The Last of Us II - Kontroverzní adaptace kontroverzní hry

Photo © HBO

Hodnocení článku

(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Načítám počet zobrazení...

Pět let po událostech první série našli Joel (Pedro Pascal) a Ellie (Bella Ramsey) útočiště v Tommyho (Gabriel Luna) klidné a mírumilovné komunitě v Jacksonu. Ale svět se nezměnil. Nakažení a krutí lidé se stále pohybují za hradbami tohoto útočiště. A když Ellie přijde o to, co jí bylo nejdražší, vydává se pohlcena vztekem a touhou po pomstě do Seattlu...

Seriál The Last of Us se v roce 2023 stal fenoménem. Adaptace populární videohry videoherní společnosti Naughty Dog sice vsadila v podobě Pedra Pascala a Belly Ramsey na kontroverzní castingy, výrazná sledovanost a 24 nominací na televizní ceny Emmy jde snadno pokládat za znaménko úspěchu. A okamžité prodloužení pro 2. sérii. Tvůrci seriálu Craig Mazin a Neil Druckmann (zároveň tvůrce videoherní předlohy) přeci jen mohou čerpat z pokračování původní hry s názvem The Last of Us Part II. Hra, která se sice v roce 2020 stala během svého vydání obětí nejedné kontroverze, přesto je všeobecně považovaná za minimálně důstojného nástupce svého předchůdce a do dnešního dne se čeká na oznámení videoherního The Last of Us Part III.

Než se nicméně potencionální třetí díl dočká uvedení, tvůrci budou moci ještě nějakou dobu moci těžit z druhé videohry. Již dávno totiž bylo potvrzeno, že se druhá nebude adaptovat v rámci pouze jediné série, ale reálně v rámci 2-3 tří dalších sérií. Seriál The Last of Us by tak mohl teoreticky pokračovat do konce aktuální dekády (3. série - 2027?, 4. série -2029?), pro diváky ovšem bude důležité očekávat, zda se 2. sérii podařilo navázat na kvality 1. série. A po vzoru videoher se to neobešlo bez jistých kontroverzí, výrazných emocí na sociálních sítích a i zavádějící náznaky ve formě poklesu sledovanosti. Jaká tedy vlastně je 2. série The Last of Us?

Mezi časté výtky filmových/seriálových adaptací videoher patří zdůraznění toho, že se adaptacím těžce daří navodit atmosféru dobového materiálu. A přesně tyto pocity chybí už u 1. epizody 2. série The Last of Us. Po vzoru 1. série se 2. série drží příběhové struktury herní předlohy opravdu věrně (s menšími či většími odskoky, chybí tak například kontroverzní zabíjení zvířátek a po vzoru 1. série se především v 2. polovině poměrně šetří s přítomností clickerů), znalci her si tak nejspíše zvládli už před premiérou 2. série odvodit, ve kterém momentu bude děj herní předlohy rozlomen (a už pár dní po premiéře finále 2. série je zřejmé, že tento cliffhanger vyvolává různé formy emocí).

2. série seriálu The Last of Us neměla šanci vyhnout se kontroverzím videoherní předlohy v moment, kdy nedochází k zásadním odklonům a události ze šokujícího finále původního příběhu mají v jeho pokračování své nevyhnutelné následky. Už po finále první videohry bylo otázkou, zda se se k němu tvůrci budou v případném pokračování vracet, je ovšem svým způsobem potěšující, že se k němu vrací. A to především proto, že jsou činy Joela v podání Pedra Pascala snadno obhajitelné i opovrženíhodné. Svět The Last of Us není černobílý, což po vzoru videohry za pár let i dle utvrzení z cliffhangeru potvrdí již nyní potvrzená 3. série. Rozdělení na minimálně dvě série poté dává svým způsobem smysl, protože je na všechno dostatek času a tvůrci tak mají čas na budování postav a přiostřování nevyhnutelného konfliktu. A minimálně 2. epizoda zvládla u neznalců předlohy dle očekávání vyvolat velké pozdvižení a utvrdit, že toho seriál The Last of Us skutečně nebojí. A navíc zvládá už tak silné emocionální momenty z původní hry ještě upevnit.

