Poklad na Stříbrném jezeře - Der Schatz im Silbersee (1962)

Koncem pade­sá­tých a počát­kem šede­sá­tých let pro­chá­zel němec­ký fil­mo­vý prů­my­sl hlu­bo­kou kri­zí, jejíž pří­či­nou byl mimo jiné prud­ký roz­voj tele­viz­ní­ho vysí­lá­ní. Docházelo k zaví­rá­ní kin i ke kra­chu mno­ha pro­dukč­ních a dis­tri­buč­ních spo­leč­nos­tí. Jedním z mála pro­du­cen­tů, kte­ré­ho se kri­ze téměř nedo­tkla, byl Horst Wendlandt (1922-2002), obje­vi­tel fil­mo­vé­ho Vinnetoua. Od polo­vi­ny pade­sá­tých let půso­bil jako vedou­cí pro­duk­ce ve spo­leč­nos­ti CCC Film, kte­rou vlast­nil jeho poz­děj­ší kon­ku­rent Artur Brauner a nato­čil řadu kasov­ních trhá­ků se zná­mou zpě­vač­kou Caterinou Valente. V roce 1961 se stal spo­lu­ma­ji­te­lem pro­dukč­ní fir­my Rialto Film, kte­rou v před­cho­zím roce zalo­žil dán­ský pro­du­cent a zakla­da­tel dis­tri­buč­ní fir­my Constantin Preben Philipsen (1910-2005). Ještě téhož roku se pus­ti­li do výro­by fil­mo­vých adap­ta­cí romá­nů Edgara Wallace a dosáh­li s nimi neví­da­né­ho úspě­chu.

Wendlandt se už del­ší dobu zao­bí­ral myš­len­kou nato­čit vel­ko­le­pý dob­ro­druž­ný film, kte­rý by při­lá­kal do kin pře­de­vším mla­dé pub­li­kum. Zaměřil se na romá­ny Karla Maye, ode­hrá­va­jí­cí se na Divokém zápa­dě. Mnozí ho pova­žo­va­li za bláz­na, neboť wes­tern byl po dlou­há léta domé­nou tvůr­ců z Ameriky. Dokonce i sám Wendlandt poz­dě­ji při­znal, že měl teh­dy obrov­ský strach z neú­spě­chu. Ale nene­chal se odra­dit. Celé dny trá­vil v jed­nom ber­lín­ském knih­ku­pec­tví a pozo­ro­val, kolik may­o­vek se pro­dá­vá. Při častých návště­vách restau­ra­cí a kavá­ren se vyptá­val per­so­ná­lu, zda zna­jí pří­běhy Karla Maye. Když ho všich­ni ujis­ti­li, že may­ov­ky čet­li a zna­jí Vinnetoua s Old Shatterhandem, spo­ko­je­ně se usmál: Poklad na Stříbrném jeze­ře bude mít úspěch.

Protože výro­ba fil­mů byla v té době závis­lá na finanč­ní pomo­ci dis­tri­buč­ních firem, odjel Wendlandt do Mnichova, aby požá­dal o spo­lu­prá­ci Waldfrieda Barthela (1913-1979), šéfa dis­tri­buč­ní fir­my Constantin. Plánovaný roz­po­čet na výro­bu fil­mu byl 2 mili­o­ny marek. Když se k tomu při­po­čí­ta­ly nákla­dy na dis­tri­buci a pro­pa­ga­ci fil­mu, vzrost­la suma na závrat­ných 3,4 mili­o­nů marek. Barthel při­stou­pil k oknu a na oka­mžik se zamys­lel. Jen blá­zen by se pus­til do tak nejis­té­ho pod­ni­ku. Ale Barthel byl zná­mý svou odva­hou ris­ko­vat. Firma pro­spe­ro­va­la a pří­pad­nou ztrá­tu něko­li­ka mili­o­nů si moh­la dovo­lit. Barthel s návrhem sou­hla­sil a nej­draž­ší film pová­leč­né­ho obdo­bí se mohl začít natá­čet. Z finanč­ních a logis­tic­kých důvo­dů však neby­lo mož­né natá­čet na ori­gi­nál­ních mís­tech v Americe, pro­to Wendlandt zahá­jil spo­lu­prá­ci s jugo­sláv­skou pro­dukč­ní fir­mou Jadran film, kte­ré teh­dy šéfo­val Zvonko Kovačić. Společnost měla boha­té zku­še­nos­ti s výro­bou dob­ro­druž­ných fil­mů, dis­po­no­va­la moder­ním kom­plexem stu­dií, vlast­ní krej­čov­skou díl­nou a pře­de­vším sku­teč­ný­mi odbor­ní­ky všech mož­ných pro­fe­sí. Spolupráce Rialta a Jadran fil­mu se po celá léta ode­hrá­va­la na vyso­ce pro­fe­si­o­nál­ní úrov­ni a díky may­ov­kám zaží­val Jadran film své nej­ú­spěš­něj­ší obdo­bí v his­to­rii spo­leč­nos­ti.

---