The Last of Us II - Kontroverzní adaptace kontroverzní hry

(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Loading...

Pět let po udá­los­tech prv­ní série našli Joel (Pedro Pascal) a Ellie (Bella Ramsey) úto­čiš­tě v Tommyho (Gabriel Luna) klid­né a míru­mi­lov­né komu­ni­tě v Jacksonu. Ale svět se nezmě­nil. Nakažení a kru­tí lidé se stá­le pohy­bu­jí za hradba­mi toho­to úto­čiš­tě. A když Ellie při­jde o to, co jí bylo nej­draž­ší, vydá­vá se pohl­ce­na vzte­kem a tou­hou po pomstě do Seattlu...

Seriál The Last of Us se v roce 2023 stal feno­mé­nem. Adaptace popu­lár­ní video­hry video­her­ní spo­leč­nos­ti Naughty Dog sice vsa­di­la v podo­bě Pedra Pascala a Belly Ramsey na kon­tro­verz­ní cas­tingy, výrazná sle­do­va­nost a 24 nomi­na­cí na tele­viz­ní ceny Emmy jde snad­no poklá­dat za zna­mén­ko úspě­chu. A oka­mži­té pro­dlou­že­ní pro 2. sérii. Tvůrci seri­á­lu Craig Mazin a Neil Druckmann (záro­veň tvůr­ce video­her­ní před­lo­hy) pře­ci jen mohou čer­pat z pokra­čo­vá­ní původ­ní hry s názvem The Last of Us Part II. Hra, kte­rá se sice v roce 2020 sta­la během své­ho vydá­ní obě­tí nejed­né kon­tro­ver­ze, přes­to je vše­o­bec­ně pova­žo­va­ná za mini­mál­ně důstoj­né­ho nástup­ce své­ho před­chůd­ce a do dneš­ní­ho dne se čeká na ozná­me­ní video­her­ní­ho The Last of Us Part III.

Než se nicmé­ně poten­ci­o­nál­ní tře­tí díl dočká uve­de­ní, tvůr­ci budou moci ješ­tě něja­kou dobu moci těžit z dru­hé video­hry. Již dáv­no totiž bylo potvr­ze­no, že se dru­há nebu­de adap­to­vat v rám­ci pou­ze jedi­né série, ale reál­ně v rám­ci 2-3 tří dal­ších sérií. Seriál The Last of Us by tak mohl teo­re­tic­ky pokra­čo­vat do kon­ce aktu­ál­ní deká­dy (3. série - 2027?, 4. série -2029?),  pro divá­ky ovšem bude důle­ži­té oče­ká­vat, zda se 2. sérii poda­ři­lo navá­zat na kva­li­ty 1. série. A po vzo­ru video­her se to neo­be­šlo bez jis­tých kon­tro­ver­zí, výraz­ných emo­cí na soci­ál­ních sítích a i zavá­dě­jí­cí názna­ky ve for­mě pokle­su sle­do­va­nos­ti. Jaká tedy vlast­ně je 2. série The Last of Us?

Mezi čas­té výtky filmových/seriálových adap­ta­cí video­her pat­ří zdů­raz­ně­ní toho, že se adap­ta­cím těž­ce daří navo­dit atmo­sfé­ru dobo­vé­ho mate­ri­á­lu. A přes­ně tyto poci­ty chy­bí už u 1. epi­zo­dy 2. série The Last of Us. Po vzo­ru 1. série se 2. série drží pří­bě­ho­vé struk­tu­ry her­ní před­lo­hy oprav­du věr­ně (s men­ší­mi či vět­ší­mi odsko­ky, chy­bí tak napří­klad kon­tro­verz­ní zabí­je­ní zví­řá­tek a po vzo­ru 1. série se pře­de­vším v 2. polo­vi­ně poměr­ně šet­ří s pří­tom­nos­tí clic­ke­rů), znal­ci her si tak nej­spí­še zvlád­li už před pre­mi­é­rou 2. série odvo­dit, ve kte­rém momen­tu bude děj her­ní před­lo­hy roz­lo­men (a už pár dní po pre­mi­é­ře finá­le 2. série je zřej­mé, že ten­to cli­f­fhan­ger vyvo­lá­vá růz­né for­my emo­cí).

