Zpráva o záchraně mrtvého – Recenze – 40 %

Režiséra Václava Kadrnku, jenž zví­tě­zil v roce 2017 v hlav­ní sou­tě­ži fil­mo­vé­ho fes­ti­va­lu v Karlových Varech se sním­kem Křižáček, inspi­ro­val pro vznik jeho nové­ho fil­mu s názvem Zpráva o záchra­ně mrt­vé­ho hlu­bo­ký a nepří­jem­ný osob­ní záži­tek. Jeho otec se totiž před lety oci­tl po mozko­vé mrt­vi­ci v kóma­tu, ze kte­ré­ho se pro­bral až po něko­li­ka dnech, při­čemž si násled­ně pama­to­val to, co mu Václav se svou mamin­kou říka­li, když jej prů­běž­ně a inten­ziv­ně navště­vo­va­li v nemoc­ni­ci. Prožité trud­né chví­le neko­neč­né­ho čeká­ní a nejis­to­ty pak Václav Kadrnka pře­tvo­řil do fil­mu, kte­rý vypo­ví­dá o blíz­kos­ti smr­ti, o ten­ké hra­ni­ci mezi živo­tem a smr­tí, o tuše­ní blí­ží­cí se ztrá­ty milo­va­né oso­by a sna­ze se s ní vyrov­nat a o nut­nos­ti neztrá­cet nadě­ji.

Photo © Sirius Film

 

Hlavní pro­ta­go­nis­ty fil­mu tudíž tvo­ří mat­ka a dospě­lý syn (Zuzana Mauréry a Vojtěch Dyk), kte­ří pra­vi­del­ně dochá­ze­jí za jejich man­že­lem a otcem, jenž se nachá­zí v po-operačním kóma­tu. Posedávají u jeho nemoc­nič­ní­ho lůž­ka a s jem­nou nalé­ha­vos­tí se jej sna­ží pro­brat zpět k živo­tu. Repetitivně mu opa­ku­jí stá­le stej­né věty a s jed­no­du­chý­mi instruk­ce­mi mu do bez­vlád­ných rukou vklá­da­jí růz­né před­mě­ty, aby z něj vylou­di­li ale­spoň něja­kou reak­ci či náznak vědo­mí. Sedí a čeka­jí a sedí a čeka­jí. Tato situ­a­ce, opa­ku­jí­cí se po něko­lik dnů, je pro­klá­dá­na zejmé­na jejich blou­má­ním po dlou­hých nemoc­nič­ních chod­bách, chůzí po scho­dech nebo spo­ra­dic­kou inter­ak­cí s dok­to­ry a dal­ším nemoc­nič­ním per­so­ná­lem.

Výše uve­de­ný odsta­vec při­tom odpo­ví­dá zhru­ba z 90 pro­cent cel­ko­vé nápl­ni fil­mu. Zpráva o záchra­ně mrt­vé­ho totiž zvo­le­ný námět o smr­ti a odchá­ze­ní záměr­ně ohlo­dá­vá na kost a dostá­vá své­mu názvu v tom smys­lu, že jde sku­teč­ně jen o zprá­vu, a to o zprá­vu mimo­řád­ně stro­hou. Pomaličku vyprá­vě­ný film na sebe vrší doko­leč­ka se opa­ku­jí­cí dia­lo­gy a nara­tiv­ně vyprázd­ně­né zábě­ry. Záměrně odmě­ře­né a výra­zo­vě holé scé­ny zachy­cu­je s důra­zem na fak­tic­kou věc­nost v peč­li­vě kom­po­no­va­ných zábě­rech vyve­de­ných ve znač­ně zúže­ném ver­ti­kál­ním obra­zo­vém for­má­tu, v němž sice vynik­nou por­tréty obli­čejů i táh­lé nemoc­nič­ní kori­do­ry, ale kte­rý jinak v pod­sta­tě slou­ží jedi­né vizu­ál­ní meta­fo­ře, a sice když je ten­to for­mát v závě­ru naschvál význa­mo­vě naru­šen.

Kromě nestan­dard­ní­ho rámo­vá­ní lze oce­nit i umě­lec­ký záměr zpro­střed­ko­vat zpří­to­m­ňo­vá­ním poma­lu ubí­ha­jí­cí­ho času auten­tic­ký dojem, jaký si lze odnést z čekár­ny u dok­to­ra, a sla­dit aske­tic­ké vze­zře­ní fil­mu se ste­ril­ním pro­stře­dím oprýska­né nemoc­ni­ce, v níž se jeho děj ode­hrá­vá. Pozoruhodný je i zvý­raz­ně­ný motiv mecha­nič­nos­ti, zpro­střed­ko­va­ný kla­de­ním důra­zu na pří­tom­nost růz­ných stro­jů (od pří­stro­jů udr­žu­jí­cích muže při živo­tě až po auto­mat na kávu či mlu­ví­cí výtah), do nějž jsou ve výsled­ku zahr­nu­ty o obě nevzdá­va­jí­cí se posta­vy, kte­ré též odří­ká­va­jí čis­tě mecha­nic­ky jako robo­ti v pra­vi­del­ných inter­va­lech asi šest růz­ných replik stá­le doko­la. Cokoli dal­ší­ho je však mož­né ze sním­ku vydo­lo­vat jen vel­mi těž­ko. Film se sice pokou­ší docí­lit skr­ze nej­růz­něj­ší jino­ta­je a výraz­nou sym­bo­li­ku něja­ké­ho duchov­ní­ho a transcen­den­tál­ní­ho pře­sa­hu, leč činí tak bez jaké­ko­li zna­tel­něj­ší sub­stan­ce.

Navzdory čer­pá­ní z osob­ní zku­še­nos­ti a pev­né režij­ní ruky tak ze Zprávy o záchra­ně mrt­vé­ho vzni­kl zce­la neži­vot­ný a čis­tě aka­de­mic­ky a umě­le půso­bí­cí kon­cept, kte­rý má šan­ci zaujmout svým balan­co­vá­ním na hra­ně kon­tem­pla­tiv­ní medi­ta­ce jis­tou okra­jo­vou mno­ži­nu fes­ti­va­lo­vé­ho pub­li­ka, leč pro val­nou vět­ši­nu divá­ků bude prav­dě­po­dob­ně před­sta­vo­vat jen sil­ně nevstříc­nou a topor­nou podí­va­nou, při jejímž sle­do­vá­ní bude pře­vlá­da­jí­cím poci­tem ubí­je­jí­cí nuda.

 

---

Photo © Sirius Film

---