ A to je přes­ně to, co tak straš­ně chci, aby se moje pís­nič­ka zavr­ta­la do lidí co nej­hlou­bě­ji. Proto si taky mys­lím, že roz­bre­čet lidi je ten pra­vý způ­sob, jak toho docí­lit, pro­to­že to tak fun­go­va­lo i u táty s pís­nič­kou „Matka“.

„Mám nápad,“ řek­nu. „Co kdy­bych ti řek­la, co si pama­tu­ji o Sydneym, a ty bys mi pak pomohl s tou mojí věcí?“

„Jakou tvo­jí věcí?“

„S tou mojí pís­nič­kou. Normálně by mi pomohl táta, ale není tady.“

Joan s Gavinem uza­ví­rá tichou doho­du, kdy budou spo­leč­ně psát pís­nič­ku do sou­tě­že (Gavin jí s ní pomů­že) a ona na oplát­ku bude vzpo­mí­nat na jed­not­li­vá setká­ní se Sydneym a nedo­vo­lí Gavinovi, aby na něj zapo­me­nul. A jak slí­bi­la, tak i udě­la­la. Jednotlivá setká­ní mu postup­ně dáv­ku­je a díky tomu i nevě­dom­ky na povrch vyplou­vá něko­lik nesrov­na­los­tí, jež mají za násle­dek to, že Gavin začne pochy­bo­vat o Sydneym a jejich spo­leč­ném vzta­hu. 

A k tomu vše­mu mít najed­nou pochyb­nos­ti o něm, když jsem je nikdy před­tím neměl. Lhal mi, dob­ře, ale proč? Co tam dělal? Co skrý­val? Nebo je pořád mož­né, že by to všech­no bylo jen nedo­ro­zu­mě­ní? Odpovědi se mož­ná nikdy nedo­zvím.

Postupem času začal tak tro­chu váhat, zda je dob­ré se vůbec svě­řo­vat se svým živo­tem dese­ti­le­té díven­ce, ale když ona tak ráda poslou­cha­la, a to on moc potře­bo­val. 

Ptám se sám sebe, jest­li je dob­rý nápad pro­zra­zo­vat tolik o svém živo­tě téhle dese­ti­le­té hol­ce. Nějak pořád zapo­mí­nám, že je ješ­tě dítě, mož­ná je to tím, že její rodi­če jsou rad­ši, když se s ní tak nejed­ná. Možná kvů­li tomu, že to dítě ješ­tě je, a prá­vě pro­to je tak snad­né si s ní poví­dat. Na roz­díl od dospě­lých ráda naslou­chá, nesou­dí.

Joanin otec vlast­ní nahrá­va­cí stu­dio. Bohužel dochá­zí pení­ze na jeho pro­voz a schy­lu­je se k tomu, že se bude muset uzavřít a otec tak bude muset začít pra­co­vat ve fir­mě dědeč­ka. Joan tomu chce zabrá­nit. Chce nejen vyhrát sou­těž o nej­lep­ší pís­nič­ku, ale nako­nec kvů­li tomu, aby pro stu­dio zís­ka­la pení­ze navští­ví i SHOW MINDY LOVE, kde pro­mlu­ví o své nemo­ci. Na pomoc si k ruce vez­me své­ho pří­te­le Gavina, kte­ré­mu napros­to důvě­řu­je. Ale to netu­ší, že se hovor od její nemo­ci sto­čí prá­vě k její­mu pří­te­li.

To jest­li se všech­no poda­ří, hlav­ně vyhrát sou­těž o nej­lep­ší pís­nič­ku a zís­kat pení­ze na pro­voz stu­dia, zda náho­dou pře­ci jen nedo­jde k jeho uza­vře­ní, řči jest­li doká­ží vytvo­řit tak doko­na­lou píseň, aby zís­ka­li cenu, je spous­ta otá­zek, na jejichž roz­luš­tě­ní sto­jí za to si počkat.

A co Gavin? Podaří se mu odha­lit tajem­ství své­ho zesnu­lé­ho pří­te­le? Co před ním tak důle­ži­té­ho a taj­né­ho ukrý­val, že neu­měl být k němu nato­lik ote­vře­ný a upřím­ný, že se radě­ji sní­žil k drob­né milo­srd­né lži? Dojde nako­nec Gavin kli­du a k tolik vytou­že­né­mu rodin­né­mu živo­tu?

Příběh „Nezapomeň se ode­hrá­vá v létě roku 2013 v mís­tech New Yorku, Los Angeles a New Jersey. V samot­ném vyprá­vě­ní se navzá­jem pro­lí­na­jí dvě dějo­vé linie, a to pro­střed­nic­tvím dese­ti­le­té dív­ky vzpo­mí­na­jí­cí na jed­not­li­vé vzpo­mín­ky a udá­los­ti z minu­los­ti; a také Gavina žijí­cí­ho v pří­tom­nos­ti, kte­rý se z těch­to vzpo­mí­nek sna­ží čer­pat a nasá­vat dal­ší indi­cie, jež ho dále posou­va­jí, aby se vydal po jejich sto­pách a poma­lu odkrý­val dopo­sud nepo­zna­nou prav­du o Sydneym a jeho plá­nech. Jste také tak zvě­da­ví jako já, jaké měl Sydney tajem­ství?

V kni­ze se stří­dá vyprá­vě­ní Joan s vyprá­vě­ním Gasvina, kde oba pro­ží­va­jí roz­díl­né osu­dy, mají své taj­né tou­hy, sny, přá­ní, ale na dru­hou stra­nu i skry­té oba­vy a poci­ty stra­chu, a tak tro­chu se navzá­jem dopl­ňu­jí a pod­po­ru­jí.

Tato nená­roč­ná, ale o to víc emo­tiv­ní oddycho­va­la, vás sku­teč­ně chyt­ne za srd­ce, a bude­te netr­pě­li­vě vyčká­vat na ty chví­le, kdy se Joan opět pus­tí do dal­ší­ho vzpo­mí­ná­ní a vel­mi podrob­né­ho popi­su udá­los­tí a pro­stře­dí, chu­tí a vůní, s doko­na­los­tí roze­brat jed­not­li­vou vzpo­mín­ku do posled­ní­ho detai­lu.

Tohle netra­dič­ní přá­tel­ství a spo­je­nec­tví mla­dé dív­ky s gayem střed­ní­ho věku vás sku­teč­ně bude moc bavit, pro­to­že jak se zdá, je sku­teč­ně nefal­šo­va­né a oprav­do­vé, oba se můžou na sebe navzá­jem spo­leh­nout, být si opo­rou a v nej­těž­ších chví­lích si pomo­ci a povzbu­dit se navzá­jem.

Kromě neza­po­me­nu­tel­né­ho pří­bě­hu, kte­rý se čte poma­lu sám, nalez­ne­te v kni­ze spous­tu hudeb­ních tipů hlav­ně pro­střed­nic­tvím Joaniných ido­lů jako je Lennon a jeho desa­te­ro či Beatles.

Dal bych ti coko­li, co mám, za tro­chu kli­du v mys­li. (John Lennon)

NEZAPOMEŇ

Text: Val Emmich

Překlad: Karolína Zajícová

Obálka: Pavel Tůma

Vydalo Nakladatelství Dobrovský s.r.o.

Rok vydá­ní 2018

Počet stran: 389

ISBN 978-80-7390-622-1

 

---