Ubal a zmiz – Recenze – 50%

rozvoz pizzy 02

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Česká kri­mi­ko­me­die celo­ve­čer­ně debu­tu­jí­cí­ho reži­sé­ra a sce­náris­ty Adama Hobzika Ubal a zmiz prav­dě­po­dob­ně chtě­la být kom­bi­na­cí čer­no­hu­mor­né gan­gs­ter­ky (něco jako Sbal pra­chy a vypad­ni) a kome­die o huli­čích (něco jako Zahulíme, uvi­dí­me), při­čemž výsle­dek vypa­dá podob­ně, jako když Karel Janák nato­čil Ro(c)k pod­vraťá­ků. Hlavními hrdi­ny fil­mu jsou dea­le­ři mari­hu­a­ny Mireček (Matouš Ruml) a Vilém (Janek Gregor), kte­ří dosta­nou láka­vou nabíd­ku pro­dat veš­ke­ré své zbo­ží obá­va­né­mu praž­ské­mu mafi­á­no­vi, zva­né­mu Bulhar. Zrovna v den pře­dáv­ky jim ale někdo ukrad­ne auto a vykra­de pěstír­nu, tak­že hoši najed­nou nema­jí co nabíd­nout, a musí pro­to vymys­let zálož­ní plán…

© Vojtěch Resler

Adam Hobzik je roz­hod­ně talen­to­va­ný fil­mař, kte­rý se nebo­jí čer­pat z při­zna­ných zahra­nič­ních vzo­rů a ovlá­dá při­tom žánro­vá sché­ma­ta do té míry, že jeho film nepů­so­bí trap­ně (což je v rám­ci čes­ké tvor­by doce­la vel­ká záslu­ha samo o sobě). Navíc má i cit pro atmo­sfé­ru kon­krét­ních loka­cí, tak­že např. Žižkov (kde se sko­ro celý film ode­hrá­vá) v jeho podá­ní půso­bí jako seme­niš­tě kri­mi­nál­ní­ků a drs­ných rana­řů, kam se taxi­ká­ři bojí jez­dit, a je cel­ko­vě ješ­tě o něco pekel­něj­ší než sku­teč­ný Žižkov. Nejkouzelnější je krát­ká pasáž, v níž se hrdi­no­vé v dopro­vo­du své­ho viet­nam­ské­ho kama­rá­da ocit­nou v taj­ném sys­té­mu pod­zem­ních cho­deb, kte­ré pro­po­ju­jí všech­ny žiž­kov­ské viet­nam­ské večer­ky s cen­t­rál­ní hole­šo­vic­kou trž­ni­cí, a v nichž se šije laci­né oble­če­ní, vyva­řu­jí nudle a pře­vá­ží doby­tek.

S tím sou­vi­sí to, že film Ubal a zmiz má doce­la švih a šťá­vu, kdy­ko­li si dovo­lí tro­chu při­ost­řit rea­li­tu špe­tič­kou sty­li­za­ce. Takže kdy­ko­li se na scé­ně obje­ví své­rázná dvo­ji­ce poli­cis­tů vyzná­va­jí­cí bru­tál­ní výsle­cho­vé meto­dy (Martin Hofmann a Leoš Noha), tak je zába­va v pod­sta­tě zaru­če­na. Kdykoli se na scé­ně obje­ví rocko­vý zpě­vák s feti­šem na koži­chy (Marek Lambora), co si omy­lem pro­ho­dil na letiš­ti kufr s mafi­á­nem vezou­cím ukra­de­ný prs­ten Franka Sinatry, tak je to ale­spoň cool. A ani zas tak moc neva­dí, že obě tyto ved­lej­ší dějo­vé linie mají v pří­bě­hu jen tri­vi­ál­ní ozvlášt­ňu­jí­cí funk­ci (nato­ž­pak plno­hod­not­ný dějo­vý oblouk) a že jed­na z nich dokon­ce nemá ani poin­tu. Nicméně vět­ši­na toho, kolem čeho se točí hlav­ní záplet­ka, je v pod­sta­tě rea­lis­tic­ká (resp. rea­li­zo­va­ná s mini­mem sty­li­za­ce), násled­kem čehož je to pod­stat­ně méně zají­ma­vé a zábav­né a o dost víc se to vle­če (navzdo­ry mís­ty cel­kem sviž­né­mu stři­hu a tro­še akč­ních honi­ček).

© Vojtěch Resler

Tato výt­ka se týká i hlav­ních hrdi­nů, z nichž výraz­ně vět­ší­ho pro­sto­ru se dosta­lo Rumlovu Mirečkovi, jenž coby poho­dl­ný flá­kač se stra­chem ze zod­po­věd­nos­ti pra­cu­je ve svých třiceti-a-něco letech pořád jen jako roz­vá­žeč piz­zy (patr­ně upo­mín­ka na reži­sé­rův inter­ne­to­vý seri­ál s názvem Pizza Boy) a pro­dá­vá trá­vu, zatím­co své mat­ce, kte­rá mu pla­tí byd­le­ní, sou­stav­ně lže o tom, že stu­du­je vyso­kou ško­lu. Do pro­stře­dí sty­li­zo­va­ných viet­nam­ských gan­gs­te­rů, šíle­ných pol­dů a rocke­rů se jeho zce­la nesty­li­zo­va­ná posta­va s oby­čej­ný­mi pro­blémy typic­ké­ho lúz­ra pří­liš neho­dí a pří­hod­něj­ší by bylo, kdy­by půso­bil ale­spoň tro­chu jako fra­jer, s nímž by šlo sym­pa­ti­zo­vat i z jiné­ho důvo­du než z lítos­ti. Příběh se při­tom sou­stře­dí zejmé­na na něj, zatím­co o dru­hém hlav­ním hrdi­no­vi, Vilémovi, se toho dozví­me v porov­ná­ní s Mirečkem jen vel­mi málo, prak­tic­ky téměř nic. I posta­vy mafi­á­nů (Predrag Bjelac a Karel Dobrý) jsou poně­kud nevý­raz­né a nemastné-neslané, neb jim zce­la schá­zí cha­risma nekom­pro­mis­ních vlád­ců pod­svě­tí, kte­ří by své výhruž­ky mys­le­li oprav­du váž­ně.

Českých žán­ro­vých fil­mů nevzni­ká mno­ho a čas­to kon­čí žalost­ně – což ovšem není pří­pad fil­mu Ubal a zmiz, kte­rý, abychom se drže­li meta­fo­ry s piz­zou, je sice uvá­len z kva­lit­ní­ho těs­ta a s lás­ky­pl­nou péčí, leč upro­střed je bohu­žel sil­ně nedo­pe­če­ný. To ale nic nemě­ní na tom, že jako kri­mi­ko­me­die o dvo­ji­ci huli­čů více­mé­ně obsto­jí, zaujme ztvár­ně­ním praž­ské­ho zlo­či­nec­ké­ho svě­ta, a hlav­ně poslou­ží jako pří­slib toho, že se od reži­sé­ra a sce­náris­ty Adama Hobzika v budouc­nu dočká­me dal­ších oso­bi­tých poči­nů.

Photo © Vojtěch Resler