V knize „Zimní lidé“ prostě některá tajemství nelze jen tak pohřbít

V kni­ze „Zimní lidé“ se pro­lí­na­jí osu­dy hrdi­nů z roku 1908 s osu­dy hrdi­nů ze sou­čas­nos­ti. A i když se zdá, že všich­ni zúčast­ně­ní nema­jí spo­lu pra­nic spo­leč­né­ho, spo­ju­je je jed­no vel­ké tajem­ství, kte­ré lze jen těž­ko pohřbít… pro­to­že mrt­ví se sku­teč­ně můžou vrá­tit. Ne jako ducho­vé, nýbrž jako žijí­cí, dýcha­jí­cí tvo­ro­vé…

West Hall, zima roku 1908

Hlavní hrdin­kou pří­bě­hu z roku 1908 je již dospě­lá Sára, pro­vda­ná za Martina, s kte­rým má malou deví­ti­le­tou dcer­ku Gertie, kte­rou oba nade vše milu­jí.

Když bylo Sáře 9 let, tak popr­vé spat­ři­la námě­síč­ní­ka. Bylo to na jaře ješ­tě v době, než její otec z domu vyho­dil tetič­ku, a než její bra­tr Jacob tra­gic­ky zemřel. Tetička byla pro Sáru nej­mou­dřej­ší ženou na svě­tě, ane­bo ale­spoň kte­rou kdy pozna­la, neboť to byla prá­vě ona, co zna­la odpo­vě­di na všech­ny i „nevy­řče­né“ otáz­ky.

Tetička ale ve sku­teč­nos­ti neby­la její pří­buzná, byla to pou­ze žena, kte­rá pečo­va­la o ní a její sou­ro­zen­ce, když byly ješ­tě malé děti, když mat­ka zemře­la.

„Tetiččini před­ko­vé pochá­ze­li ze seve­ru, odně­kud z Québeku. Její otec byl lovec a mat­ka indi­án­ka. Mluvila ply­nu­le fran­couz­sky. Vždycky měla u sebe lovec­ký nůž a nosí­va­la dlou­hý kabát z jele­ní kůže, poši­tý barev­ný­mi korál­ky a dikob­ra­zí­mi ost­ny. Na pra­vém uka­zo­váč­ku se jí skvěl prs­ten vyře­za­ný ze zažlout­lé kos­ti, na němž byly vyry­té podiv­né zna­ky, což v pra­zvlášt­ních pís­me­nech a sym­bo­lech zna­me­na­lo: „ŽIVOT JE NEKONČÍCÍ PŘÍBĚH“.“

Lidé z měs­ta se tetič­ky báli, ale strach jim nebrá­nil cho­dit za ní, když potře­bo­va­li její pomoc. Mlčky krá­če­li po pro­šla­pa­né stez­ce lesem za Ďáblovým pařá­tem, kte­rá ved­la až k její chý­ši, a nosi­li jí min­ce, med, whis­ky, prak­tic­ky coko­li, co moh­li smě­nit za léčbu, léky, nápo­je lás­ky, a dokon­ce i zaklí­nadla, kte­rá jim měla zajis­tit boha­tou úro­du.

Ještě, když Sára byla malá hol­ka, tetič­ka jí svě­ři­la spous­tu tajem­ství, a jed­nou ji dokon­ce z ohně před­ur­či­la osud:

„Sáro, nejsi oby­čej­né děv­če, máš v sobě něco, díky čemu jsi jiná než ostat­ní. Máš v sobě dar. Vnitřní svět­lo, kte­ré ti dává stej­nou moc jako mám já. Máš dar vidět věci, kte­ré ostat­ní nevi­dí, a máš také schop­nost kouz­lit. Díky tomu jsi mno­hem sil­něj­ší, než si mys­líš. A řek­nu ti ješ­tě něco, Sáro. Pokud se doži­ješ dospě­los­ti a poro­díš hol­čič­ku, ten dar jí pře­dáš dvoj­ná­sob­ně. Tvoje dce­ra bude pře­chá­zet mezi svě­ty. Bude stej­ně moc­ná jako já, mož­ná moc­něj­ší. To jsem v tom ohni vidě­la.“

Sára byla jiná. Když jí na vla­sy zasví­ti­lo slun­ce, měni­ly bar­vu na sytě kašta­no­vou a oči nemě­la tem­né, nýbrž záři­vě mědě­né, jako by jimi zevnitř pro­sví­ta­lo svět­lo. Martinovi při­pa­da­la jako bytost z jiné­ho svě­tě, jako siré­na či víla. Připomínala mu kou­zel­ná stvo­ře­ní, o kte­rých četl v pohád­kách, ale nevě­řil, že by moh­la exis­to­vat doo­prav­dy.

