Zahulíme, uvidíme

Harold a Kumar zaži­jí nej­bláz­ni­věj­ší noc své­ho živo­ta v této sviž­né a ori­gi­nál­ní tee­nager­ské kome­dii.

OBSAH FILMU:

 

Harold Lee (John Cho) svůj život zasvě­til ban­kov­ním inves­ti­cím: je věč­ně pře­tí­že­ný pra­cí, věč­ně něco nestí­ha­jí­cí a věč­ně pod­ce­ňo­va­ný svý­mi kole­gy. Sebevědomí mu nedo­dá ani to, že po hez­ké sou­sed­ce Marii (Paula Garcés) doká­že jenom nesmě­le poku­ko­vat. Někdy už toho má dost… roz­hod­ně vždyc­ky v pátek, kdy si po per­ných pěti dnech tou­ží pořád­ně odpo­či­nout. Zato ležér­ní Kumar Patel (Kal Penn) si navzdo­ry svým schop­nos­tem nedě­lá hla­vu s ničím - včet­ně otáz­ky, jest­li by už koneč­ně neměl dospět. Jeho kon­zer­va­tiv­ně zalo­že­ná rodi­na (kte­rá by ho nej­ra­dě­ji vidě­la jako léka­ře) se jen těž­ko smi­řu­je s tím, že na co Kumar nesta­čí, to pros­tě oke­cá.

Harold a Kumar ty nej­dů­le­ži­těj­ší věci roz­ho­du­jí spo­lu – napří­klad je tu pro­blém, co s nača­tým páteč­ním veče­rem. Konec pra­cov­ní­ho týd­ne se musí roz­hod­ně osla­vit. Koukat na tele­vi­zi? Někam vyra­zit? Což takhle na ham­bur­ger od fir­my White Castle?

Lákavá pochout­ka, nave­nek snad­no dostup­ná, se ovšem během dlou­hé, divo­ké páteč­ní noci mění v nedo­sa­ži­tel­nou vidi­nu. Zato se oba kámo­ši na ces­tě do New Jersey a zase zpát­ky dostá­va­jí do neu­vě­ři­tel­ných pro­blé­mů: Jejich puto­vá­ní je plné nej­po­div­něj­ších setká­ní a nej­bláz­ni­věj­ších udá­los­tí…

 

Režisér Danny Leiner nava­zu­je kome­dií Zahulíme, uvi­dí­me na feno­me­nál­ní úspěch své tee­nager­ské vese­lo­hry Hele, vole, kde mám káru? (Dude, Where„s My Car?, 2000). Hlavních rolí se ve sto­pro­cent­ně neko­rekt­ní hulič­ské kome­dii uja­li John Cho (Prci, prci, prcičky/Americam Pie, r. Paul Weitz, 1999, a její dvě pokra­čo­vá­ní) a Kal Penn (Sexy párty/Van Wilder, r. Walt Becker, 2002).

Producenty fil­mu, kte­rý vzni­kl v kopro­duk­ci USA, Německa a Kanady, byli Nathan Kahane (např. Sejměte Cartera/Get Carter, 2000, Nenávist/The Grudge, 2004) a Greg Shapiro (mj. Pravidla vášně/Rules of Attraction, 2003). Výroby se uja­ly spo­leč­nos­ti Endgame Entertainment, Kingsgate Films (kte­rou Greg Shapiro zalo­žil s her­cem Nickem Noltem) a Senator International. Autory scé­ná­ře jsou talen­to­va­ní debu­tan­ti Jon Hurwitz a Hayden Schlossberg.

Hudba je dílem zku­še­né­ho Davida Kitaye, k ame­ry se ujal Bruce Douglas Johnson a na stři­hu se podí­lel Jeff Betancourt.

 

O FILMU

 

Na tom, že si kome­die Zahulíme, uvi­dí­me dobý­vá pří­zeň mla­dé­ho pub­li­ka, mají ved­le reži­sé­ra a sym­pa­tic­kých hlav­ních před­sta­vi­te­lů podíl i debu­tu­jí­cí sce­náris­té Jon Hurwitz a Hayden Schlossberg, kte­rým se do tex­tu poda­ři­lo zapra­co­vat i někte­ré vlast­ní poci­ty a zážit­ky. Harold a Kumar jsou stej­ně jako oni kama­rá­dy od střed­ní ško­ly: spo­leč­ně na ni Hurwitz a Schlossberg cho­di­li v Randolphu v New Jersey, prá­vě tam, kam své hrdi­ny vysí­la­jí během jejich divo­ké páteč­ní noci.

