Tiché místo: Část II (A Quite Place: Part II) – Recenze – 60%

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Rok odklá­da­né pokra­čo­vá­ní horo­ro­vé­ho fil­mu reži­sé­ra a sce­náris­ty Johna Krasinského Tiché mís­to začí­ná krát­kým a efekt­ním pro­lo­gem o počát­ku inva­ze mon­ster cit­li­vých na zvu­ky a násled­ně dějo­vě nava­zu­je při­bliž­ně tam, kde jeho tři roky sta­rý před­chůd­ce skon­čil. Rodina Abbottových – mat­ka (Emily Blunt), dvě sko­ro dospě­lé děti a jeden koje­nec – spo­leč­ně opouš­tě­jí svou far­mu a vydá­va­jí se hle­dat pomoc. Daleko však nedo­jdou, pro­to­že synek hned po chví­li pře­hléd­ne nášlap­nou past a pora­ní si nohu. Nové úto­čiš­tě pak všich­ni nalez­nou v pod­zem­ním bun­k­ru své­ho dáv­né­ho rodin­né­ho pří­te­le (Cillian Murphy) a jejich nadě­je se upnou k setká­ní s dal­ší­mi poten­ci­ál­ní­mi pře­ži­vší­mi na neda­le­kém ost­ro­vě…

Zdroj fotek: Cinemart

První Tiché mís­to bylo pozo­ru­hod­nou smě­si­cí sci-fi horo­ru, sur­vi­val thrille­ru a psy­cho­lo­gic­ké­ho dra­ma­tu, opí­ra­lo se o prá­ci s hlu­kem a tichem a spo­lé­ha­lo na zne­po­ko­ji­vou atmo­sfé­ru uni­kát­ní­ho pro­stře­dí a na pro­kres­le­né posta­vy, kte­ré se nau­či­ly při­způ­so­bit svůj život tomu, aby nemu­se­ly vydá­vat žád­né zvu­ky, a tak v sobě byly nuce­ny dusit emo­ce i bolest. Šlo o napí­na­vou ztichlou hru o pře­ži­tí, kte­rá se až v úpl­ném závě­ru otře­la o žánr béč­ko­vé­ho akč­ní­ho fil­mu, v němž si jeho hrdi­no­vé uvě­do­mi­li, že na zabi­jác­ké pří­še­ry pla­tí kom­bi­na­ce akus­tic­ké zpět­né vaz­by a nabi­té bro­kov­ni­ce. 

S tou­to výba­vou se Tiché mís­to: Část II vyda­lo ces­tou béč­ko­vé­ho akč­ní­ho sci-fi horo­ru (avšak s áčko­vý­mi pro­por­ce­mi) hned zkra­je, jeli­kož na kon­fron­ta­cích s mon­st­ry sto­jí ten­to­krát o dost víc než na psy­cho­lo­gii postav a na budo­vá­ní jejich stra­chu. S tím, že John Krasinski (man­žel Emily Blunt, mimo­cho­dem) má režii akč­ních scén pev­ně v paži, nicmé­ně s ničím půso­bi­věj­ším, co by pře­ko­na­lo úvod­ní preque­lo­vou pasáž se začát­kem inva­ze a násled­nou pani­kou v uli­cích, se bohu­žel v celém zbyt­ku fil­mu již nevy­ta­sí. A stej­ně tak se nevy­ta­sí ani s žád­ný­mi nový­mi nápa­dy, což není způ­so­be­no ani tolik tím, že by se jeho fikč­ní svět již zce­la vyčer­pal, nýbrž tím, že se Krasinski v pod­sta­tě spo­lehl pou­ze na recyk­la­ci vše­ho, co bylo na prv­ním Tichém mís­tě dob­ré. 

Jedinou novou rekvi­zi­tou je tak pod­zem­ní pro­ti­a­to­mo­vý kryt, do nějž se posta­vy mohou scho­vat, avšak kvů­li nedo­stat­ku kys­lí­ku v něm smí strá­vit jen ome­ze­né množ­ství času – a nesmí jim zven­čí zapad­nout západ­ka, jinak se nedo­sta­nou ven. Další novin­kou je vyprá­vě­ní pomo­cí neu­stá­lé­ho pře­stří­há­vá­ní mezi dvě­ma až tře­mi dějo­vý­mi lini­e­mi, k němuž se ze začát­ku poně­kud aryt­mic­ká nara­ce uchý­lí poté, co se ces­ty hlav­ních hrdi­nů čás­teč­ně roz­dě­lí. Příběh je kon­ci­po­ván tak, aby se kaž­dý člen rodi­ny Abbottových (vyjma nemluv­ně­te) poku­sil o spl­ně­ní urči­té výzvy a pře­ko­nal tak sám sebe, a to včet­ně roz­pa­či­tě napsa­né posta­vy Cilliana Murphyho, jenž v ději figu­ru­je pře­de­vším jako zápla­ta za zesnu­lé­ho otce. Víc toho ale sní­mek nena­bí­zí a ke své­mu před­po­klá­da­tel­né­mu kon­ci se tudíž sune tak tro­chu na auto­ma­tic­ký pohon. Příšery nechá­vá úto­čit z nezná­mé­ho důvo­du vždy jen po jed­né, napě­tí na ničem jiném nebu­du­je a kupo­di­vu ani nijak nápa­di­tě nevy­u­ží­vá pod­nět­nou per­spek­ti­vu nesly­ší­cí dce­ry. Pár sluš­ně umís­tě­ných leka­ček potě­ší, leč na dob­rý horor to nevy­sta­čí. 

Příznivce Tichého mís­ta přes­to jeho pokra­čo­vá­ní prav­dě­po­dob­ně uspo­ko­jí, neb před­sta­vu­je do znač­né míry dal­ší nálož toho samé­ho, co se minu­le osvěd­či­lo, včet­ně pou­ží­vá­ní zna­ko­vé řeči a scho­vá­vá­ní dítě­te do kra­bi­ce s kys­lí­ko­vou mas­kou. Akorát je to svým nepří­liš invenč­ním zpra­co­vá­ním tro­chu už nasta­vo­va­ná kaše, z níž se navzdo­ry schop­ným her­cům opro­ti před­cho­zí­mu dílu téměř vytra­ti­ly emo­ce, a nao­pak při­by­lo sce­náris­tic­kých ber­li­ček.