Akta X - 11×04 Počkat, cože? (Za vším stojí alternativní historie a paralelní světy!)

To vám takhle Darin Morgan jed­nou ve tři ráno hle­dal inspi­ra­ci pro svůj nej­no­věj­ší scé­nář k Aktům X. Rozhodl se, že si pus­tí někte­ré star­ší epi­zo­dy. Jaké pak bylo jeho pře­kva­pe­ní, když zjis­til, že si někte­ré scé­ny pama­tu­je jinak, než jak byly původ­ně nato­če­ny. Hned ho napadlo nej­jed­no­duš­ší a záro­veň nej­lo­gič­těj­ší vysvět­le­ní – bled­nou­cí paměť? Ale kde že! Za vším sto­jí alter­na­tiv­ní his­to­rie a para­lel­ní svě­ty!

Epizoda The Lost Art of Forehead Sweat nebu­de mít na růžích ustlá­no. Zvláště ne v čes­kých luzích a slo­ven­ských hájích. Důvod je jed­no­du­chý. Scénárista Morgan ji adre­su­je pri­már­ně ame­ric­ké­mu pub­li­ku a navrch při­ha­zu­je desít­ky nará­žek na sou­čas­né ame­ric­ké celo­spo­le­čen­ské kli­ma a pop­kul­tu­ru. Morgan jde však do hloub­ky a ote­ví­rá téma­ta zce­la uni­ver­zál­ní, kte­rá jsou spo­leč­ná nám všem. Tak kupří­kla­du pojem prav­dy nebo téma pamě­ti – když Mulder hovo­ří o své vzpo­mín­ce na prv­ní epi­zo­du seri­á­lu The Twilight Zone, kte­rou kdy viděl, jen u málo­ko­ho to nevy­ge­ne­ru­je jeho vlast­ní vzpo­mín­ky na prv­ní setká­ní se seri­á­lem Akta X před více jak dva­ce­ti lety.

Morganova epi­zo­da je pak neskrý­va­nou poctou zmí­ně­né­mu mys­te­ri­óz­ní­mu kle­no­tu z pře­lo­mu pade­sá­tých a šede­sá­tých let minu­lé­ho sto­le­tí. Jeden z nej­stra­ši­del­něj­ších seri­á­lů his­to­rie se nao­pak dle pro­hlá­še­ní Chrise Cartera stal jed­nou z nej­vý­raz­něj­ších inspi­ra­cí při vzni­ku Akt X. Povinné kom­pli­men­ty máme tedy pře­dá­ny a může­me se pus­tit do prá­ce.

 

 

Syndrom faleš­né kolek­tiv­ní pamě­ti (tzv. Mandelův efekt, v epi­zo­dě výstiž­ně zamě­ňo­va­ný za Mengeleho efekt, kte­rý má ale jinak úpl­ně stej­ný obsah) údaj­ně vyvo­lá­vá zkres­le­nou vzpo­mín­ku na minu­lost, kte­rou může trpět vel­ká sku­pi­na lidí. Morgan si jej bere na pomoc, aby popsal někte­ré nešťast­né jevy, jimiž je zasa­že­na dneš­ní spo­leč­nost. Primárně se jed­ná o nekon­t­ro­lo­va­né šíře­ní dez­in­for­ma­cí, tzv. fake news, což je dnes oblí­be­né ozna­če­ní pro to, co dru­hý názo­ro­vý tábor cha­rak­te­ri­zu­je jako kre­a­tiv­ní naklá­dá­ní s fak­ty a vytvá­ře­ní alter­na­tiv­ních rea­lit, tzv. feno­mén post-truth. Aby toho neby­lo málo, Morgan sché­ma roz­ši­řu­je o pojmy jako post-cover-up a post-conspiracy s tím, že mla­dí dneška to celé jis­tě zahr­nou pod něja­ké cool ozna­če­ní, tře­ba the po-co age. Velkým neštěs­tím této doby je, že dospě­lá gene­ra­ce na tuto hru, kdy prav­da hra­je pou­ze zástup­nou roli, již při­stou­pi­la, a ješ­tě tragič­těj­ší je, že prá­vě mla­dí a dospí­va­jí­cí něja­kou prav­du a neprav­du – jak je dnes mód­ně nazý­vá­na pra­chspros­tá lež – neře­ší už vůbec.

