Žaluji (J’accuse) – Recenze – 70%

Film Žaluji reži­sé­ra Romana Polanského (Rosemary má děťát­ko, Pianista) se zabý­vá Dreyfusovou afé­rou, zná­mým poli­tic­kým skan­dá­lem týka­jí­cím se fran­couz­ské­ho židov­ské­ho důstoj­ní­ka Alfreda Dreyfuse, kte­rý byl v roce 1894 na zákla­dě faleš­ných důka­zů nespra­ved­li­vě obvi­něn vojen­ským sou­dem ze špi­o­ná­že pro teh­dej­ší Německé císař­ství. Název sním­ku odka­zu­je na stej­no­jmen­ný ote­vře­ný dopis spi­so­va­te­le Émila Zoly fran­couz­ské­mu pre­zi­den­to­vi, jenž byl pub­li­ko­ván v novi­nách, díky čemuž se poda­ři­lo dostat detai­ly celé afé­ry na veřej­nost.

© Guy Ferrandis-Tous dro­its réser­vés

Scénář sním­ku, jenž byl na loň­ském fes­ti­va­lu v Benátkách oce­něn Velkou cenou poro­ty, napsal spo­lu s Polanským i sce­náris­ta a spi­so­va­tel Robert Harris, z jehož kniž­ní před­lo­hy film Žaluji vychá­zí – stej­ně tomu ostat­ně bylo i u před­cho­zí spo­lu­prá­ce obou tvůr­ců na sním­ku Muž ve stí­nu, jenž byl též adap­ta­cí Harrisova romá­nu. Příběh je vyprá­věn z pohle­du důstoj­ní­ka Georgese Picquarta (Jean Dujardin), jenž měl coby veli­tel fran­couz­ské taj­né služ­by pří­stup k infor­ma­cím o vyšet­řo­vá­ní Dreyfusova pří­pa­du a z vlast­ní ini­ci­a­ti­vy pohá­ně­né tou­hou po spra­ve­dl­nos­ti se tudíž stal hlav­ním hyba­te­lem dění. Oproti tomu samot­ný Dreyfus (Louis Garrel), jehož vylou­če­ním z armá­dy film začí­ná, strá­ví vět­ši­nu děje ve věze­ní a na plát­ně se obje­vu­je jen spo­ra­dic­ky.

Polanski při vyprá­vě­ní volí ces­tu sta­ro­svět­ské fil­ma­ři­ny, neo­ká­za­lé prá­ce s kame­rou a pozvol­né­ho dáv­ko­vá­ní infor­ma­cí v pří­bě­hu zamě­ře­ném na pro­cedu­rál­ní rekon­struk­ci his­to­ric­kých udá­los­tí, něko­lik let se táh­nou­cí­ho vyšet­řo­vá­ní a soud­ních pří. Postavy jsou v tom­to pří­pa­dě jen čer­no­bí­lí repre­zen­tan­ti dob­ra a zla, z nichž jedi­ný Picquart dis­po­nu­je kom­plex­něj­ším psy­cho­lo­gic­kým jádrem, jež mu umož­ňu­je stří­dat odváž­né odhod­lá­ní s váhá­ním a pře­mí­tá­ním na tím, co všech­no mož­ná bude muset kvů­li boji za prav­du obě­to­vat. Film Žaluji tím pádem půso­bí jako celek vel­mi chlad­ně a mís­ty až stro­ze, neb Polanski záměr­ně odklá­dá emo­ce stra­nou (s výjim­kou posta­vy Picquartovy milen­ky v podá­ní Polanského man­žel­ky Emmanuelle Seigner) a sou­stře­dí se pou­ze na his­to­ric­kou přes­nost a auten­ti­ci­tu, na přes­né pro­je­vy her­ců a na poměr­ně stříd­mou a jed­no­znač­nou for­mou poda­né posel­ství spo­čí­va­jí­cí v kri­ti­ce xeno­fo­bie a vlád­ních insti­tu­cí. 

Hned v něko­li­ka scé­nách dává Polanski naje­vo, že za odsou­ze­ní Dreyfuse moh­la před­po­ja­tost a anti­se­mi­tis­mus těch, co se jeho pří­pa­dem zabý­va­li, k čemuž se ve dru­hé polo­vi­ně fil­mu při­dá­vá i zavr­že­ní­hod­né jed­ná­ní vyso­ce posta­ve­ných před­sta­vi­te­lů armá­dy a minis­ter­stva vál­ky, kte­ří byli kvů­li zacho­vá­ní dob­ré pověs­ti ochot­ni mani­pu­lo­vat s důka­zy a odsou­dit na doži­vo­tí nevin­né­ho, než aby při­zna­li chy­bu jus­ti­ce a vlast­ní selhá­ní. Snímek zpra­co­vá­ním toho­to téma­tu nava­zu­je na tra­di­ci pro­ti­vá­leč­ných fil­mů a záro­veň pod­tr­hu­je jeho nad­ča­so­vost napo­je­ním se na sou­čas­nost skr­ze moti­vy upo­mí­na­jí­cí na strach z žití ve spo­leč­nos­ti, v níž se poli­tic­ky nepo­ho­dl­ní jedin­ci záhad­ně ztrá­ce­jí nebo jsou na objed­náv­ku zabí­je­ni. 

© Guy Ferrandis-Tous dro­its réser­vés

Co ale Polanski roz­hod­ně nedě­lá, je upo­zor­ňo­vá­ní na styč­né body mezi pří­bě­hem Alfreda Dreyfuse a vlast­ní­mi skan­dá­ly. Je to pocho­pi­tel­ně úsměv­né, že si vše­o­bec­ně zná­mou lát­ku o kři­vě obvi­ně­ném člo­vě­ku vybe­re ke zfil­mo­vá­ní zrov­na reži­sér, jenž má už něko­lik desí­tek let na krku obvi­ně­ní ze zná­sil­ně­ní, nicmé­ně jaké­ko­li podob­nos­ti s Dreyfusem, jenž se stal obě­tí vykon­stru­o­va­né­ho pro­ce­su prak­tic­ky jen kvů­li své­mu židov­ské­mu půvo­du, v tom­to pří­pa­dě prak­tic­ky nee­xis­tu­jí – nehle­dě na to, že Polanski svůj čin na roz­díl od Dreyfuse nepo­pí­rá. 

Chvílemi film Žaluji boju­je s nezá­živ­nos­tí a ze začát­ku i s pří­liš­nou roz­vol­ně­nos­tí, avšak s při­bý­va­jí­cí­mi minu­ta­mi postup­ně nabí­rá na obrát­kách. Formálně sní­mek půso­bí dost oby­čej­ně, při­čemž od zařa­ze­ní do pros­té ška­tul­ky zfil­mo­va­né kapi­to­ly v učeb­ni­ci děje­pi­su ho sice zachra­ňu­je hlav­ní hrdi­na a jeho per­spek­ti­va, avšak aury výprav­něj­ší solid­ní tele­viz­ní insce­na­ce se zba­ví už jen stě­ží. I tak je ale úcty­hod­né, že Polanski ve svých 86 letech před­vá­dí navzdo­ry výtkám pev­nou fil­mař­skou for­mu, jakou by mu leckte­ří mlad­ší kole­go­vé moh­li závi­dět.

---