Velkou výhodou je především i klíčová účast Druckmanna, který s Mazinem po konverzacích dovádějí jisté momenty k ještě větší dávce emocí, než v případě herní předlohy. Občas se tak třeba objeví flashback, který nemá původ ve hře, naprosto ovšem pasuje do dané epizody a zvládá rozvíjet i motiv otcovství, který je se seriálem The Last of Us táhne od 1. série. Kontroverzní momenty nefungují díky faktu, že by byly šokující, ale proto, že pro ně existuje nějaká pořádná emocionální půda a i díky tomu mají ty konkrétní kontroverzní momenty takovou sílu. A třeba Isaac v podání Jeffreyho Wrighta se tu v rámci pár scén dočká naprosto působivého představení a zajímavějšího vykreslení, než ve videoherní předloze.

Neo-westernová atmosféra je zpět, i tentokrát jí výrazně přispívá soundtrack Gustava Santaolally. Ta perfektně přispívá těm momentům a jednomu motivu, který se celou 2. sérií tak nějak táhne - Je možné nestát se monstrem ve světě, který je monstry obklopen? Clickerů je minimálně v 2. epizodě požehnaně, variace zombíků je ovšem po vzoru videoherní předlohy v rámci 2. série jenom takovou nadstavbou, byť se tu buduje půda pro něco krapet většího a minimálně jeden drobný náznak toho, že se možná seriál vydá minimálně ve svém vzdáleném vyvrcholení tak trochu jiným směrem. Důležité jsou tu především mezilidské vztahy, morální konflikty, konfrontování morálních hranic, lidskosti, ty vzácné momenty štěstí ve velmi krutém světě. Je to přesně ten svět, který dýchá sám o sobě a snadno se vybízí k tomu, aby se v nich odehrával zajímavý příběh.

Vysoce nastavenou laťku 1. série se 2. sérii daří držet. Je to poznat na produkčních hodnotách, schopností učinit klíčové momenty stejně tak audiovizuálně působivé jako v případě původní hry, zároveň i schopnosti dodávat zcela nové velkolepé sekvence (velkolepá bitva v 2. sérii, která bude na konci roku 2025 snadno patřit mezi ty nejpůsobivější). Rozhodnutí rozmělnit příběh původní hry na několik sérií šlo snadno pokládat za riskantní, je ovšem skvělé sledovat, že nejen nic zásadního nechybí, ale některé motivy se dočkávají nějaké formy rozšíření a to i především i díky originálním postavám, které ztvárňují výteční herci na sebemenším prostoru (Catherine O’Hara, Tony Dalton, Joe Pantoliano...). Kaitlyn Dever se poté navzdory obavám (a faktu, že by jí spousta lidí radši nějakých pár let zpátky vidělo jako Ellie radši nežli Bellu Ramsey) jako Abby představí ve formě skvělého náznaku, mnohem více jí ovšem bude teprve až ve 3. sérii. Daleko větší radost tak jde mít třeba z Isabely Merced, která je jako Dina naprostá castingová trefa a jedná se o důkaz toho, že je Merced velmi šikovná a svým způsobem pořád nedoceněná herečka.

Pedro Pascal a Bella Ramsey poté možná nadále nejsou ti, které by před léty jako Joela a Ellie leckdo obsadil, přesto jsou nadále výteční a Bella Ramsey ukazuje, že je talentovaná herečka, byť mnozí internetoví trollové trpící především výraznými problémy s toxickou maskulinitou neodolají minimálně rádoby vtipným obrázkům s bramborou. Hateři homosexuální 3. epizody 1. série poté samozřejmě budou mít z principu problém se vztahem mezi Elliem a Dinou, se kterým se pracuje velmi citlivě, vyspěle, stejně se ovšem ve finále mnozí rozčílí z toho, že si žena v homosexuálním vztahu dovolit říct, že bude „taťka´´ a budou to brát příliš doslovně. Kde nic není, tam ani smrt nebere.