Martin byl opro­ti ní tak tro­chu podi­vín. Ruce měl ke zbyt­ku těla neú­měr­ně dlou­hé, tak­že mu všech­ny ruká­vy byly pří­liš krát­ké, a nepře­tr­ži­tě byl začte­ný do něja­ké kníž­ky. Tehdy to ješ­tě nevě­děl, ale Sára měla dar nahléd­nout do budouc­nos­ti, ve stříp­cích a názna­cích, jako kdy­by měla kou­zel­ný dale­ko­hled.

Martin znal Sáru celý život. Pocházela z rodi­ny žijí­cí na stat­ku na samém okra­ji měs­teč­ka, na úpa­tí hory neda­le­ko hře­be­nu. Lidé tomu mís­tu říka­li Ďáblův pařát. Ve sku­teč­nos­ti to byl kus ská­ly, kte­rý trčel ze země a při­po­mí­nal obří ruku s drá­py namí­ře­ný­mi k oblo­ze. Všichni tvr­di­li, že je to mís­to pro­kle­té a že tam žijí nej­růz­něj­ší stvů­ry.

Martin se Sárou se sku­teč­ně po něko­li­ka letech vza­li a usa­di­li se v Sářině domo­vě. Sáře se naro­di­la malá Gertie. Ze Sáry a Gertie se sta­la neroz­luč­ná dvoj­ka, neu­stá­le se jed­na dru­hé drže­ly za ruce a komu­ni­ko­va­ly tak, že si do dla­ní uka­zo­váč­ky vypi­so­va­ly tajem­ná slův­ka. Zdálo se, že si ty dvě rozu­mí i beze slov, že si čtou myš­len­ky.

„S mamin­kou jsme si vlez­ly pod při­krýv­ku. Kolem nás je tma, jako bychom byly hlu­bo­ko pod zemí, jako zví­řát­ka zalez­lá v noře. Je nám moc dob­ře a krás­ně tep­lo. Někdy, když si hra­je­me na scho­vá­va­nou, si vle­zu pod při­krýv­ku nebo pod postel. Zatím jsem malá a vejdu se sko­ro všu­de, i do stís­ně­ných míst, a mamin­ka mě musí hle­dat hod­ně dlou­ho. Nejraději se ale scho­vá­vám v šat­ní skří­ni u mamin­ky a táty v lož­ni­ci. Je mi pří­jem­né vno­řit se do jejich oble­če­ní, je to jako bych se pro­chá­ze­la hus­tým lesem, mezi měk­ký­mi stro­my, kte­ré voní po domo­vu, mýdle, kou­ři a růžo­vém kte­ré­mu, kte­rým si mamin­ka maže ruce. Na zad­ní stra­ně skří­ně je uvol­ně­ná deska, kte­rou sta­čí oto­čit, a a za ní je ukry­tá taj­ná chod­ba. Tou pro­le­zu až do před­sí­ně, kde sto­jí skříň na prádlo. V ní se pak vyno­řím rov­nou mezi pro­stě­ra­dla, ruč­ní­ky a při­krýv­ky. Někdy to udě­lám obrá­ce­ně, nej­pr­ve vle­zu do skří­ně v před­sí­ni a pro­jdu taj­nou chod­bou až do skří­ně u mamin­ky a táty v lož­ni­ci a dívám se, jak spí. Mám při­tom zvlášt­ní pocit, jako bych byla spí­še stín, a ne živý člo­věk. Maminka s tátou spo­ko­je­ně spí, zatím­co já jsem vzhů­ru a bdí nade mnou usmě­va­vý měsíc.“

Nitku toho­to poklid­né­ho živo­ta však již brzy pře­trh­ne sled děsi­vých udá­los­tí a neče­ka­ných tragé­dií, kte­ré odstar­tu­je prá­vě nález jed­no­ho kos­tě­né­ho prs­te­nu, kte­rý Martin náhod­ně vyko­pe při prá­ci na neda­le­kém poli, a s kte­rým bude chtít udě­lat radost své milo­va­né Sáře.

Sára s hrů­zou v očích však prs­ten odmí­tá a naři­zu­je Martinovi, aby jej ihned zako­pal tam, kde jej našel. On se ho však nedo­ká­že jen tak zba­vit a Sáru popr­vé ve svém živo­tě nepo­slech­ne a prs­ten si nechá.