Společně se také zača­li věno­vat psa­ní. Hurwitz se po ukon­če­ní stře­do­škol­ských stu­dií začal na University of Pennsylvania při­pra­vo­vat na dráhu finanč­ní­ka, prá­vě tako­vou, kte­rá se sta­la osu­dem jeho hrdi­ny Harolda. Jeho pří­tel Schlossberg měl zase v plá­nu stát se práv­ní­kem. V oka­mži­ku, kdy na sklon­ku stu­dií napsa­li scé­nář nazva­ný Filthy a nabíd­li ho stu­diu MGM, se však jejich život změ­nil: zača­li uva­žo­vat o tom, že se pře­su­nou do Hollywoodu a poku­sí se uplat­nit jako sce­náris­té.

O čty­ři roky poz­dě­ji moh­li cti­te­lé Woodyho Allena, bra­trů Zuckerových a Adama Sandlera pro­hlá­sit, že se jim jejich sen spl­nil: pro­sa­di­li se jako sce­náris­tic­ký tým, kte­rý si hned něko­lik růz­ných vel­kých stu­dií postup­ně při­zva­lo na pomoc, aby jim pomohl pohnout se z mís­ta (v klí­čo­vé fázi pří­prav se např. podí­le­li na scé­ná­ři paro­die Scary Movie 3).

Nápad napsat kome­dii, se kte­rou by se bez pro­blé­mů moh­li zto­tož­nit mla­dí lidé, vze­šel z obli­by, kte­rou mají oba sce­náris­té s řetěz­ci rych­lé­ho občer­stve­ní fir­my White Castle. Aby všech­ny detai­ly sedě­ly, muse­li se ovšem Jon Hurwitz a Hayden Schlossberg z nad­še­ných kon­zu­men­tů změ­nit v inves­ti­ga­tiv­ní hor­liv­ce zkou­ma­jí­cí vše, co s ame­ric­kým ham­bur­ge­ro­vým krá­lov­stvím sou­vi­sí. Svůj scé­nář zalo­ži­li na té nej­všed­něj­ší život­ní situ­a­ci, kte­rou všich­ni zna­jí z vlast­ní zku­še­nos­ti: na tom, že člo­věk pros­tě dosta­ne chuť na něco napros­to kon­krét­ní­ho. Harold a Kumar si ovšem z oby­čej­né­ho ham­bur­ge­ru udě­la­jí sva­tý grál, kte­ré­ho chtě­jí dosáh­nout za kaž­dou cenu. To, že se jim do ces­ty sta­vě­jí nej­růz­něj­ší pře­káž­ky, je jenom donu­tí trvat na svém a neu­ko­jit hlad čím­ko­li jiným, co by tře­ba momen­tál­ně bylo dostup­něj­ší.

Další nápa­dy se ve scé­ná­ři se odví­je­ly od sku­teč­nos­ti, že Harold a Kumar jsou zástup­ci ame­ric­kých men­šin. Oba sce­náris­té vychá­ze­li z toho, že měli v kaž­dé fázi své­ho živo­ta asij­ské a indic­ké kama­rá­dy, kte­ří – navzdo­ry někte­rým kul­tur­ním či soci­ál­ním roz­dí­lům – byli napros­to „nor­mál­ní“. Ve fil­mech jsou však sko­ro vždyc­ky zob­ra­zo­vá­ni jako při­hlouplí cizin­ci s těž­kým pří­zvu­kem a spe­ci­fi­ky, kte­rá je oddě­lu­jí od okol­ní­ho svě­ta. Právě na pole­mi­ce s těmi­to klišé zalo­ži­li ovšem Jon Hurwitz a Hayden Schlossberg pří­běh kome­die Zahulíme, uvi­dí­me. Harold a Kumar jsou pod­le nich doce­la oby­čej­ní mla­dí Američané, kte­ří mají chuť na nej­ob­vyk­lej­ší ame­ric­kou lahůd­ku. Je to však jejich oko­lí, kte­ré k nim mimo­děk (a někdy i úmy­sl­ně) při­stu­pu­je „jinak“.

Hurwitze v jeho nápa­du utvr­di­lo i to, když viděl Johna Choa v kome­dii Prci, prci, prcič­ky. Tenhle Asiat neměl žád­ný pří­zvuk a vypa­dal v pod­sta­tě jako kte­rý­ko­li sce­náris­tův kama­rád. Cho se tak stal jed­ním z her­ců, se kte­rý­mi tvůr­ci pro svůj film počí­ta­li od začát­ku. Kal Penn (navzdo­ry tomu, že je vege­ta­ri­án) se zdál být ide­ál­ní vol­bou pro posta­vu Choova neroz­luč­né­ho kum­pá­na. Mladí her­ci se se svý­mi posta­va­mi rych­le zto­tož­ni­li: nebyl pro ně pro­blém navá­zat i ve sku­teč­nos­ti podob­né přá­tel­ství, jaké pro­ží­va­jí jejich posta­vy ve fil­mu. A na plát­ně to nemoh­lo nebýt vidět.

