Střídavka - 60 %

Když se ze tří rodin sta­ne jed­na vel­ká, bude potře­ba pořád­ný plán. Plán, jak pře­žít sou­čas­né i minu­lé part­ne­ry, všech­ny děti v rodi­ně, ať už jsou vlast­ní či niko­liv, plán, jak se v tom všem neztra­tit a udr­žet si zdra­vý rozum. Život si ale vět­ši­nou dělá, co chce... a co neče­ká­te.....

Kariéru reži­sé­ra Petra Nikolaeva, kte­rý se nej­spíš do pamě­ti divá­ků zapsal pře­de­vším režii adap­ta­ce Báječných let pod psa Michaela Viewegha, jde v pod­sta­tě roz­tří­dit do dvou samo­stat­ných blo­ků. Jeden z nich se sklá­dá z ambi­ci­óz­něj­ších a vel­ko­le­pěj­ších fil­mů (Jménem krá­le, Lidice, Příběh kmo­t­ra, Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů), ten dru­hý poté z men­ších dra­mat či kome­dií (zmí­ně­ná Báječná léta pod psa či dal­ší adap­ta­ce romá­nu Viewegha Vybíjená). Do dru­hé­ho blo­ku jde poté bez­po­chy­by zařa­dit i Nikolaevova novin­ka s názvem Střídavka, kte­rá vznik­la dle scé­ná­ře Lucie Konečné, zku­še­né sce­nárist­ky seri­á­lů jako Ordinace v růžo­vé zahra­dě 2. Samotná pre­mi­é­ra počát­kem srp­na svá­dí k fak­tu, že sna­ží být Střídavka ide­ál­ně feel-good kome­di­ál­ní zále­ži­tos­tí pro celou rodi­nu, u kte­ré ovšem tvůr­ci pře­dem avi­zo­va­li, že by nemě­la být prvo­plá­no­vě hlou­pá. Z výsled­né­ho pro­duk­tu poté sice ambi­ce dva­krát neší­ří, zrov­na v tom­to pří­pa­dě ovšem nut­ně nejde o zásad­ní pro­blém.

Střídavka od počát­ku jede na oče­ká­vá­nou jis­to­tu, kdy je to celé řeme­sl­ně sluš­né a záro­veň řeme­sl­ně nároč­né, od počát­ku jsou ovšem cítit slo­va Nikolaeva o tom, že udě­lat dob­rý film je těž­ké. Střídavka do kate­go­rie dob­rých fil­mů poté zapa­dá pře­de­vším díky oné řeme­sl­né sluš­nos­ti, kdy výsle­dek nepů­so­bí odby­tě. Stěžejní je poté fakt, že tvůr­ci přes­ně vědí, pro koho film jako Střídavka vzni­ká. Vzniká přes­ně pro ty divá­ky, kte­rým neva­dí, že jde o film bez ambic, kte­rý se vydá­vá oče­ká­va­ným smě­rem a sází na bez­peč­nou záplet­ku. Střídavka tak ve finá­le fun­gu­je jako přes­ně ta ide­ál­ní rodin­ná kome­die, u kte­ré se dá vypnout mozek, sle­do­vat růz­né kome­di­ál­ní eska­pá­dy a jen čekat, kdy dojde na oče­ká­va­ný kon­flikt v záplet­ce. I díky dél­ce, kte­rá nepře­sáh­ne hodi­nu a půl, poté celý film bez pro­blé­mu ute­če a v souč­tu jako celek jed­no­du­še neu­ra­zí.