Možná, kdy­by dal na ní, moh­lo být všech­no jinak! Gertie by se neztra­ti­la, neze­mře­la a poz­dě­ji i nena­šla mrt­vá kou­sek za jejich domem. A kdo ví, mož­ná, že by se neo­de­hrá­ly ani ty dal­ší pří­šer­né udá­los­ti násle­do­va­né prá­vě po smr­tí malé Gertie, tj. záhad­ná a bru­tál­ní vraž­da samot­né Sáry, smrt Martina a tajem­né běs­ně­ní v oko­lí „Ďáblova pařá­tu“, kde i sto let po této tragé­dii i dál záhad­ným způ­so­bem mizí lidi, jak pára nad hrn­cem…. Jaké tajem­ství ve svém nit­ru skrý­vá tahle hora s neli­cho­ti­vým jmé­nem?

Příběh ze sou­čas­nos­ti:

Hlavní hrdin­kou je deva­te­nác­ti­le­tá Ruthie, kte­rá tak straš­ně moc tou­ží vypad­nout ze zapad­lé­ho a ponuré­ho měs­teč­ka West Hall, a to za kaž­dou cenu, chce jít stu­do­vat a žít si svůj vlast­ní život po svém. Nežije však sama.

Spolu se svo­jí mat­kou Alicí a mlad­ší sestrou Fawn žije v osa­mě­lém domě, kde kdy­si před sto lety žila i ubo­há Sára, a kde se ode­hrá­la ona vel­ká „krva­vá tragé­die“. Ruthie o této děsi­vé his­to­rie jejich domu nemá ani zdá­ní a k výběž­kům „Ďáblova pařá­tu“, jež se tyči­ly neda­le­ko jejich domo­va, tam se svo­jí sestrou nesmě­li cho­dit ani ve dne ani v noci, ostat­ně toho mís­ta se neo­bá­va­ly pou­ze ony, ale i všich­ni oby­va­te­lé měs­teč­ka.

Každý ve měs­tě znal něja­kou his­tor­ku o Ďáblově pařá­tu, a přes­to­že se ty poví­dač­ky liši­ly v detai­lech, jed­na věc zůstá­va­la stej­ná – bylo to mís­to, kde síd­li­lo něco hod­ně zlé­ho a bylo lep­ší se mu vyhý­bat. Že prý tam ven­ku v lesích na kra­ji měs­ta něco je.

Něco zlé­ho, co nelze raci­o­nál­ně vysvět­lit. Za ty roky člo­věk sly­ší spous­tu bácho­rek, ale na dru­hou stra­nu, sta­lo se tady hod­ně div­ných věcí. Několik lidí beze sto­py zmi­ze­lo, dal­ší v lese vidě­li podiv­ná svět­la nebo sly­še­li div­né zvu­ky, prý se tam potu­lu­je tajem­ná posta­va v bílém.

 Příběh ze sou­čas­nos­ti se začí­ná ode­hrá­vat jed­no­ho veče­ra, kdy se Ruthie zpoz­dí na jed­nom z večír­ků spo­lu se svým pří­te­lem Buzzem, Když dora­zí poz­dě domů, je sice malin­ko pře­kva­pe­ná, že na ni mat­ka neče­ká, aby ji zas vyči­ni­la a vyna­da­la za pozd­ní pří­chod, a ani jí není div­né, že je všu­de roz­sví­ce­no a v kuchy­ni je stu­de­ná, netknu­tá káva a nakous­nu­tý koláč, pros­tě nic neře­ší a jde si leh­nout.

Ráno ji ale čeka­lo dost mra­zi­vé zjiš­tě­ní. Matka zmi­ze­la, úpl­ně se po ní sleh­la zem. Co si teď počne a co bude dělat? Musí svo­ji mat­ku najít, nejen už kvů­li sobě, ale hlav­ně kvů­li své malé sestře Fawn.

Fawn, stej­ně jako kdy­si před sto lety malá Gertie, i ona milo­va­la hru na scho­vá­va­nou a ráda se ve starém době scho­vá­va­la tak obrat­ně, že ji občas Ruthie nemoh­la najít. Dům byl plný úkry­tů, taj­ných míst, ale nikdy v žád­ném z úkry­tů nic nena­šly, všech­ny byly prázd­né.

Když něco hle­dáš, musíš začít tam, kde to není. Všechno pro­hle­da­ly něko­li­krát, ale máma nikde. Auto na dvo­ře, tak­že nikam jet nemoh­la, ale ona nikde.

Do mámi­ny lož­ni­ce měly odjak­ži­va vstup zaká­zán, byla to její sva­ty­ně. Ale teď když tu máma neby­la a ony jí potře­bo­va­ly najít, nebo najít něja­kou sto­pu, kam se ztra­ti­la, toto pra­vi­dlo poru­ši­ly.

Nic však nena­šly, jen šat­ní skříň při­bi­tou prk­ny tak, aby nešla otevřít. Proč byly dve­ře do skří­ně v mat­či­ně lož­ni­ci při­bi­ty prk­ny? Jaké hro­zi­vé tajem­ství ukrý­va­jí? Proč máma nechtě­la, aby se někdo do té skří­ně dostal? Anebo ji spíš nešlo ani tak o to, aby se nikdo nedo­stal do skří­ně, ale aby něco nao­pak udr­že­la uvnitř….

