Brad Bird dostal pře­kva­pi­vě vel­kou důvě­ru od stu­dia, pře­ci jen točit vyso­ko­roz­počto­vý díl zave­de­né série bez zku­še­nos­tí s hra­ným fil­mem je tro­chu risk, nicmé­ně zabo­do­val napros­to s pře­hle­dem. Slušelo by se říci, že nejsem pří­liš vel­kým fanouš­kem prv­ních dvou dílů série, kde pla­tí pra­vi­dlo jed­nou a dost.Třetí ovšem doká­zal pře­kva­pit pře­kva­pi­vě vyrov­na­nou mírou zábav­nos­ti a absur­dit, kte­rá v adre­na­li­no­vém koktej­lu s vizu­ál­ní­mi atrak­ce­mi jed­no­du­še fun­go­va­la napros­to spo­leh­li­vě a sta­no­vi­la tak pro pří­pad­ná dal­ší pokra­čo­vá­ní těž­ko pře­ko­na­tel­nou hra­ni­ci.

A o její pře­ko­ná­ní se tvůr­ci ani nesna­ží. Čtvrté dob­ro­druž­ství ame­ric­ké­ho taj­né­ho agen­ta se totiž pokou­ší najít jakousi fúzi suro­vě a rea­lis­tič­tě­ji poja­té­ho tře­tí­ho dílu a absurd­ní­ho Bond sty­lu dílů před­cho­zích. Výsledkem je tak o pozná­ní kou­ka­tel­něj­ší akce, ke kte­ré je však tře­ba při­stu­po­vat obe­zřet­ně a s urči­tou mírou pocho­pe­ní. Hold pády v BMW něko­lik desí­tek met­rů čel­ně k zemi a být zachrá­něn air­bagem jsou přes­ně tím typem akč­ních scén, kte­ré jsou tra­de­mar­kem prá­vě téhle fil­mo­vé série. Je ale cel­kem ško­da, že prá­vě ten­to druh scén, se uká­že být hlav­ní deví­zou fil­mu v jeho dru­hé půli. Slušně roze­hra­ná špi­o­náž­ní akce v prv­ní půli (kro­mě výbuchu Kremlu), je pří­sli­bem atmo­sfé­ric­ké­ho napí­na­vé­ho honu na arci-zlosyna, kte­rý chce na svě­tě vyvo­lat dal­ší svě­to­vou vál­ku. V dru­hé polo­vi­ně se však veš­ke­ré nadě­je uto­pí ve změ­ti exo­tic­kých loka­cí a akč­ních výko­nů, kte­ré však i přes jejich adre­na­li­no­vou hod­no­tu postrá­da­jí kýže­ný náboj a poma­lu tak ztrá­ce­jí divá­ko­vu pozor­nost, kte­rá je poté udu­pá­na nemast­ným finá­le v nad­zem­ním par­ko­viš­ti.

Paradoxně hlav­ním pro­blé­mem, co jsem se čtvr­tou Mission Impossible měl, byla kva­li­ta digi­tál­ních tri­ků. Člověk by čekal od tako­vé­ho titu­lu oprav­du prvotříd­ní počí­ta­čo­vé efek­ty, nicmé­ně opak je prav­dou. Kupříkladu u ono­ho výbuchu Kremlu je to až trestu­hod­ně vidět. Naštěstí jich tu není zase tolik, aby hro­zi­la něja­ká trva­lej­ší poško­ze­ní na stra­ně divá­ka. Samozřejmě by se dal lehce zkri­ti­zo­vat pro­duct pla­ce­ment, kte­rý je na plo­še dvou hodin cel­kem výraz­ný, že i běž­né­mu divá­ko­vi musí při­jít div­né, jak­to­že kte­ré­ko­liv auto posta­vy na plát­ně řídí, je jen a pou­ze znač­ky BMW.

I tak je Ghost Protocol pře­kva­pi­vě kou­ka­tel­nou zále­ži­tos­tí, kte­rá i přes svo­ji hloupost a chy­by dosa­hu­je kva­lit, o jakých si mohou prv­ní dva díly série nechat jen zdát. Kvalitní hudeb­ní pod­kres ten­to fakt jen více než dob­ře pod­kres­lu­je. Bohužel jsou zde i momen­ty, kdy se bude­te chy­tat za hla­vu a říkat si tohle už nemů­žou mys­let váž­ně. Když už ale jako vaši zába­vu na poklid­ný večer zvo­lí­te prá­vě film ze série Mission Impossible, asi pře­hna­nou rea­lis­tič­nost neče­ká­te, to je fakt. Za své pení­ze dosta­ne­te dvě a čtvrt hodi­ny dlou­hou jízdu, kte­rá nabí­zí akci, vtip a napě­tí, jen to ve výsled­ku není tak ide­ál­ní jak se z počát­ku moh­lo zdát. 

 Ethan Hunt má dal­ší akci a ten­to­krát půjde o krk všem z IMF. Ghost Protocol pat­ří roz­hod­ně k těm lep­ším dílům akč­ní série. Míchá akci, vtip a absur­di­ty do zají­ma­vé­ho koktej­lu, kte­rý vám nej­spí­še bude chut­nat, nicmé­ně mezi své nej­lep­ší chu­ťo­vé zážit­ky jej neza­řa­dí­te. Slušná hud­ba, fee­ling jako na pře­lo­mu tisí­ci­le­tí a šered­ně vypa­da­jí­cí tri­ky ve dvou scé­nách jsou jen tako­vá bez­vý­znam­ná poznám­ka šéf­ku­cha­ře. Rozhodně to zkla­má­ní není, i když by to šlo dale­ko lépe. Ale také dale­ko hůře, to je fakt.