Střídavka se sice v rám­ci děje časem pokou­ší o dra­ma­tič­těj­ší scé­ny a vyhro­ce­něj­ší momen­ty, v jádru jde ovšem pořád pri­már­ně o rodin­nou kome­dii, kte­rá se ani nepo­kou­ší vzdá­le­ně líz­nout něja­ké­ho soci­ál­ní­ho dra­ma­tu. Námět o stří­da­vé péči, kte­rá má dle mno­ha stu­dií i osob­ních zku­še­nos­tí nepěk­ný vliv na dotče­né dítě i o péči stří­da­jí­cí se rodi­če, by klid­ně mohl slou­žit jako základ pro něja­ké to soci­ál­ní dra­ma na nezá­vis­lých fil­mo­vých fes­ti­va­lech, scé­nář ovšem ve finá­le doká­že dodat poměr­ně sluš­né kome­di­ál­ní momen­ty, kte­ré ovšem nej­ví­ce pro­tě­žu­jí samot­ní her­ci. Ti jsou sice v rám­ci scé­ná­ře oběť­mi více­mé­ně jed­no­roz­měr­ných rolí, i díky správ­né­mu kome­di­ál­ní­mu nadá­ní daných her­ců to celé fun­gu­je. Eva Holubová jako Alzheimerem trpí­cí babič­ka, Jiří Vyorálek jako muž uvěz­ně­ný mezi tou­hou dvou žen (zou­fa­lý to muž!) či jis­to­ta Martin Hofmann, kdy se ovšem zastí­nit nene­cha­jí ani Anna Polívková, Jitka Čvančarová či Kristína Svarinská, jejíž posta­va je v rám­ci celé­ho scé­ná­ře dost mož­ná tou nej­kom­plex­něj­ší a nej­za­jí­ma­věj­ší.

Střídavka je tak v souč­tu jed­no­du­chá, snad­no se u ní dá rýpat do jis­tých pří­bě­ho­vých detai­lů, přes­to doká­že v jis­tých momen­tech ide­ál­ně zahřát u srdíč­ka. Cesta k posta­vám se sice v prů­bě­hu hle­dá tak tro­chu těž­ko, kdy se polid­ště­ní posta­vy dočká­va­jí až v prů­bě­hu záplet­ky, humor ovšem nekle­sá na nej­niž­ší úro­veň a ani na dno sexis­mu. Je to sku­teč­ně vel­mi vděč­ná podí­va­ná, kde k jis­tým umě­le vytvo­ře­ným kon­flik­tům dochá­zí jen v rám­ci povin­né pří­tom­nos­ti koli­ze. Je to mož­ná oby­čej­ný film, v tom­to pří­pa­dě se ovšem nejed­ná o spros­té slo­vo, kdy v kon­tex­tu kome­di­ál­ní kon­ku­ren­ce tuzem­ské tvor­by pat­ří Střídavka mezi tu lep­ší pro­duk­ci, kte­rá se nesni­žu­je k laci­ným vul­ga­rismům či sexu­ál­ním výje­vům.

Nejvíc fil­mu tak ubli­žu­je prá­vě ono umě­lé nale­pe­ní kon­flik­tů, kdy by mož­ná šlo jít pře­ci jen troš­ku víc do masa (sama Konečná pro­hlá­si­la, že její scé­nář inspi­ro­val osob­ní­mi zážit­ky) a záplet­ka moh­la více pra­co­vat s tím, jak je těž­ké žít v pod­sta­tě tako­vém rodin­ném kolo­to­či s něko­li­ka záze­mí­mi, nevlast­ní­mi rodi­či a více­mé­ně nedo­stat­kem pozor­nos­ti.  Právě šlápnu­tí na plyn a při­dá­ní umě­lé­ho dra­ma­tu navíc fil­mu dva­krát nepo­má­há, pře­de­vším díky fak­tu, že se vše násled­ně stej­ně vyře­ší až pří­liš rych­le (náh­lá pří­tom­nost Diabolus ex Machina v závě­ru je nej­vět­ší podiv­nos­tí celé­ho fil­mu). Pro divá­ky tolik navště­vo­va­ných hitů posled­ních let jako Ženy v běhu jde ovšem roz­hod­ně o tu pra­vou podí­va­nou.

Střídavka netr­pí ambi­ce­mi a její sáz­ka na jis­to­tu je ve finá­le dost mož­ná její nej­vět­ší výho­dou. Poměrně cit­li­vé téma se doká­za­lo zpra­co­vat do funkč­ní kome­die, kte­rá nesá­zí na trap­ný a pokles­lý humor. Petr Nikolaev poté doká­zal nato­čit řeme­sl­ně sluš­ný a záro­veň ničím nevy­ču­hu­jí­cí film, kte­rý ovšem vzni­kl pře­de­vším pro svou jas­ně danou cílov­ku. A ta s vel­kou prav­dě­po­dob­nos­tí bude jed­no­du­še spo­ko­je­ná.....

---

---