2. série seri­á­lu The Last of Us nemě­la šan­ci vyhnout se kon­tro­ver­zím video­her­ní před­lo­hy v moment, kdy nedo­chá­zí k zásad­ním odklo­nům a udá­los­ti ze šoku­jí­cí­ho finá­le původ­ní­ho pří­bě­hu mají v jeho pokra­čo­vá­ní své nevy­hnu­tel­né násled­ky. Už po finá­le prv­ní video­hry bylo otáz­kou, zda se se k němu tvůr­ci budou v pří­pad­ném pokra­čo­vá­ní vra­cet, je ovšem svým způ­so­bem potě­šu­jí­cí, že se k němu vra­cí. A to pře­de­vším pro­to, že jsou činy Joela v podá­ní Pedra Pascala snad­no obha­ji­tel­né i opo­vr­že­ní­hod­né. Svět The Last of Us není čer­no­bí­lý, což po vzo­ru video­hry za pár let i dle utvr­ze­ní z cli­f­fhan­ge­ru potvr­dí již nyní potvr­ze­ná 3. série.  Rozdělení na mini­mál­ně dvě série poté dává svým způ­so­bem smy­sl, pro­to­že je na všech­no dosta­tek času a tvůr­ci tak mají čas na budo­vá­ní postav a při­ost­řo­vá­ní nevy­hnu­tel­né­ho kon­flik­tu. A mini­mál­ně 2. epi­zo­da zvlád­la u neznal­ců před­lo­hy dle oče­ká­vá­ní vyvo­lat vel­ké pozdvi­že­ní a utvr­dit, že toho seri­ál The Last of Us sku­teč­ně nebo­jí. A navíc zvlá­dá už tak sil­né emo­ci­o­nál­ní momen­ty z původ­ní hry ješ­tě upev­nit.

Velkou výho­dou je pře­de­vším i klí­čo­vá účast Druckmanna, kte­rý  s Mazinem po kon­ver­za­cích dová­dě­jí jis­té momen­ty k ješ­tě vět­ší dáv­ce emo­cí, než v pří­pa­dě her­ní před­lo­hy. Občas se tak tře­ba obje­ví fla­shback, kte­rý nemá původ ve hře, napros­to ovšem pasu­je do dané epi­zo­dy a zvlá­dá roz­ví­jet i motiv otcov­ství, kte­rý je se seri­á­lem The Last of Us táh­ne od 1. série. Kontroverzní momen­ty nefun­gu­jí díky fak­tu, že by byly šoku­jí­cí, ale pro­to, že pro ně exis­tu­je něja­ká pořád­ná emo­ci­o­nál­ní půda a i díky tomu mají ty kon­krét­ní kon­tro­verz­ní momen­ty tako­vou sílu. A tře­ba Isaac v podá­ní Jeffreyho Wrighta se tu v rám­ci pár scén dočká napros­to půso­bi­vé­ho před­sta­ve­ní a zají­ma­věj­ší­ho vykres­le­ní, než ve video­her­ní před­lo­ze.

Neo-westernová atmo­sfé­ra je zpět, i ten­to­krát jí výraz­ně při­spí­vá soun­d­track Gustava Santaolally. Ta per­fekt­ně při­spí­vá těm momen­tům a jed­no­mu moti­vu, kte­rý se celou 2. sérií tak nějak táh­ne - Je mož­né nestát se mon­strem ve svě­tě, kte­rý je mon­st­ry obklo­pen? Clickerů je mini­mál­ně v 2. epi­zo­dě požeh­na­ně, vari­a­ce zom­bí­ků je ovšem po vzo­ru video­her­ní před­lo­hy v rám­ci 2. série jenom tako­vou nad­stav­bou, byť se tu budu­je půda pro něco kra­pet vět­ší­ho a mini­mál­ně jeden drob­ný náznak toho, že se mož­ná seri­ál vydá mini­mál­ně ve svém vzdá­le­ném vyvr­cho­le­ní tak tro­chu jiným smě­rem. Důležité jsou tu pře­de­vším mezi­lid­ské vzta­hy, morál­ní kon­flik­ty, kon­fron­to­vá­ní morál­ních hra­nic, lid­skosti, ty vzác­né momen­ty štěs­tí ve vel­mi kru­tém svě­tě. Je to přes­ně ten svět, kte­rý dýchá sám o sobě a snad­no se vybí­zí k tomu, aby se v nich ode­hrá­val zají­ma­vý pří­běh.

