Babylon – Recenze – 80 %

Režisér a sce­náris­ta Damien Chazelle vyprá­ví v dra­ma­tic­ké sati­ric­ké fres­ce Babylon pří­běh něko­li­ka postav se vzá­jem­ně pro­ple­te­ný­mi osu­dy, jejichž život a prá­ci v Hollywoodu v obdo­bí mezi roky 1926 a 1932 výraz­ně ovliv­nil nástup zvu­ko­vé­ho fil­mu. Tato tech­no­lo­gic­ká revo­lu­ce postu­pem času při­pra­vi­la o kari­é­ru celou řadu her­ců a here­ček pro­sla­ve­ných němým fil­mem, neschop­ných se adap­to­vat na nové pod­mín­ky, změ­nu nála­dy ve spo­leč­nos­ti a na pro­mě­nu divác­ké poptáv­ky. Návrat k divo­kým dva­cá­tým létům minu­lé­ho sto­le­tí a k bez­má­la 100 let sta­ré his­to­rii kine­ma­to­gra­fie však reži­sé­ro­vi slou­ží pře­de­vším k vyjá­d­ře­ní lás­ky k fil­mům jako tako­vým a záro­veň k nebý­va­le ost­ré kri­ti­ce Hollywoodu. Ten je totiž v Babylonu vel­mi neli­cho­ti­vě vykres­len jako ze všech stran pro­hni­lý zábav­ní prů­my­sl, kte­rý si svou pověst „továr­ny na sny“ vybu­do­val na všu­dypří­tom­ném útla­ku oby­čej­ných pra­cov­ní­ků, nezří­ze­ném hédo­nis­mu bohá­čů a na pošla­pá­vá­ní lid­ských práv a lid­skosti obec­ně.

Photo © Paramount Pictures

 

Ve fil­mo­gra­fii Damiena Chazella, jehož fil­my obvykle tema­ti­zu­jí stin­né strán­ky něčích pří­bě­hů a nej­čas­tě­ji vyprá­ví o ztrá­tě ilu­zí, nepřed­sta­vu­je Babylonžád­nou výjim­ku. Už jeho Whiplash pojed­ná­val o talen­to­va­ném mla­dém bube­ní­ko­vi, jenž se pod vede­ním své­ho uči­te­le vypra­co­val k napros­té špič­ce, při­čemž ale za jeho hudeb­ním úspě­chem ve sku­teč­nos­ti stá­ly stov­ky hodin krva­vé dři­ny a nezlom­ná hou­žev­na­tost, se kte­rou byl scho­pen sná­šet od své­ho mis­tra neu­stá­lý psy­chic­ký i fyzic­ký teror. Romantický muzi­kál La La Land líčil pří­běh zami­lo­va­né dvo­ji­ce sníl­ků, jejichž sny i pohád­ko­vá roman­ce se však střet­ly s tvr­dou rea­li­tou. Snímek o Neilu Armstrongovi První člo­věk zas při­stu­po­val k osudům prv­ní­ho muže na Měsíci jako ke komor­ní­mu melan­cho­lic­ké­mu dra­ma­tu zkrou­še­né­ho otce, kte­rý se sna­ží vyrov­nat se ztrá­tou dce­ry. Babylon se pro změ­nu ohlí­ží za smut­ný­mi pří­běhy fil­mo­vých hvězd, jejichž sny a život­ní jis­to­ty se roz­ply­nu­ly, když o ně pře­stal být zájem. Krom toho sní­mek naku­ku­je za opo­nu teh­dej­ší­ho spo­le­čen­ské­ho živo­ta boha­tých a slav­ných, roze­bí­rá, za jakých pod­mí­nek vzni­ka­ly fil­my v počát­cích Hollywoodu, a činí tak dosti nevy­bí­ra­vě.