2. série se holt měla dočkat uvedení s podtitulem „kontroverzní´´ a pro mnohé nejspíše seriál skončil s 2. epizodou 2. série. Byla by to ovšem škoda, protože už příběh původní hry se i po zásadním zvratu, který zmíněná 2. série pokrývá, vydává zajímavým směrem a vstříc 3. sérii může seriál definitivně nabídnout zcela novou perspektivu a umocnit stěžejní konflikt příběhu původní hry. Je tak možná škoda, že byť si tvůrci skutečně mohou s plány na celkové tři série dávat na čas, přeci jenom by si drobné momenty z hry zasloužily větší časovou péči a mnohým bude svým způsobem z principu vadit, že nedochází k jejím oblíbeným akčním prvkům z hry. I to svým způsobem ovšem ukazuje, že si seriál už od první série drží svou jasně danou vizi, kdy absenci větších akčních konfliktů vykupuje minimálně zmíněnou bitevní sekvencí z 2. epizody. 2. série ovšem nezapomíná, že tu jde především o postavy a své momenty slávy tu tak dostane i Jesse, kdy Young Mazino castingově sedí jako řiť na hrnec.

I vyústění události v akváriu v Seattlu může jistě mnohé rozdělit, je ovšem důležité si uvědomit, že již dávno se seriálové Last of Us nerovná 50:50 videohernímu Last of Us. A směřováním k finále tu nikdo neopouští svou vizi, čistě proto, aby se za každou cenu držel herní předlohy. A to je svým způsobem samo o sobě sympatické. A byť se závěr 2. série skutečně nabízí poměrně snadno, přeci jenom si neodpustí drobný náznak toho, že příběh je skutečně daleko od své tečky. Samotný cliffhanger byl ovšem zajištěný v momentě, kdy padlo rozhodnutí o tom rozdělit příběh herní předlohy na několik sérií a vyčítat ho je krapet krátkozraké.

Dost možná ovšem bude smysluplnější o něčem takovém diskutovat až v momentě, kdy bude samotná 3. série uvedena a příběh do sebe jako celek ideálně zapadne. Především i proto, že byť se nevyhnutelně změní divácká perspektiva, témata pomsty a vyrovnávání se ztrátou nezmizí ani v momentě, kdy bude divák sledovat na nějakou dobu místo příběhu Ellie příběh Abby. Jestli má 2. série obstát především jako jedno veliké lákadlo na adaptování zbytku 2. hry, obstojí naprosto bez problémů. To, že nebude tolik fungovat sama o sobě, bylo jasné již delší dobu, jako první část větší mozaiky je ovšem 2. série skvělým startem a především skvělou předzvěstí.

Kontroverzní videohra se dočkala kontroverzní adaptace, kdy ovšem internet především zahltila zbytečná kanonáda meme s bramborami a zásadním nepochopením toho, že všichni homosexuálové automaticky nejsou transsexuálové. Důležité nicméně je, že 2. série dokázala navázat na vysoké kvality 1. série a je výtečnou adaptací 1. půlky komplexního příběhu původní videohry. Craig Mazin ve spolupráci s Neilem Druckmannem neadaptuje videohru 50:50, výsledkem je i tentokrát adekvátní kompromis toho, co v původní hře fungovalo, zároveň funkčních doplňků v rámci adaptace. Jako celek se bude adaptace 2. hry samozřejmě lépe hodnotit po uvedení 3. a 4. série, 2. série je nicméně příslibem skvělých věcí. A i 2. série nejspíše bude patřit mezi nejvýraznější seriály v rámci svého roku uvedení. 3. série má velký potenciál, už teď je ovšem těžké soudit, zda jí většina diváků dosavadních sérií přijde na chuť...