#48 - Teď se nedívej (1973)

Donald Sutherland před­ve­dl, jak je skvě­lým her­cem ve fil­mu, kte­rý je skvě­lým italsko-britským giallo. Spojení nád­her­ných Benátek se skvě­lý­mi herec­ký­mi výko­ny a zají­ma­vým pří­bě­hem pros­tě fun­gu­je.

Teď se nedí­vej

Don’t Look Now

Velká Británie, Itálie, 1973, 110 minut

Režie: Nicolas Roeg

Scénář: Allan Scott pod­le pří­bě­hu Daphne du Maurier

Hrají:

Julie Christie (Laura Baxter)

Donald Sutherland (John Baxter)

Hilary Mason (Heather)

Cleila Matania (Wendy)

A opět se vra­cí­me na evrop­skou půdu, ten­to­krát rov­nou do jed­no­ho z nej­krás­něj­ších a nej­je­di­neč­něj­ších měst v Itálii (a vlast­ně i na celém svě­tě) – do Benátek. Sem se pře­stě­ho­va­li man­že­lé Baxterovi, aby našli útě­chu po smr­ti dce­ry, kte­ré jsme svěd­ky v úvod­ní scé­ně. Když Donald Sutherland vyta­hu­je mrt­vé tělo dív­ky z vody, je to sku­teč­ně vel­mi pře­svěd­či­vé a vel­mi sil­né. Osobně mám navíc Donalda Sutherlanda vel­mi rád, tak­že z toho důvo­du pro mě dal­ší body navíc.

Opět se uka­zu­je, že evrop­ský film je jiný než ame­ric­ký. Má své kouz­lo, své­ho ducha, svou hloub­ku a jedi­neč­nost, kte­rou u vět­ši­ny ame­ric­kých horo­rů nena­jde­me. Neříkám, že zde nejsou výjim­ky, ale evropští fil­ma­ři jsou pros­tě jiní. A je to jen dob­ře. Hollywood je továr­na na zázra­ky, jen ty zázra­ky jsou někdy tako­vé oby­čej­né.

Evropský film je mno­hem při­ro­ze­něj­ší. Pro mě osob­ně je to vidět pře­de­vším na tom, jak se man­že­lé milu­jí. Je v tom lid­skost, kame­ra přes­to neza­bí­rá všech­no. Herci jsou zde sku­teč­ně výbor­ní a pře­de­vším Donald uka­zu­je, že mu při hra­ní není nic cizí a že doká­že být nesku­teč­ně uvě­ři­tel­ný. Nebojí se ani nároč­něj­ších scén, jako byl pád, kte­rý málem pod­stou­pil na krko­lom­ném leše­ní.

Film má zvlášt­ní střih, kte­rý spo­lu se samot­ným sty­lem vyprá­vě­ní vytvá­ří zvlášt­ní ilu­zi nejis­to­ty, kdy není úpl­ně jas­né, co se vlast­ně děje, jaké jsou pohnut­ky někte­rých postav a hlav­ně, co se dít bude. Právě to je zvlášt­ní kouz­lo toho­to fil­mu. Je zde minu­lost, je zde pří­tom­nost a je zde budouc­nost. A to vše je na sobě na prv­ní pohled nezá­vis­lé. Ale s postu­pem času, jak film ubí­há, si uvě­do­mu­je­me, že čas je jen jeden a vše, co se sta­lo v minu­los­ti, muse­lo ovliv­nit pří­tom­nost, ale stej­ně tak vše, co se děje v pří­tom­nos­ti něja­kým způ­so­bem a někdy způ­so­bem poměr­ně zvlášt­ním, utvá­ří budouc­nost. Každá udá­lost má něja­ký svůj násle­dek, i když se na prv­ní pohled zdá, že zde vlast­ně žád­né pří­či­ny nejsou, závěr fil­mu nám dá jas­ně na sro­zu­mě­nou, že tomu tak není a že vše zapa­dá do sebe. Nedostanou se nám všech­ny odpo­vě­di, ale přes­to nám to, co se dozví­me, sta­čí.

Příběh fil­mu je vlast­ně o tom, jak se dva man­že­lé vyrov­ná­va­jí se smr­tí své dce­ry, jak odje­dou do Itálie za man­že­lo­vou pra­cí a své dru­hé dítě necha­jí v inter­nát­ní ško­le. Žena se vyrov­ná­vá se ztrá­tou po svém, kdy se setká­vá se dvě­ma žena­mi, jed­na z nich, ta sle­pá, jí říká, že její mrt­vá dce­ra je šťast­ná a Laura jí věří, moc jí chce věřit. John si ale mys­lí, že dvě ženy jsou podiv­né a nechce s nimi nic mít. Vidí je na kaž­dém kro­ku a nás napa­dá, co je na nich div­né­ho. A jako­by v poza­dí se v Benátkách dějí vraž­dy, kte­ré jsou jen jakousi ozvě­nou, jež se ale se závě­rem fil­mu dostá­vá do popře­dí.

Musím říct, že sní­mek mě pros­tě bavil. Ať už svým pří­bě­hem, zpra­co­vá­ním, herec­ký­mi výko­ny, ane­bo zvlášt­ním barev­ným pro­ve­de­ním, kdy čer­ve­ná je „sil­ver lining“, kte­ré se táh­ne celým fil­mem a cosi před­zna­me­ná­vá – změ­nu, ale je otáz­ka zda změ­nu ve for­mě smr­ti ane­bo naro­ze­ní.

Proč film zařa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Film není horo­rem pro­to, že jsou zde násil­né rea­lis­tic­ké scé­ny, ale film si nao­pak hra­je s atmo­sfé­rou, podiv­ný­mi posta­vič­ka­mi a se samot­ným divá­kem, kdy vlast­ně až do kon­ce fil­mu není jas­né, o co tady sak­ra jde. A to sak­ra mys­lím oprav­du pozi­tiv­ně.

Proč film neza­řa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Děj může být pro něko­ho poměr­ně roz­vlek­lý, někte­ré scé­ny absurd­ní až nesmy­sl­né, a někdo se s tím pros­tě stě­ží vyrov­ná­vá. Já si ale mys­lím, že film je ukáz­kou evrop­ské jedi­neč­nos­ti a toho, že evrop­ské horo­ry, thrille­ry ane­bo pros­tě fil­my s napě­tím jsou sku­teč­ně spe­ci­ál­ní a jedi­neč­né a zaslou­ží si pozor­nost.

Další film pat­ří­cí mezi „101 nej­lep­ších horo­rů“ vyjde 10.2.2020

---

Článek je sou­čás­tí seri­á­lu 101 nej­lep­ších horo­rů na inter­ne­to­vém maga­zí­nu Horor-Web.cz.

---