Tón celé­ho fil­mu význam­ně určí hned prv­ní scé­na, v níž se sku­pi­na náde­ní­ků s obtí­že­mi sna­ží dopra­vit živé­ho slo­na na mega­lo­man­ský večí­rek v honos­ném síd­le šéfa fil­mo­vých stu­dií. Že má dotyč­ný slon prů­jem, zjis­tí muži až poté, co skon­čí pokro­pe­ni mohut­nou spr­chou exkre­men­tů, stej­ně jako kame­ra a spo­lu s ní i vět­ši­na plát­na. Pak násle­du­je zby­tek fil­mu v podo­bě tří­ho­di­no­vé exkur­ze po nemy­tém aná­lu Los Angeles a holly­wo­od­ské­ho záku­li­sí, zapo­ča­té téměř půl­ho­di­no­vou úvod­ní pasá­ží z bujaré­ho deka­dent­ní­ho mejda­nu plné­ho naho­ty a drog, kte­rý se postup­ně mění v opi­lec­ké sexu­ál­ní orgie s tan­cem, živou hud­bou, vymě­šo­vá­ním, jed­ním náhod­ným úmr­tím, zmí­ně­ným slo­nem a s trpas­lí­kem ská­ka­jí­cím na pogo tyči ve tva­ru vel­ké­ho peni­su. To vše ješ­tě dřív, než se na plát­ně obje­ví název fil­mu.

 

S podob­nou extra­va­gant­nos­tí jsou násled­ně vylí­če­ny i pasá­že zachy­cu­jí­cí prů­běh fil­mo­vé­ho natá­če­ní, kdy na jed­nom pahor­ku kou­sek od měs­ta vzni­ká v kuli­sách posta­ve­ných pod širým nebem a za nee­xis­tu­jí­cích pra­cov­ních a bez­peč­nost­ních pod­mí­nek tucet fil­mů naráz. Všichni na sebe kři­čí, her­ci ris­ku­jí život, kom­par­zis­tům je vyhro­žo­vá­no pis­to­le­mi a při natá­če­ní stře­do­vě­ké bitev­ní scé­ny schy­tá­va­jí pro­ta­go­nis­té rytí­řů smr­tel­ně váž­ná zra­ně­ní jak na běží­cím pásu. Dojem his­to­ric­ké auten­ti­ci­ty z toho mít roz­hod­ně nelze, vše je totiž vylí­če­no se zna­tel­nou por­cí nad­sáz­ky. Typickým pří­kla­dem může být absurd­ní scé­na, v níž si něko­lik bez­cit­ných fil­mo­vých pro­du­cen­tů vylo­ží kvů­li čis­té­mu svě­do­mí úmr­tí čle­na štá­bu, jemuž z krvá­ce­jí­cí hru­di trčí nešťast­ně hoze­ný oštěp, jako důsle­dek jeho sla­bos­ti pro pití alko­ho­lu.

Přesto si nelze nevšim­nout, že se Damien Chazelle stu­diu his­to­ric­ké­ho kon­tex­tu a dobo­vých reá­lií věno­val důsled­ně. V Babylonu pozo­ru­hod­ným způ­so­bem zachy­cu­je vývoj kine­ma­to­gra­fie, když na natá­če­ní fil­mů ve dva­cá­tých letech pohlí­ží jako na zbě­si­lou a cha­o­tic­kou páso­vou výro­bu utka­nou z nut­né impro­vi­za­ce a hon­by za ide­ál­ním při­ro­ze­ným svět­lem, zatím­co k natá­če­ní zvu­ko­vých sním­ků při­stu­pu­je coby k tech­nic­ky nároč­něj­ší­mu pro­ce­su, jenž vyža­du­je mno­hem vět­ší pří­pra­vy, plá­no­vá­ní, přes­nost a důsled­nost. Dobová výpra­va je bez­chyb­ná a detail­ní a pro­stře­dí fil­mo­vé­ho prů­mys­lu je pře­pl­ně­no pou­če­ný­mi naráž­ka­mi na růz­né sku­teč­né udá­los­ti i teh­dej­ší zná­mé osob­nos­ti.

