Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...
Adalbert Stifter, slavný rodák z Horní Plané (dříve Oberplan), kterého však navzdory tomu, že je přirovnáván k jakési obdobě rakouské Boženy Němcové, skoro nikdo u nás nezná.
Škoda.
Ačkoliv žil Stifter v 19. století, tak nějaké přehnané vlastenčení a nacionalismus mu zrovna blízké nebyly. Ve svém díle se věnoval zejména popisu krásné šumavské krajiny a charakteru rozličných „malých“ lidí, kteří onu oblast obývali. Narazil jsem na něj víceméně náhodou při návštěvě dané lokality. Nutno podotknout, že „srážka“ to byla celkem příjemná a odnesl jsem si z ní i útlý svazeček jeho knihy s názvem Žula, Smolaři, se kterým bych Vás rád seznámil.
Úvodní Stifterova předmluva o věcech „malých“ a „velkých“ nám dává nahlédnout do duše člověka ovlivněného osvícenectvím a laskavým přístupem venkovského lidu (jakkoli to zní klišoidně). Žula i Smolaři jsou de facto totožné povídky, jen s tím rozdílem, že Smolaři jsou původním textem a Žula povídkou (nebo novelou), která už prošla preciznější revizí, nicméně je dobré si je přečíst obě, neboť tak dobře vyvstává geneze celého příběhu. V povídce se Adalbert vrací do svého dětství, kdy se mu stalo nepěkné faux pas a doma dostal pěkně vyhubováno. Pod svá křídla si jej bere dědeček, který koná cestu do sousední vesnice a cestou malému nezbedovi vypráví příběh z dávno minulých časů, z doby kdy na Šumavě řádil mor. Vyprávění je to napínavé a dědeček jej umně prokládá reáliemi tamního kraje. Před čtenáři tak vyvstává plastický obraz krajiny a jejích lidí.
Text se mi četl dobře a splnil vše, co jsem od něj čekal a jsem tak rád, že jsem si pro sebe objevil zajímavého autora, z jehož textů čišela radost z psaní o krajině a lidech, které musel velmi milovat. Otázkou je, co by řekl Horní Plané Stifter dnes. Koupil by si párek a zaplaval v Lipně?
Asi ne.
(4,91 z 5)