Když už jsme u toho, dneš­ní děc­ka nemaj úctu už vůbec k niče­mu.

Mulder a Scullyová se v potem­ně­lých gará­žích FBI setká­va­jí s Reggiem Murgatroidem, kte­rý tvr­dí, že agen­ty důvěr­ně zná a kvů­li tomu, co ví, je nyní pro­ná­sle­do­ván tajem­ný­mi posta­va­mi. Reggie o sobě pro­hla­šu­je, že Muldera se Scullyovou může při­vést na sto­pu super­z­lo­du­cha Dr. They, sto­jí­cí­ho za nej­vět­ší kon­spi­ra­cí všech dob. Doktorův medai­lo­nek, absur­di­ta­mi napl­ně­ný k prask­nu­tí, je bri­lant­ní vizit­ka pojed­ná­va­ných fake news a jeho násled­né setká­ní s Mulderem bez­po­chy­by vrchol­ným oka­mži­kem celé epi­zo­dy. Duchovny skvě­le zahrál posta­vu, kte­rá se nyní začí­ná ptát sama sebe, jest­li na ten­to svět ješ­tě vůbec pat­ří („The world has beco­me too cra­zy for even my con­spi­ra­to­rial powers“). Myslím, že podob­ně jako on se dnes a den­ně pta­jí mno­zí z nás.

 

 

V někte­rých momen­tech jde Morgan ve své poctě The Twilight Zone tak dale­ko, že v pod­sta­tě rea­ni­mu­je někte­ré scé­ny z toho­to půl sto­le­tí staré­ho seri­á­lu. Vynikající je moment, kdy se Mulder a Scullyová střet­nou s mimo­zem­ským vyslan­cem a koneč­ně zjiš­ťu­jí prav­du, kte­rou celá léta tak usi­lov­ně hle­da­li. Ve vesmí­ru sice nejsme sami, ale navá­zat kon­takt s mimo­zem­ský­mi civi­li­za­ce­mi je nemož­né, pro­to­že nás všich­ni nesná­še­jí a cíle­ně se nám vyhý­ba­jí kvů­li naší násil­nic­ké pova­ze. „Stavíme zeď. Bude to krás­ná, i když nevi­di­tel­ná, elek­tro­mag­ne­tic­ká zeď, kte­rá zlik­vi­du­je všech­ny son­dy, kte­ré se poku­sí­te ode­slat mimo svou slu­neč­ní sou­sta­vu.“ Slova mimo­zem­ské­ho vyslan­ce sice mohou znít kru­tě, záro­veň ale poměr­ně dost pově­do­mě všem pozemš­ťa­nům dneška.

Jen pro upřes­ně­ní: scé­na „blíz­ké­ho setká­ní“ odka­zu­je na epi­zo­du To Serve Man, nao­pak epi­zo­da The Lost Martian, kte­rou Mulder hle­dá na svých video­ka­ze­tách, neby­la v rám­ci The Twilight Zone nikdy nato­če­na. Ve sku­teč­nos­ti šlo o epi­zo­du z úpl­ně pito­mé­ho seri­á­lu The Dusky Realm, kte­rou si Mulder bůhví­proč aso­ci­o­val se svým oblí­be­ným seri­á­lem. Tedy… ve sku­teč­nos­ti žád­ný seri­ál The Dusky Realm nee­xis­tu­je, je čirou fik­cí a skvě­lou naráž­kou na neú­spěš­ný seri­ál Chrise Cartera s názvem Harsh Realm, jenž pojed­ná­val o lidech, kte­ří jsou lape­ni ve vir­tu­ál­ní rea­li­tě (!).