 

Postavy vystu­pu­jí­cí ve fil­mu jsou sice fik­tiv­ní, leč mno­hé z nich jsou inspi­ro­vá­ny hned něko­li­ka reál­ný­mi předob­ra­zy. To je i pří­pad tro­ji­ce hlav­ních hrdi­nů, na jejichž indi­vi­du­ál­ní (a mís­ty se pro­lí­na­jí­cí) dějo­vé linie jsou naba­le­ny dal­ší ved­lej­ší posta­vy. Sebevědomá, živel­ná a talen­to­va­ná Nellie (Margot Robbie) tou­ží stát se hereč­kou, což se jí poda­ří, když se vetře na ten správ­ný večí­rek a pad­ne tam do oka fil­mo­vých pro­du­cen­tům. Snaživý mexic­ký při­stě­ho­va­lec Manny (Diago Calva) se z oby­čej­né­ho při­slu­ho­va­če postup­ně vypra­cu­je až na pozi­ci fil­mo­vé­ho reži­sé­ra a mana­že­ra pro­duk­ce. A slav­ná fil­mo­vá hvězda Jack (Brad Pitt) se sna­ží udr­žet na vrcho­lu navzdo­ry sérii krát­ko­do­bých sňat­ků a bul­vár­ně pro­pí­ra­ných roz­vo­dů. Herci jsou ve všech třech pří­pa­dech vyni­ka­jí­cí (nomi­na­ce na Oscara pro Margot Robbie by byla zaslou­že­ná), pří­běhy jejich hrdi­nů ale nedr­ží pří­liš pohro­ma­dě a jsou ředě­ny mno­ha nad­by­teč­ný­mi odbočka­mi.

Mezi jed­not­li­vý­mi lini­e­mi se totiž pře­stří­há­vá bez zjev­né návaz­nos­ti či moti­vo­vé pro­vá­za­nos­ti, což z děje mís­ty činí namís­to ply­nu­lé­ho vyprá­vě­ní spí­še těka­vý sled jed­not­li­vých epi­zo­dek a témat, z nichž někte­ré ani nikam neve­dou. Kupříkladu ved­lej­ší posta­va Jackova pří­te­le, kte­rý kaž­dou chví­li vyhro­žu­je sebe­vraž­dou, nemá na děj žád­ný vliv a byla by pro něj zce­la postra­da­tel­ná. Tak tro­chu navíc je též Mannyho zby­teč­ně dlou­hé doha­do­vá­ní v půj­čov­ně kamer, jenž nemá v rám­ci pří­bě­hu žád­né opod­stat­ně­ní, na roz­díl od jiných pasá­ží, u nichž jsou jed­not­li­vé tvůr­čí vol­by jas­ným zámě­rem s čitel­ným odů­vod­ně­ním. Podobně se jeví i pře­hna­ně pro­ta­ho­va­ný výlet do pro­stře­dí mafi­á­nů v závě­reč­né čtvr­ti­ně fil­mu.

 

Podstatné je ale říct, že byť Babylon nemu­sí půso­bit zce­la celist­vě, tak jeho jed­not­li­vé díl­čí čás­ti jsou reží­ro­vá­ny mis­trov­sky a kaž­dá jeho scé­na je sama o sobě ukáz­kou vyni­ka­jí­cí fil­ma­ři­ny. Damien Chazelle krom toho stří­dá žán­ry pod­le pře­vlá­da­jí­cí nála­dy postav – prv­ní tře­ti­na je až sno­vě magic­ká jako z dro­go­vé­ho rau­še, plná okouz­le­ní a nových vje­mů, dru­há tře­ti­na je zas více kome­di­ál­ní a zby­tek smě­řu­je pro změ­nu spí­še do tra­gic­ké­ho dra­ma­tu s kri­mi­nál­ní­mi prv­ky. Některé scé­ny jsou zábav­ně nad­ne­se­né a kome­di­ál­ně sty­li­zo­va­né (pár­ty pře­mě­ně­ná v lov na chřes­tý­še nebo neza­po­me­nu­tel­ný výstup neo­te­sa­né hlav­ní hrdin­ky na ban­ke­tu ve vybra­né spo­leč­nos­ti nesne­si­tel­ných umě­lec­kých inte­lek­tu­á­lů), jiné zas mají nao­pak vyzní­vat nepří­jem­ně až odpu­di­vě (upo­ce­né bohém­ské večír­ky, lehce samo­ú­čel­ný sestup do pod­svě­tí tabu­i­zo­va­né zába­vy v důl­ní što­le).

