Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Dá se i v českém háji najít kvalitní příručka tvůrčího psaní, nebo se mámě raději držet něčeho zahraničního?
Každý, kdo se nějakým způsobem věnuje psaní, začne časem pátrat po odborné literatuře na toto téma. Je celkem jedno, jestli vás psaní živí, máte ho jenom jako koníčka nebo pouze občas sesmolíte nějaký dopis nebo esej.
Pokud vás tohle hledání potká a vládnete navíc angličtinou, zjistíte celkem rychle jednu věc: v češtině je toho minimum, v angličtině se pod tím prohýbají regály, případně kapacity mobilů a čteček, pokud dáváte přednost elektronickým formátům.
Je to pár měsíců, co jsem si chtěl z několika různých důvodů udělat trochu přehled o teorii tvůrčího psaní u nás. Za sebe mohu říct, že píšu více méně instinktivně a příruček jsem četl pouze několik, respektive nechal se jimi inspirovat.
Při pátrání po tuzemské produkci jsem narazil na osobu Markéty Dočekalové a zjistil, že je to televizní scénáristka, která má jako jednu z prvních pozic své publikační činnosti 700 dílů seriálu Ulice. Přiznám se, že ve mně trochu hrklo, ale zároveň vzrostla zvědavost, co se v její trilogii Tvůrčí psaní pro každého může skrývat.
Trvalo to ještě nějakou dobu, než jsem se dostal do knihovny a dva ze tří svazků si dotáhl domů. Pustil jsem se do nich už v MHD, nicméně nestrhly mě tak, abych v četbě pokračoval a obě knihy zůstaly se záložkou na druhém pracovním stole.
Vlastně to byl teprve email z Městské knihovny upozorňující na konec výpůjční lhůty, který mě dokopal k tomu, abych večer vypnul notebook a s kávou na stole se pustil do četby jedné z mála příruček tvůrčího psaní z původní české produkce.
Nafouklý učebnicový text bez náboje
Předně musím říct, že čtení učebnice je poměrně únavné právě proto, že je koncipován opravdu jako učebnice. Autorka se snaží postihnout proces od pouhého úmyslu psacího adepta na osvojení základních návyků po praktické cviky jednotlivých literárních útvarů (reportáž, fejeton, povídka a další), ale její text je neobyčejně suchopárný.
Když si vzpomenu na těch několik drobných anglických spisků, byla celkem radost je číst. Jejich autoři podávali své myšlenky stručně a výstižně a jejich díla měla obvykle jen několik desítek stran, které člověku něco přinesly. A i kdyby si jen zopakoval, co už ví, jejich styl a „drive“ naplnil tvůrčího člověka vlnou energie a chutí opět zapíchnout propisku do poznámkového bloku nebo prsty do klávesnice.
Tohle bohužel Dočekalové chybí a tři díly by se daly v pohodě osekat přibližně na sto stran, což by navíc znamenalo vyhnout se mnoha opakujícím se textům.
Beru, že součástí formy odborné publikace jsou různé tipy a myšlenky v rámečcích, které si člověk může rychle zapsat. Ovšem i v těchto rámečcích autorka pouze kopíruje odstavce z textu, který leží hned vedle nich, aniž by se namáhala byť třeba jen s jinou a trefnější či stručnější formulací.
Talent, vnitřní oheň a paradox výukových textů
Na samém počátku svého textu Dočekalová rozebírá naučené řemeslo kontra vrozené dispozice. Jinými slovy, můžete se naučit mnohé, ale pokud psaní a sdělování nemáte v sobě, nepomůže vám ani svěcená voda či Prsten moci. Ať budete v takovém případě dělat cokoli, můžete psát pravděpodobně jakýkoli novinářský nebo literární útvar, ale nikdy to nebude ono.
Paradoxem je, že člověk, kterého nějak láká psaní, začne s vlastními pokusy (pokud mu v nich není bráněno), spíš už předtím, než narazí na učebnice typu Tvůrčího psaní. Respektive jeho cestou bude pravděpodobně spíš metoda pokusu a omylu (i omyl je velmi cenný), než dlouhé studium odborného textu o tom, jak vlastně psát.
Pokud jste si vyvinuli nějaký vlastní hlas a jazyk, psaní vás baví a jde vám, s největší pravděpodobností Dočekalovou potřebovat nebudete. Je zajímavé se s ní seznámit, ale upřímně, vzhledem k formě a množství omáčky kolem klíčových myšlenek jde spíše o spolehlivý způsob, jak člověka bažícího po vyjádření perem odradit od dalšího snažení.
Víc než co jiného příručka copywritingu
Díky tomu, že jsem ve světě reklamních textů, drobné inzerce a obchodních článků všeho druhu strávil nějaký čas, nemohu se ubránit dojmu, že je tato trilogie spíše dobrým návodem, jak z myslícího jedince udělat „lopatu s perem v ruce“, tedy pisálka, který bude brát všechno, co mu přijde pod ruku, jen aby z toho měl honorář, nebo aby se jeho jméno objevilo někde na webu v patičce článku, případně při umístění zpětných odkazů na stránky..
Osobní prázdno a absence tvůrčí exploze
Upřímně, od učebnice tvůrčího psaní bych čekal trochu více odvazu. Když svazek srovnám například s Bradburyho tenkou knihou Zen a umění psát, možná neměl ani sto stránek, četl se sám a jeho univerzálním poselstvím bylo „vybuchněte jako supernova příběhů, ničeho se nebojte a ignorujte hranice“. Tento postup není samospásný, a člověk potřebuje také nějakou tu disciplínu, ale obecně je u psaní podle mě podstatnější odvaha zkoušet a plést se, než se za každou cenu snažit vyhovět složitým pravidlům nějakého postupu jen proto, že vám někdo tvrdí, že „takhle se to dělá“.
Protože pokud budete psát jen podle učebnic a ne podle sebe, pravděpodobně se nikdy nedostanete dál nebo jinam, než kam se dostal autor či autorka té či oné publikace. Úspěšné psaní je i to, které vás baví, která vás naplňuje a u kterého budete s čistým svědomím usínat s tím, že jste nešli proti vlastní přirozenosti a nemusíte se za text stydět ráno před zrcadlem.
Textů, článků, reportáží a knih jsou tisíce a statisíce každý den. Vaše osobnost je jen jedna. Nenechte si ji otupit jen proto, že to možná udělal někdo jiný.
Blog autora: http://umenivyberu.cz
(4,91 z 5)