Petra Hřebíčková – Linda

Petr Kolečko se v tom­to pro­jek­tu popr­vé vrhl na režii. Jak se vám s ním spo­lu­pra­co­va­lo?

Moc dob­ře. Petr je auto­rem scé­ná­ře, tak­že měl jas­nou před­sta­vu, jaké by měly jeho posta­vy být. Je to ote­vře­ný, chyt­rý a vtip­ný muž. Měla jsem brzy pocit, že jsme dlou­ho­le­tí přá­te­lé, což pro mě bylo veli­ce osvo­bo­zu­jí­cí. Neměla jsem ostych nabí­zet, ptát se, pole­mi­zo­vat. Vždy mi pomohl, odpo­vě­děl a doká­zal moti­vo­vat. Nebál se pochvá­lit, čímž nám dodá­val sebe­vě­do­mí. Někdy jsme to oprav­du potře­bo­va­ly. A někdy to zase potře­bo­val on.

Měly jste s Denisou Nesvačilovou dost fyzic­ky nároč­né role pro­fe­si­o­nál­ních beach volej­ba­lis­tek. Jak vypa­da­la pří­pra­va na natá­če­ní?

Asi čty­ři měsí­ce před natá­če­ním jsme zača­ly tré­no­vat s beach volej­ba­lis­tou Honzou Chalupou, kte­rý se nám věno­val oprav­du obě­ta­vě a s nakaž­li­vým nad­še­ním. Samozřejmě se za tak krát­ký čas nemů­že­me zdo­ko­na­lit na potřeb­nou úro­veň pro­fe­si­o­ná­lek. Cíl byl plác­nout do míče způ­so­bem, kte­rý nevy­vo­lá­vá smích, a zvlád­nout aspoň pár výměn. Sama jsem pak pilo­va­la podá­ní v kaž­dou vhod­nou i nevhod­nou chví­li. Na dět­ských hřiš­tích, na návště­vách, na dovo­le­né, všu­de. Můj part­ner už se někdy chy­tal za hla­vu. Taky jsem se sna­ži­la v poled­ních pauzách, když děti spa­ly, nabrat něja­ké sva­ly v posi­lov­ně. A hlav­ně dře­py, dře­py, dře­py.

Jaký vztah máte ke spor­tu vše­o­bec­ně, k volej­ba­lu spe­ci­ál­ně?

Odmalička jsem spor­to­va­la, tan­co­va­la, děla­la kara­te, běha­la a furt jez­di­la na kole. Nic pořád­ně, všech­no rekre­ač­ně a pro zába­vu. I volej­bal. Bohužel jsem se v tomhle smě­ru „nepo­ma­mi­la“. Mamka hrá­va­la šest­ko­vý pra­vi­del­ně a i moje sest­ra je srd­cem volej­ba­list­ka. Dlouhá léta cho­di­la do oddí­lu, a když už se hra­ní nevě­no­va­la, sba­li­la volej­ba­lo­vé­ho tre­né­ra. Takže je v tom zas. U rodi­čů na zahra­dě mi taky dali pár tré­nin­ků. Díky reži­sé­ro­vi Zdeňku Duškovi jsme s kole­gy z Městského diva­dla ve Zlíně cho­di­li hrát beach na kou­pa­liš­tě. Tam jsem si ho zami­lo­va­la. Ale nikdy jsem nehrá­la moc dob­ře. Nebyl čas.

S Denisou jste muse­ly na pla­ce vypa­dat jako sehra­né par­ťač­ky. Jak se to daři­lo?

Dobře jsme se dopl­ňo­va­ly. Jak lid­sky, tak na pís­ku. Každé šlo lépe něco jiné­ho a pod­le toho se taky vymýš­le­ly zábě­ry. Bylo skvě­lé, že jsme spo­lu před fil­mem tré­no­va­ly, pořád­ně se pozna­ly a napo­ji­ly se. Držely jsme při sobě celý čas natá­če­ní!

V čem mys­lí­te, že bude pří­běh fil­mu Přes prs­ty blíz­ký divá­kům?

Humorem, love sto­ry, pro chla­py biki­ny, pro dámy volej­ba­lis­ti v čele s Langošem a Dykem. Co víc si přát. Příběh o přá­tel­ství a taky váš­ni nejen ke spor­tu. A mys­lím, že je to fakt vtip­ný.

Vaše posta­va se pro­tne s posta­vou Jiřího Langmajera. Jaký byl par­ťák před kame­rou?

Vtipný, milý, při­ro­ze­ný... A je to gentle­man. Někdy una­ve­ný, pro­to­že straš­ně moc pra­cu­je. Což se ovšem pro­je­vi­lo jen po stop­ce. Skvělý par­ťák a krás­ný chlap. Uspořádal prv­ní čte­nou u sebe na zahra­dě a pohoš­tě­ní, co nám s Adélkou při­chys­ta­li, bylo úžas­né. Člověk hned roz­ta­je a roz­pa­ky jdou stra­nou. Je skvě­lé, když se na prv­ní klap­ku těší­te.