Celý sní­mek je navíc natá­če­ný jako opu­lent­ní výprav­ný mega­film se spous­tou sta­tis­tů, kos­tý­mů, náklad­ných deko­ra­cí, fas­ci­nu­jí­cích kame­ro­vých jízd a davo­vých scén, sko­ro jako po vzo­ru vel­ko­fil­mů z dob kla­sic­ké­ho Hollywoodu, nebo jako kdy­by Vlka z Wall Street natá­čel ve sty­lu Velkého Gatsbyho Baz Luhrmann. S vel­kým násko­kem se jed­ná o Chazellův dosud nej­vět­ší, nejam­bi­ci­óz­něj­ší a nej­vý­prav­něj­ší film.

 

Míra jeho roz­mách­los­ti a sebe­vě­do­mí je nicmé­ně sko­ro až na ško­du, zejmé­na když v závě­ru pro­po­ju­je Babylon se Zpíváním v deš­ti z roku 1952 (slav­ná muzi­ká­lo­vá kla­si­ka, také pojed­ná­va­jí­cí o pře­cho­du z němé­ho na zvu­ko­vý film, s níž je ovšem trou­fa­lé se srov­ná­vat) a poté při­dá­vá jako poctu kine­ma­to­gra­fii ješ­tě napůl abs­trakt­ně rea­li­zo­va­nou, sebe­do­jí­ma­vou a bohu­žel i poně­kud odflák­nu­tou stři­ho­vou mon­táž jak z Bio Ráj. Ta ale při­chá­zí zni­če­ho­nic, aniž by jí před­chá­ze­la jaká­ko­li dra­ma­tic­ká výstav­ba, a tak nemá coby zamýš­le­ná emo­ci­o­nál­ní teč­ka na závěr dosta­teč­ný dopad. K milo­va­né kine­ma­to­gra­fii se Chazell vyja­dřu­je mno­hem výstiž­ně­ji, když v jed­né scé­ně uká­že, že i v napros­tém cha­o­su, abso­lut­ním roz­kla­du a nelid­ských pod­mín­kách může na natá­če­ní zne­na­dá­ní vznik­nout krás­ný a poe­tic­ký záběr, kte­rý kaž­dé­ho divá­ka dojme a okouz­lí.

Nelze se divit tomu, že sní­mek sbí­rá růz­ně po svě­tě roz­po­ru­pl­ná hod­no­ce­ní. V řadě ohle­dů totiž půso­bí nevy­vá­že­ně, někte­ré jeho momen­ty jsou vyni­ka­jí­cí, bra­vur­ně nato­če­né a fan­tas­tic­ky reží­ro­va­né, jiné zas sotva drží pohro­ma­dě, pří­pad­ně se jeví jako mizer­ně pro­ve­de­né a nabubře­lé. Nevyvážené je i tem­po fil­mu, po vět­ši­nu času poměr­ně zbě­si­lé, čemuž hoj­ně dopo­má­há tepa­vá hud­ba i dyna­mic­ký střih – o to zna­tel­něj­ší je pak ale náh­lá poma­lost váž­něj­ších pasá­ží, kte­rých ale naštěs­tí není až tolik.

 

Babylon je mlá­de­ži nepří­stup­ný, jeli­kož obsa­hu­je expli­cit­ní ero­ti­ku, vul­ga­rismy, bru­ta­li­tu, fekál­ní scé­ny i něko­lik jiných zne­po­ko­ji­vých výje­vů. Ne že by něco z toho moh­lo divá­ky vylo­že­ně šoko­vat (byť z míry je to vyvést může), přes­to­že to tak asi bylo zamýš­le­né. Spíš to jen napo­má­há k vytvo­ře­ní dojmu, že se Babylončas­to pohy­bu­je na hra­ně tvůr­čí­ho exce­su, kte­rý se jen tak tak daří uko­čí­ro­vat. Nic podob­né­ho už dlou­ho nevznik­lo a prav­dě­po­dob­ně zas dlou­ho nevznik­ne. Je to efekt­ní a dechbe­rou­cí podí­va­ná, jež sty­lis­tic­ky i obsa­ho­vě vybo­ču­je tím, že zachá­zí dál než val­ná vět­ši­na kon­ku­ren­ce, a kte­rá upo­mí­ná na to, že mno­hé z fil­mů, kte­ré milu­je­me a obdi­vu­je­me, lec­kdy vzni­ka­ly v moři bez­prá­ví, krve, potu, zvrat­ků a výka­lů.

 

---

Photo © Paramount Pictures

---

---