Důležité bylo během pří­prav­ných pra­cí zaan­ga­žo­vat na pro­jek­tu reži­sé­ra, kte­rý by měl cit pro sérii neu­vě­ři­tel­ně bláz­ni­vých dob­ro­druž­ství odví­je­ných od doce­la oby­čej­né­ho nápa­du. Tím se pro pro­du­cen­ty stal Danny Leiner, kte­rý svou kome­dií Hele, vole, kde mám káru? pře­svěd­či­vě doká­zal, že má pro podob­né lát­ky cit. V oka­mži­ku, kdy Leinera pře­svěd­či­li, aby si pře­če­tl scé­nář, bylo vyhrá­no: budou­cí reži­sér fil­mu Zahulíme, uvi­dí­me se při čet­bě zna­me­ni­tě bavil a oka­mži­tě při­jal lát­ku za svou. Harold a Kumar, kte­ří se pod­le Leinera zna­jí mož­ná už od nej­ra­něj­ší­ho dět­ství, jsou svým způ­so­bem obdo­bou hrdi­nů Hele, vole, kde mám káru?, kte­ré ztě­les­ni­li Ashton Kutcher a Sean William Scott. Také je spo­ju­je pev­né přá­tel­ství a také oni se navzdo­ry svým sna­hám dostá­va­jí do stá­le váž­něj­ších a komič­těj­ších pro­blé­mů.

Když bylo roz­hod­nu­to o herec­kém obsa­ze­ní, měl Danny Leiner jas­no i o svých nej­bliž­ších spo­lu­pra­cov­ní­cích. Kamery se ujal Bruce Douglas Johnson, absol­vent Jihokalifornské uni­ver­zi­ty (University of Southern California), kte­rý začal hned po abso­lu­to­riu v roce 1989 pra­co­vat s nezá­vis­lý­mi fil­ma­ři. S Bryanem Singerem spo­lu­pra­co­val na jeho debu­tu Public Acces (1992), což mu vynes­lo Velkou cenu poro­ty na Sundance Film Festival. S Garym Flederem nato­čil sní­mek AirTime (1992) a s Markem Illsleym nato­čil i u nás zná­mý úspěš­ný nezá­vis­lý film Happy Texas (1999). Na svém kon­tě má však ten­to kame­ra­man i čer­nou kome­dii 460 pode­zře­lých (Drowning Mona, r. Nick Gomez, 2000).

Na stři­hu fil­mu se podí­lel Jeff Betancourt. S reži­sé­rem Leinerem spo­lu­pra­co­val popr­vé, své schop­nos­ti však už před­tím osvěd­čil na pří­bě­hu ces­ty ke slá­vě Star Maps (1997) a na dal­ších nezá­vis­lých sním­cích reži­sé­ra Miguela Artety (Chuck and Buck - 2000, The Good Girl – 2002). Nejnovějším hitem v jeho pro­fe­si­o­nál­ním živo­tě se ovšem stal divác­ky mimo­řád­ně úspěš­ný horor z pro­duk­ce Sama Raimiho Nenávist (The Grudge, r. Takashi Shimizu), kte­rý do čes­kých kin rov­něž uvá­dí spo­leč­nost Bioscop.

Autorem výpra­vy fil­mu Zahulíme, uvi­dí­me je Steve Rosenzweig, kte­rý si zís­kal vyso­ký pro­fe­si­o­nál­ní kre­dit spo­lu­pra­cí na tragi­ko­me­dii Anga Leeho Svatební hos­ti­na (The Wedding Banquet, 1993), i na nezá­vis­lém kome­di­ál­ním sním­ku reží­ru­jí­cí­ho her­ce Stevea Buscemiho Můj nej­mi­lej­ší bar (Tree’s Lounge, 1996) a na jeho nemé­ně slav­né Věznici (Animal Factory, 2000). Spolupracoval však také s význam­ným nezá­vis­lým reži­sé­rem Halem Hartleym (Amateur - 1994, Henry Fool - 1998). S Dannym Leinerem spo­lu­pra­co­val Rosenzweig už na jeho režij­ním debu­tu Layin’Low a v roce 2000 se podí­lel i na jeho mimo­řád­ně úspěš­né kome­dii Hele, vole, kde mám káru? Jako tele­viz­ní archi­tekt má na svém kon­tě např. i spo­lu­prá­ci s Barrym Levinsonem (The Jury, 2004). Zabývá se však také diva­dlem (mj. kos­týmy pro insce­na­ce na oper­ním fes­ti­va­lu v Salzburgu nebo pro newy­or­ský Beacon Theater).