Vysoce nasta­ve­nou lať­ku 1. série se 2. sérii daří držet. Je to poznat na pro­dukč­ních hod­no­tách, schop­nos­tí uči­nit klí­čo­vé momen­ty stej­ně tak audi­o­vi­zu­ál­ně půso­bi­vé jako v pří­pa­dě původ­ní hry, záro­veň i schop­nos­ti dodá­vat zce­la nové vel­ko­le­pé sek­ven­ce (vel­ko­le­pá bitva v 2. sérii, kte­rá bude na kon­ci roku 2025 snad­no pat­řit mezi ty nej­pů­so­bi­věj­ší). Rozhodnutí roz­měl­nit pří­běh původ­ní hry na něko­lik sérií šlo snad­no poklá­dat za ris­kant­ní, je ovšem skvě­lé sle­do­vat, že nejen nic zásad­ní­ho nechy­bí, ale někte­ré moti­vy se dočká­va­jí něja­ké for­my roz­ší­ře­ní a to i pře­de­vším i díky ori­gi­nál­ním posta­vám, kte­ré ztvár­ňu­jí výteč­ní her­ci na sebe­men­ším pro­sto­ru (Catherine O’Hara, Tony Dalton, Joe Pantoliano...). Kaitlyn Dever se poté navzdo­ry oba­vám (a fak­tu, že by jí spous­ta lidí rad­ši něja­kých pár let zpát­ky vidě­lo jako Ellie rad­ši než­li Bellu Ramsey) jako Abby před­sta­ví ve for­mě skvě­lé­ho názna­ku, mno­hem více jí ovšem bude tepr­ve až ve 3. sérii. Daleko vět­ší radost tak jde mít tře­ba z Isabely Merced, kte­rá je jako Dina napros­tá cas­tingo­vá tre­fa a jed­ná se o důkaz toho, že je Merced vel­mi šikov­ná a svým způ­so­bem pořád nedo­ce­ně­ná hereč­ka.

Pedro Pascal a Bella Ramsey poté mož­ná nadá­le nejsou ti, kte­ré by před léty jako Joela a Ellie lec­kdo obsa­dil, přes­to jsou nadá­le výteč­ní a Bella Ramsey uka­zu­je, že je talen­to­va­ná hereč­ka, byť mno­zí inter­ne­to­ví trollo­vé trpí­cí pře­de­vším výraz­ný­mi pro­blémy s toxic­kou mas­ku­li­ni­tou neo­do­la­jí mini­mál­ně rádo­by vtip­ným obráz­kům s bram­bo­rou. Hateři homose­xu­ál­ní 3. epi­zo­dy 1. série poté samo­zřej­mě budou mít z prin­ci­pu pro­blém se vzta­hem mezi Elliem a Dinou, se kte­rým se pra­cu­je vel­mi cit­li­vě, vyspě­le, stej­ně se ovšem ve finá­le mno­zí roz­čí­lí z toho, že si žena v homose­xu­ál­ním vzta­hu dovo­lit říct, že bude „tať­ka´´ a budou to brát pří­liš doslov­ně. Kde nic není, tam ani smrt nebe­re.

2. série se holt měla dočkat uve­de­ní s podti­tu­lem „kon­tro­verz­ní´´ a pro mno­hé nej­spí­še seri­ál skon­čil s 2. epi­zo­dou 2. série. Byla by to ovšem ško­da, pro­to­že už pří­běh původ­ní hry se i po zásad­ním zvra­tu, kte­rý zmí­ně­ná 2. série pokrý­vá, vydá­vá zají­ma­vým smě­rem a vstříc 3. sérii může seri­ál defi­ni­tiv­ně nabíd­nout zce­la novou per­spek­ti­vu a umoc­nit stě­žej­ní kon­flikt pří­bě­hu původ­ní hry. Je tak mož­ná ško­da, že byť si tvůr­ci sku­teč­ně mohou s plá­ny na cel­ko­vé tři série dávat na čas, pře­ci jenom by si drob­né momen­ty z hry zaslou­ži­ly vět­ší časo­vou péči a mno­hým bude svým způ­so­bem z prin­ci­pu vadit, že nedo­chá­zí k jejím oblí­be­ným akč­ním prv­kům z hry. I to svým způ­so­bem ovšem uka­zu­je, že si seri­ál už od prv­ní série drží svou jas­ně danou vizi, kdy absen­ci vět­ších akč­ních kon­flik­tů vyku­pu­je mini­mál­ně zmí­ně­nou bitev­ní sek­ven­cí z 2. epi­zo­dy. 2. série ovšem neza­po­mí­ná, že tu jde pře­de­vším o posta­vy a své momen­ty slá­vy tu tak dosta­ne i Jesse, kdy Young Mazino cas­tingo­vě sedí jako řiť na hrnec.

