The Cloverfield Paradox

Netflixu se na letoš­ním super­bowlu poda­řil cel­kem husar­ský kou­sek. Delší dobu oče­ká­va­ný tře­tí sní­mek z uni­ver­za Cloverfield, kte­rý vzni­kal pod názvem God Particle. Se divá­kům před­sta­vil prá­vě na ame­ric­kém spor­tov­ním svát­ku. Místo kla­sic­ké­ho trai­le­ru, kte­rý vábí dopře­du na datum vydá­ní, se jed­na­lo spí­še o ozná­me­ní, co si divá­ci mohou po skon­če­ní fot­ba­lo­vé­ho finá­le na služ­bě pus­tit. Poměrně revo­luč­ní vyu­ži­tí reklam­ní­ho pro­sto­ru, kte­rý kaž­do­roč­ně bývá pro­sto­rem pro před­sta­vo­vá­ní těch nej­vět­ších fil­mo­vých hitů roku a také pře­hlíd­kou náklad­ných reklam. Dříve než tak kdo­ko­liv sti­hl zare­a­go­vat, sní­mek The Cloverfield Paradox se dostal na Netflix a vy si jej nyní může­te shléd­nout v kli­du domo­va. V květ­nu si jej pak může­te dát i v kino­dis­tri­buci. 

Země čelí ener­ge­tic­ké kri­zi. Zásoby pali­va se ten­čí a stá­le se zvět­šu­jí­cí popu­la­ce naší pla­ne­ty nestí­há gene­ro­vat dosta­tek ener­gie na udr­že­ní sou­čas­ných pod­mí­nek živo­ta. Vlády všech domi­nant­ních poli­tic­kých hrá­čů se tedy spo­jí do nové­ho vesmír­né­ho pro­gra­mu, kte­rý má za úkol na orbi­tu Země vyslat super­mo­der­ní vesmír­nou sta­ni­ci, kte­rá se má stát prv­ní mimo­zem­skou elek­trár­nou své­ho dru­hu. Obrovský urych­lo­vač čás­tic, kte­rým chce posád­ka roz­ště­pit Higgsův boson, ovšem vyvo­lá­vá oba­vy, neboť kon­spi­rač­ní teo­re­ti­ko­vé pou­ka­zu­jí na mož­nost vzni­ku Cloverfieldova pra­do­xu, scé­ná­ře, kdy je v naší rea­li­tě vytvo­ře­na trh­li­na a por­tá­ly, kte­ré mohou zna­me­nat konec lid­stva...

Tady ovšem asi důvo­dy k rados­ti kon­čí. Jistě celá (tro­chu se zdrá­hám pou­ži­tí toho výra­zu) série Cloverfield drží pohor­ma­dě jen veli­cezleh­ka. Tam kde prv­ní film byl found foo­tage sním­kem, kte­rý nabí­zel skvě­loua v té době neo­kou­ka­nou alter­na­ti­vu k fil­mům o vel­kých mon­strech (že by str­čil do kapsy i dva západ­ní poku­sy od Godzillu hra­vě), dru­hý film byl tako­vým tro­chu psy­cho­lo­gic­kým tero­rem, kte­rý se ode­hrá­val ve stej­ném svě­tě. A tu při­chá­zí tře­tí zápis do této kate­go­rie, kte­rý nebýt pár hod­ně naho­di­lých vodí­tek, kte­ré ne vždy půso­bí úpl­ně při­ro­ze­ně (čti spí­še nikdy), nemá se sérií nic vlast­ně spo­leč­né­ho. A ono vel­ké závě­reč­né vzty­če­ní pomy­sl­né­ho pro­střed­níč­ku smě­rem divá­kům to jen doka­zu­je. To je ovšem nejmen­ším pro­blé­mem celé­ho fil­mu, bohu­žel. 

Sci-fi sním­ky ode­hrá­va­jí­cí se na ome­ze­ném pro­sto­ru vesmír­né lodě totiž míva­jí jed­nu zásad­ní výho­du, neboť prá­vě tahle jas­ná vyme­ze­nost pro­sto­ru zpra­vi­dla pomá­há poměr­ně výraz­ně navo­dit atmo­sfé­ru a vyždí­mat tak i z prů­měr­né­ho námě­tu zají­ma­vý sní­mek, kte­ré­mu odpus­tí­te neje­den pře­šlap. Bohužel ani v tako­vém­to pro­stře­dí nezvlá­dá tenhle ambi­ci­oz­ní sní­mek fun­go­vat. Nad rámec násil­né­ho narou­bo­vá­ní do této podiv­né série totiž během hodi­ny a tři­čtvr­tě nezvlá­dá vytáh­nout jedi­ný argu­ment pro to, proč mu prá­vě ten­to čas vůbec věno­vat.

To co se totiž pokou­ší jakým­si způ­so­bem sklou­bit fil­my jako Život, Horizont udá­los­tí a z čás­ti také kla­si­ky jako Vetřelec, je ve výsled­ku podiv­né, trestu­hod­ně neza­jí­ma­vé, ale pře­de­vším nud­né a pří­liš hloupé. Díky tomu, že nefun­gu­je atmo­sfé­ra fil­mu, nefun­gu­je ani vzá­jem­ná dyna­mi­ka posád­ky. Člověk si tak pak více vší­má toho, jako fyzi­ka a vzá­jem­né sou­vis­los­ti fil­mu ve výsled­ku půso­bí naiv­ně, stu­pid­ně a hlav­ně nesmy­sl­ně. To že máte hro­ma­du zná­mých tvá­ří neza­kry­je fakt, že The Cloverfield Paradox je pra­chspros­tě jen hod­ně hloupé a neza­jí­ma­vé sci-fi béč­ko, kte­ré nemá abso­lut­ně co nabíd­nout a jedi­nou jeho šan­cí na úspěch ej prá­vě poně­kud odváž­ný mar­ke­tingo­vý trik, kte­rý s fil­mem Netflix před­ve­dl, a jeho napo­je­ní na o něko­lik tříd lep­ší před­chůd­ce v rám­ci stej­né­ho uni­ver­za.     

Tady zkrát­ka nemá smy­sl moc se roze­pi­so­vat nad tím, co se na fil­mu sta­lo špat­ně. Tady je totiž špat­ně sko­ro všech­no a i přes poten­ci­ál a zají­ma­vé obsa­ze­ní bych těž­ko hle­dal důvo­dy, proč fil­mu vůbec šan­ci dávat. Jednolitá hloupost, kte­rá nezvlá­dá zaba­vit, nudí a násil­ná nuce­nost je po chví­li otrav­ná až to bolí. I ved­le roky sta­ré kon­ku­ren­ce tahle podí­va­ná půso­bí úsměv­ně a nedo­ta­že­ně. Tenhle ten kou­sek si může­te v kli­du nechat ujít a oni zásad­ní­ho nepři­jde­te.