(zatím nehodnoceno)
Loading...„Tento kousek není z mých nejlepších, ale i po třicetii letech se o něm stále hovoří! Zanechal ohromnou vzpomínku, je prvním svého druhu. Stručně řečeno, považují ho za moje mistrovské dílo – nezbývá mi než sklonit hlavu.“
Citace z Histoire comparée du cinéma, sv. 2, op. cit., str. 448.
Motivaci, která ho vedla k natočení film, popsal Georges Méliès v roce 1933: „Myšlenka Cesty na Měsíc se ke mně dostala skrze knihy Julese Vernea Ze Země na Měsíc a Okolo Měsíce. V této knize lidé na Měsíci přistát nemohli, tak jsem si za použití pomůcek Julesa Vernea (kanón, raketa) vymyslel, že by mohli na Měsíc doletět a my bychom mohli složit několik originálních a zábavných, kouzelných obrazů zvenku i zevnitř Měsíce, ukázat obyvatele Měsíce a nějaké příšery a přidat jeden nebo dva umělecké efekty (ženy představující hvězdy, komety, efekt sněžení, mořské dno).“ Kromě knihy Julese Vernea existuje ještě jedno dílo, které Georgese Mélièse pravděpodobně inspirovalo: Cesta na Měsíc od Alberta Vanloo, Eugéna Leterriera a Arnolda Mortiera s hudbou od Jacquese Offenbacha. Je to pohádková opereta o čtyřech dějstvích a 23 obrazech, která byla poprvé uvedena 26. října 1875 v divadle Gaité a znovu uvedena v divadle Châtelet od 31. března 1877. Dalším možným zdrojem inspirace byla show A Trip to the Moon, vytvořená v roce 1901 pro panamerickou výstavu v Buffalu. Show vytvořená dvěma Američany, Fredericem Thompsonem a Elmerem Skipem Dundym, okamžitě zanamenala úspěch: „Za vstupné 50 centů proniknou návštěvníci ve velké vesmírné lodi o 30 místech na Měsíc. Za zvuku gongu loď rozloží křídla a simuluje let. Ventilátor je v provozu. Zakrátko mizí namalovaná kulisa v dáli, nahrazena pohledem ze vzduchu na Buffalo, a zdá se, že se Země rychle vzdaluje. Po několika peripetiích se loď brzy dostane do blízkosti Měsíce, kdy dlouho poletí, než dosedne do centra jednoho kráteru. Posádka je okamžitě zajata Selenity.“ Je nasnadě, že když se Méliès připravoval na natáčení Cesty, o této atrakci slyšel.
Star Film stejně jako většina velkých filmových studií nabízel většinu svých filmů v barvě. Kopie se pak prodávaly v černobílé i barevné variantě, barevné za vyšší cenu (obvykle dvojnásobnou). U Mélièsových filmů je patrné, že byly od roku 1897, to znamená od samého začátku, kolorovány. Ortochromatické filmy tehdejší doby špatně odrážely odstíny jednotlivých barev, Méliès tedy dostal nápad malovat kulisy v různých odstínech šedé, aby se vyhnul jednolitým masám černé a neprůhledné barvy, kterou bylo téměř nemožné obarvit. Méliès vysvětluje: „Kulisy jsou vyrobeny podle přijatého modelu a natřeny lepidlem, jako divadelní kulisy; jen barva je provedena pouze v šedé, prostřednictvím celé řady šedivých odstínů, namíchaných z černé a bílé. Filmy jsou většinou kolorovány ručně před projektorem, nebylo tedy možné kolorovat reálně natáčené objekty, které, pokud jsou bronzové, mahagonové, červené, žluté nebo zelené, přejdou pak přejdou v černou, bez sebemenší průhlednosti, potřebné pro projekt. Ze stejného důvodu musela být většina kostýmů vyrobena v tónech, které byly při natáčení zachovány a měly předpoklad přijmout později jinou barvu. Ale opět, ani (umělci) neuniknou těmto zákonitostem, které platí pro malování kulis, na nichž je použita bílá a černá barva. Zde je potřeba více červeně na tváře a rty, jinak bychom získali hlavy černochů. Makeup je výhradně bílý a černý.“
Jakmile byl film natočen a přišla objednávka na barevný film, Georges Méliès se obrátil na „ateliér barvy“. V té době měli filmoví producenti možnost „barvit“ své pásy v různých ateliérech. Charles Pathé tak v roce 1906 vlastnil v ulici du Bois Vincennes kolorovací ateliér o 200 pracovnících, kde se barvilo výhradně ze šablon. Podobně Gaumont naznačuje ve svém katalogu: „Zavazujeme se, díky ceně za formu, kolorovat stejně filmové pásy, které nejsou z naší kolekce.“ Ale nepochybně jedním z nejdůležitějších ateliérů byl ten, který vedla Elisabeth Thuillierová v ulici du Bac 87v Paříži. „Kolorovali jsme všechny filmy pana Mélièse,“ vzpomínala Elisabeth Thuillierová. „Všechno toto barvení bylo prováděno ručně. V ateliéru jsem měla na 200 pracovníků, kteří se řídili mými pokyny. Každý pracovník se specializoval na pokládání určité barvy, často jich bylo víc než dvacet.“
Co se týče Mélièse, jediného režiséra Star Filmu (na rozdíl od společností Pathé a Gaumont, které zaměstnávaly několik tvůrců), sám dohlížel na každou etapu vzniku filmu. Každý obraz inscenoval, určil postavení kamery bezprostředně před tím, než se jí chopil kameraman, dohlédl na to, kde se má provést jaký manévr, aby se dosáhlo kýženého efektu, a „přežvýkal celý seznam věcí“, které měly být vykonány. Méliès k tomuto uvádí: „Režisér, obvykle také autor, nejprve na place slovně vysvětlí celou scénu, která se bude točit, pak po částech vyzkouší jednotlivé prvky; především hlavní akce a pak přidružené epizody. Režíruje chod i umístění komparzu a je nutné, aby dokázal zahrát každou z postav, ukázal přesná gesta, příchody, odchody, místo, kde kdo bude ve scéně stát.“ Kromě toho ho požadovaná přesnost pro určité trikové scény často přiměla k tomu, aby si sám zahrál některé role: „Přesně prezentovat svůj koncept druhým bylo velmi obtížné, což vedlo k tomu, že jsem se některých rolí v mých filmech musel zhostit já sám. Byl jsem v té době hvězdou, aniž by to někdo věděl, protože definice tohoto výrazu ještě neexistovala. Ale z historického hlediska musím říci, že jsem byl hvězdou přelomu století.“
Nejnovější komentáře