S Rosenzweigem úzce spo­lu­pra­co­val kos­tým­ní výtvar­ník Alex Kavanagh, absol­vent pres­tiž­ní Dalhousie University, kte­rý pat­ří ve svém obo­ru v Kanadě k nej­vy­hle­dá­va­něj­ším spe­ci­a­lis­tům pra­cu­jí­cím pro tele­vi­zi (spo­lu­pra­cu­je pře­de­vším se spo­leč­nost­mi ABC Family Channel a The Disney Channel). Hudba je dílem zku­še­né­ho Davida Kitaye – syna pro­fe­si­o­nál­ní­ho oper­ní­ho pěv­ce, kte­rý si za svůj oblí­be­ný nástroj už v sed­mi letech vybral kyta­ru. Prošel kla­sic­ký­mi hudeb­ní­mi lek­ce­mi, ale už v deva­te­nác­ti začal nahrá­vat se sku­pi­na­mi Darwin a Lott. Později se stal chrá­něn­cem pro­du­cen­ta a auto­ra řady úspěš­ných pís­ní Barryho Manna ze spo­leč­nos­ti Motown. Kitay nahrá­val s Arethou Franklin, The Temptations nebo s The Pointer Sisters.

Pro film začal pra­co­vat už v sedm­a­dva­ce­ti letech, kdy díky i u nás úspěš­né rodin­né kome­dii Kdopak to mlu­ví (Look Who’s Talking, 1989) popr­vé spo­lu­pra­co­val s reži­sér­kou Amy Heckerling. Podílel se i na její stře­do­škol­ské kome­dii Bezmocná (Clueless, 1995), kte­rá byla u nás uve­de­na na videu. Na svém kon­tě má však i dal­ší odde­cho­vé sním­ky urče­né mla­dé­mu pub­li­ku – paro­dii Scary Movie (Scary Movie, režie Keenen Ivory Waynas, 2000) či prá­vě dnes už legen­dár­ní kome­dii Hele, vole, kde mám káru? S reži­sé­rem Terrymn Zwigoffem spo­lu­pra­co­val na úspěš­ném nezá­vis­lém hitu Přízračný svět (Ghost World, 2001) a nej­no­vě­ji na pro­ti­vá­noč­ní kome­dii Santa je úchyl! (Bad Santa, 2003). S Dannym Leinerem plá­nu­je dal­ší film – kome­dii Brand New Wonderful, pro Harolda Ramise sklá­dá hud­bu k Ice Harvest a s Amy Heckerlingovou se zno­vu spo­jil při natá­če­ní její­ho nej­no­věj­ší­ho hitu Afterlife.

Kitay rov­něž spo­lu­pra­cu­je s tele­vi­zí: seri­ál Jsem do tebe blá­zen (Mad About You) mu vyne­sl něko­lik cen BMI.

 

Danny Leiner (režie)

Proslavila ho kome­die Hele, vole, kde mám káru? (Dude, Where„s My Car?), kte­rá se v roce 2000 sta­la jed­ním z nej­vděč­ně­ji při­ja­tých divác­kých hitů a rázem si zís­ka­la kul­tov­ní pověst. Začínal v tele­vi­zi (Everwood, Sports Night, Felicity…), své pro­fe­si­o­nál­ní koře­ny však pev­ně zapus­til v newy­or­ské nezá­vis­lé scé­ně. Tam se pro­sa­dil už krát­kým fil­mem s Johnem Leguizamem a Ediem Falcoem Time Expired, kte­rý mu v roce 1992 vyne­sl řadu oce­ně­ní. Režijně debu­to­val sním­kem Layin’Low (1996 - zahrá­li si v něm Edie Falco a Jeremy Piven). V roce 2002 s Mattem Tauberem zalo­žil spo­leč­nost Sly Dog Films, kte­rá se nyní pro­fi­lu­je čer­no­hu­mor­ným pří­bě­hem ode­hrá­va­jí­cím se v newy­or­ských uli­cích The Great New Wonderful, v němž hra­jí Maggie Gyllenhaal a Olympia Dukakis a jehož pre­mi­é­ru Danny Leiner jako reži­sér a pro­du­cent při­pra­vu­je.

---