A co zna­me­na­jí věci nale­ze­né v kra­bi­ci scho­va­né v pod­la­ze pod mámi­nou poste­lí? Proč v kra­bi­ci leže­la naby­tá pis­to­le, a co ty dvě peně­žen­ky úpl­ně cizích lidí spo­lu s malým dět­ským náram­kem? Kdo ti lidé byli, kam zmi­ze­li a co se jím sta­lo? A co s těmi­to věc­mi má spo­leč­né­ho i při­lo­že­ný denik „Návštěvníci ze záhro­bí: taj­ný deník Sáry Harrisonové Sheaové“?

Jaké děsi­vé tajem­ství jejich mat­ka před nimi tak bed­li­vě stře­ži­la? Proč jim mat­ka nikdy neřek­la o té „hrů­zostraš­né udá­los­ti“, kte­rá se kdy­si ode­hrá­la na poli za jejich domem? Proč jim to mat­ka zata­ji­la? Měla k tomu snad něja­ké svo­je důvo­du?

Tolik nevy­řče­ných otá­zek, tolik nezná­mých odpo­vě­dí, na kte­ré by teď Ruthie zna­la odpo­věď, a kte­ré by jí mož­ná moh­li i pomo­ci nalézt její mat­ku. Proto se pouš­tí do hle­dá­ní nejen své mat­ky, ale hlav­ně něja­kých stop, názna­ků, jež by jí k ní doved­li, nebo na mís­to, kam zmi­ze­la.

A jak s tím vším sou­vi­sí Katherine, žena úpl­ně z jiné­ho měs­ta, kte­rou do West Hall při­ved­la neče­ka­ná smrt její­ho man­že­la? Co tam hle­dal? Proč jí lhal, že jede fotit svat­bu a mezi­tím se tady ve West Hall v malé kavár­nič­ce setkal s tajem­nou ženou? Kam ane­bo proč po jeho havá­rii zmi­zel batoh s foto­a­pa­rá­tem. Nafotil snad něco, kvů­li čemu musel zemřít?
Katherine je vel­mi zvě­da­vá a straš­ně moc tou­ží najít prav­du, a tak se pouš­tí do vlast­ní­ho pát­rá­ní. A když jed­no­ho dne na dně kufří­ku své­ho man­že­la obje­ví kni­hu „ Návštěvníci ze záhro­bí: taj­ný deník Sáry Harrisonové Sheaové“ vůbec netu­ší, že už brzy se její osud pro­ple­te s osu­dy Alice, Ruthie a Fawn…

NĚKTERÁ TAJEMSTVÍ NELZE POHŘBÍT

Kniha Zimní lidé je vel­mi napí­na­vé a pou­ta­vé čte­ní, kte­ré mě chyt­lo hned na začát­ku a nepus­ti­lo až do kon­ce. Ano, při­zná­vám se, tak tro­chu jsem se i bála, a v někte­rých pasá­žích mě i dost mra­zi­lo v zádech a tuh­la krev v žilách, ale i přes­to všec­ko, jsem si čte­ní kni­hy uží­va­la napl­no.

Strašidelný, a i tak tro­chu duchař­ský pří­běh plný mra­zi­vých a děsi­vých udá­los­tí mi nedo­vo­lil se od kni­hy odtrh­nout, a s kaž­dou dal­ší pře­čte­nou strán­kou jsem tou­ži­la při­jít tomu tem­né­mu a děsi­vé­mu tajem­ství na kloub.

„Zimní lidé“, i když se zde pro­lí­ná tem­ná strán­ka minu­los­ti s tajem­nou pří­tom­nos­tí, je vel­mi pou­ta­vý a chytla­vý, zce­la vás pohl­tí (stej­ně jako mě) a vy bude­te tou­žit poznat, co se bude dal­ší­ho v pří­bě­hu ode­hrá­vat.

Když jsem kni­hu popr­vé spat­ři­la, hned upou­ta­la moji pozor­nost. Tajemná dív­ka, vypa­da­jí­cí jako pří­zrak či duch v tem­ném, tma­vém a nepro­pust­ném lese; už to nazna­čo­va­lo, že se bude jed­nat o skvě­lý román z „duchař­ské­ho“ pro­stře­dí. A sku­teč­ně prv­ní dojem nezkla­mal!

ZIMNÍ LIDÉ
Napsala: Jennifer McMahon
Přeložila: Vladimíra Fonfárová
Vydal Dobrovský s.r.o. v edi­ci Knihy Omega v roce 2017
Počet stran: 318