I vyús­tě­ní udá­los­ti v akvá­riu v Seattlu může jis­tě mno­hé roz­dě­lit,  je ovšem důle­ži­té si uvě­do­mit, že již dáv­no se seri­á­lo­vé Last of Us nerov­ná 50:50 video­her­ní­mu Last of Us. A smě­řo­vá­ním k finá­le tu nikdo neo­pouš­tí svou vizi, čis­tě pro­to, aby se za kaž­dou cenu držel her­ní před­lo­hy. A to je svým způ­so­bem samo o sobě sym­pa­tic­ké. A byť se závěr 2. série sku­teč­ně nabí­zí poměr­ně snad­no, pře­ci jenom si neod­pus­tí drob­ný náznak toho, že pří­běh je sku­teč­ně dale­ko od své teč­ky. Samotný cli­f­fhan­ger byl ovšem zajiš­tě­ný v momen­tě, kdy padlo roz­hod­nu­tí o tom roz­dě­lit pří­běh her­ní před­lo­hy na něko­lik sérií a vyčí­tat ho je kra­pet krát­ko­zra­ké.

Dost mož­ná ovšem bude smys­lu­pl­něj­ší o něčem tako­vém dis­ku­to­vat až v momen­tě, kdy bude samot­ná 3. série uve­de­na a pří­běh do sebe jako celek ide­ál­ně zapad­ne.  Především i pro­to, že byť se nevy­hnu­tel­ně změ­ní divác­ká per­spek­ti­va, téma­ta pomsty a vyrov­ná­vá­ní se ztrá­tou nezmi­zí ani v momen­tě, kdy bude divák sle­do­vat na něja­kou dobu mís­to pří­bě­hu Ellie pří­běh Abby. Jestli má 2. série obstát pře­de­vším jako jed­no veli­ké láka­dlo na adap­to­vá­ní zbyt­ku 2. hry, obsto­jí napros­to bez pro­blé­mů. To, že nebu­de tolik fun­go­vat sama o sobě, bylo jas­né již del­ší dobu, jako prv­ní část vět­ší mozai­ky je ovšem 2. série skvě­lým star­tem a pře­de­vším skvě­lou před­zvěs­tí.

Kontroverzní video­hra se dočka­la kon­tro­verz­ní adap­ta­ce, kdy ovšem inter­net pře­de­vším zahl­ti­la zby­teč­ná kano­ná­da meme s bram­bo­ra­mi a zásad­ním nepo­cho­pe­ním toho, že všich­ni homose­xu­á­lo­vé auto­ma­tic­ky nejsou transse­xu­á­lo­vé.  Důležité nicmé­ně je, že 2. série doká­za­la navá­zat na vyso­ké kva­li­ty 1. série a je výteč­nou adap­ta­cí 1. půl­ky kom­plex­ní­ho pří­bě­hu původ­ní video­hry. Craig Mazin ve spo­lu­prá­ci s Neilem Druckmannem nea­dap­tu­je video­hru 50:50, výsled­kem je i ten­to­krát ade­kvát­ní kom­pro­mis toho, co v původ­ní hře fun­go­va­lo, záro­veň funkč­ních doplň­ků v rám­ci adap­ta­ce. Jako celek se bude adap­ta­ce 2. hry samo­zřej­mě lépe hod­no­tit po uve­de­ní 3. a 4. série, 2. série je nicmé­ně pří­sli­bem skvě­lých věcí. A i 2. série nej­spí­še bude pat­řit mezi nej­vý­raz­něj­ší seri­á­ly v rám­ci své­ho roku uve­de­ní. 3. série má vel­ký poten­ci­ál, už teď je ovšem těž­ké sou­dit, zda jí vět­ši­na divá­ků dosa­vad­ních sérií při­jde na chuť...

Verdikt: 90 %

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře