Smečka

word image 1

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

VÁCLAV VAŠÁK (1975), role tre­né­ra Luboše, otce Mikyho

Václav Vašák je rodák z Vysočiny. Po matu­ri­tě na SOU v Pelhřimově vystu­do­val obor Činoherní herec­tví na JAMU v Brně. Hned poté nastou­pil do angaž­má Národního diva­dla Brno, kde půso­bil cel­kem jede­náct let. Odehrál zde řadu rolí pře­de­vším kla­sic­ké­ho reper­toá­ru: Claudio v Mnoho povy­ku pro nic, Orlando v Jak se vám líbí, Horác ve Škole žen, Mánek v Gazdině robě…V brněn­ském diva­dle Reduta se pak potká­val s role­mi vychá­ze­jí­cí­mi pře­de­vším ze sou­čas­né dra­ma­ti­ky: Frank v Démonech Larse Noréna (Cena Českého diva­dla), Kněz v Osiřelém zápa­dě M. McDonagha, Mark v režii Pitínského Marnie… Výrazným obdo­bím pro něj bylo setká­ní s dra­ma­tur­gic­ko­re­žij­ním tvůr­čím

týmem D.Viceníková/J.Mikulášek s nimiž se v diva­dle Reduta podí­lel na kri­ti­kou oce­ňo­va­ných insce­na­cích Elementární čás­ti­ce, Europeana a pře­de­vším Korespondenci V+W. Za posta­vu Jiřího Voskovce byl násled­ně zahr­nut do šir­ší nomi­na­ce na cenu Thálie. V letech 2011-2014 krát­ce půso­bil v Divadle na Vinohradech a v sou­čas­né době je čle­nem Divadla Na zábrad­lí. Vidět jste ho moh­li v seri­á­lech Případy 1. oddě­le­ní, Specialisté, Polda, Krejzovi, Milenky aj. Když zrov­na není nalí­če­ný a v kos­tý­mu, prav­dě­po­dob­ně běhá někde v lese.

Jak se vám hrál hoke­jo­vý tre­nér ve fil­mu Smečka?

Hrát posta­vu tre­né­ra mě náram­ně bavi­lo, u tako­vé role máte totiž vel­kou výho­du v tom, že vás oko­lí musí respek­to­vat a poslou­chat. Dostal jsem navíc do ruky píš­ťal­ku, a to je ve spor­tu obrov­ská zbraň.

Co Vás zau­ja­lo na scé­ná­ři?

Zaujalo mě pře­de­vším téma šika­ny. V hoke­ji se kla­de důraz na výkon, tvr­dost, sou­tě­ži­vost. A v tako­vém pro­stře­dí při­ro­ze­ně vzni­ká kon­ku­ren­ce a riva­li­ta. A kde je riva­li­ta, tam jsou emo­ce. Doufám, že se nám je pove­de pře­vést na divá­ka.

Jak se mají zacho­vat děti nebo dospí­va­jí­cí, kte­ří se sta­nou obě­tí šika­ny ve spor­tu? Myslím, že řeše­ním jaké­ho­ko­liv pro­blé­mu je pře­de­vším komu­ni­ka­ce. Šikanu vní­mám jako pro­ces, kte­rý čas­to vzni­ká postup­ným a nená­pad­ným tla­kem oko­lí. Z hlá­šek a sran­di­ček, kte­ré ke spor­tu samo­zřej­mě pat­ří, se lehce může stát pro­blém, kte­rý už jedi­nec není scho­pen sám zvlád­nout. Proto je důle­ži­té sna­žit se neu­za­ví­rat do sebe a komu­ni­ko­vat s oko­lím, kama­rá­dy, tre­né­rem a rodi­nou. Nebát se nahlas pojme­no­vat hra­ni­ce toho, co je mi pří­jem­né a co už je za hra­nou.