Skvělé jsou i dal­ší odka­zy, nyní již na samot­ná Akta X. Konspirování a honič­ky v gará­žích FBI, Mulder a Scullyová nalo­že­ní v nadu­pa­ném Fordu, země pose­tá slu­neč­ni­co­vý­mi semín­ky, vyvě­šo­vá­ní pla­ká­tu I Want to Believe v kan­ce­lá­ři Akt X, Spotnitz Sanitarium ad. Ve jmé­nu para­lel­ní his­to­rie a alter­na­tiv­ní rea­li­ty nás poté Morgan zno­vu pozve do epi­zod Pilot, Tooms, Clyde Bruckman’s Final Repose, Teso Dos Bichos, Home a Small Potatoes. Půvabný meta-moment nastá­vá v pří­pa­dě posled­ně jme­no­va­né epi­zo­dy. Darin Morgan si v této čás­ti totiž zahrál Eddieho Van Blundhta, obtloust­lé­ho zou­fal­ce, schop­né­ho měnit svo­ji podo­bu, kte­rý se v jed­nu chví­li pře­mě­ní na Muldera, aby mohl sba­lit Scullyovou. Morgan nyní ve „fla­shbac­ku“ posí­lá Reggieho, aby sám se sebou pomo­cí jed­né dob­ře míře­né kul­ky udě­lal krát­ký pro­ces.

V očích někte­rých divá­ků může epi­zo­da půso­bit roz­tříš­tě­ně. Já přes­to hlu­bo­ce obdi­vu­ji auto­ro­vu schop­nost nacpat pří­běh sto pade­sá­ti méně či více výraz­ný­mi odka­zy na všech­no mož­né i nemož­né, jak z pole svě­ta reál­né­ho, tak svě­tů čis­tě fik­tiv­ních, a přes­to zajis­tit, aby to celé vůbec nějak drže­lo pohro­ma­dě.

 

 

Darin Morgan svo­ji nej­no­věj­ší epi­zo­du zce­la nepo­kry­tě kon­ci­pu­je jako paro­dii. Víc než slav­ný pří­běh o Clydeu Bruckmanovi, kte­rý byl ve finá­le spí­še jíma­vou pohád­kou o nesmlou­va­vé před­ur­če­nos­ti, než roz­ja­ře­nou bláz­ni­vou kome­dií, při­po­mí­ná méně zná­měj­ší Morganovy sati­ric­ké kous­ky Jose Chung’s ‚Doomsday Defense‘ a Somehow, Satan Got Behind Me ze seri­á­lu Millennium. Víc než coko­liv jiné­ho jsou tyto epi­zo­dy spo­le­čen­skou glo­sou, štipla­vě poda­nou obža­lo­bou lid­ské mar­ni­vos­ti a samo­li­bos­ti. Epizoda prá­vě recen­zo­va­ná dělá svě­tu stej­nou služ­bu na poli aktu­ál­ních fake news a bylo by tedy myl­né od ní oče­ká­vat, že se bude­me smát od začát­ku do kon­ce.

Morganovy komen­tá­ře, tu a tam vysko­či­vší z úst hrdi­nů pří­bě­hu, jsou spí­še cha­rak­te­ru kou­sa­vé­ho, než třesku­tě vtip­né­ho. Koneckonců ani sama dneš­ní doba mno­ho vese­lí a nadě­je nevzbu­zu­je, když ten nej­hlub­ší odkaz, jenž je vůd­ce svo­bod­né­ho svě­ta scho­pen nám všem pře­dat, jest hláš­ka „Nobody knows for sure.“

Svět kon­spi­ra­ce a dez­in­for­ma­ce, v jakém dnes žije­me, se svě­tu spik­le­nec­kých akcí a kry­cích ope­ra­cí z Akt X podo­bá víc, než kdy­ko­liv jin­dy v minu­los­ti. Je prav­da, že Darin Morgan šel s popi­sem této rea­li­ty tro­chu do kraj­nos­ti, což sice může půso­bit jako pro­ti­mluv, ve sku­teč­nos­ti tím však podá­vá až geni­ál­ně výstiž­ný obrá­zek dneš­ní­ho sta­vu věcí. Jsem pře­svěd­čen o tom, že epi­zo­da The Lost Art of Forehead Sweat bude doce­ně­na tepr­ve až časem jako jeden z nej­po­zo­ru­hod­něj­ších a nej­dů­le­ži­těj­ších pří­růst­ků do Akt X.

režie Darin Morgan | scé­nář Darin Morgan | pre­mi­é­ra v USA 24.01.2018 | pre­mi­é­ra v ČR 27.08.2018

---