MID D37 14265 R
Bitva u Midway (červen 1942) byla čtyřdenní válečná akce probíhající za druhé světové války, během níž se Japonci pokusili obsadit ostrov Midway (poblíž Havajských ostrovů), leč Američané se díky zpravodajské službě dozvěděli o jejich záměru s předstihem a připravili na ně past. O této události vznikl americký film již v roce 1976 a tento nový (který ovšem není jeho předělávkou) natočil režisér Roland Emmerich (Den nezávislosti, Godzilla).
Zdroj fotek: Vertical Entertainment |
Filmem Bitva u Midway v podstatě dělá Roland Emmerich pro žánr válečného filmu něco hodně podobného, co udělal před deseti až patnácti lety pro žánr filmu katastrofického. S dvojicí snímků Den poté a 2012 tehdy navázal na jeho tradici (včetně jeho naivity, obvyklé dějové struktury a ozkoušených vypravěčských klišé) a pokusil se jej trochu inovovat, leč ve skutečnosti jediné inovace dosáhl v tom, že se vyřádil na megalomanských scénách přírodních katastrof s masivní digitální destrukcí. S filmem Bitva u Midway je to stejné – jde totiž o velmi staromódně pojatý a klasickým způsobem vyprávěný válečný snímek o hrdinných amerických letcích, v němž za moderní a nově pojaté lze považovat právě jedině akční scény bitev, v nichž vynikají zejména střemhlavé nálety bombardérů na nepřátelské letadlové lodě.
Jistý podíl na tom má jistě i scénář, za nímž stojí na poli celovečerního filmu debutující televizní scenárista Wes Tooke. Ten k vyprávění příběhu o známém japonsko-americkém konfliktu přistupuje velmi zeširoka – snímek začíná už útokem na Pearl Harbor (prosinec 1941), pokračuje bombardováním Tokia (duben 1942) a k samotné bitvě u Midway v něm dochází až v jeho druhé polovině. Jeho hlavním hrdinou je pilot bombardéru Dick Best (Ed Skrein), jehož jméno je zároveň shrnutím jeho charakteru (je ve svém oboru nejlepší a zároveň je to namyšlený hajzlík). Ten se nachází na letadlové lodi s dalšími letci (mimo jiné Luke Evans a Nick Jonas z kapely Jonas Brothers), jejichž osudy jsou prokládány paralelními příběhy dalších postav, mezi nimiž jsou nejmarkantnější americký admirál (Woody Harrelson) a zaměstnanec tajné zpravodajské služby (Patrick Wilson).
Procedurální způsob vyprávění má tu výhodu, že divák není příliš ochuzen o kontext a dozví se, co bitvě u Midway předcházelo (a navíc je příjemné, když film hned na začátku vtáhne diváky do děje velkolepou akcí). Nevýhodou je však to, že některé zobrazované události jsou pojímány velmi zkratkovitě – třeba tomu bombardování Tokia je věnován jen zhruba pětiminutový samostatný segment, v němž skupina vojáků se svým velitelem (Aaron Eckhart) seskočí po úspěšné akci s padáky do Číny s plánem dostat se odtamtud zpět do USA, čímž ale jejich účast končí a až do závěrečných titulků o nich takřka nepadne zmínka (což je škoda, protože Eckhartova postava by si zasloužila vlastní film). Z podobného soudku jsou i jiné vedlejší postavy, jejichž útržkovité osudy jsou mnohdy znenadání utnuty, případně ani není jasné, proč ve filmu vůbec figurují – viz jakýsi režisér, který se svými asistenty pořizuje na Midwayi dokumentární záběry.
Bitevní pasáže jsou patřičně epické a vizuálně atraktivní (a volající po co největším plátně), leč místy jsou až příliš zjevně digitální a trochu trpí umělostí a tím pádem nevěrohodností, hlavně co se týče interakce lidí s okolím. Podobně nekonzistentní jsou i pasáže, v nichž se neválčí a místo toho se film zaobírá postavami a jejich dialogy. Ještě scény věnované armádnímu velení, debatujícímu o vhodné strategii spolu s kryptoanalytiky snažícími se rozluštit japonské šifrované zprávy, vyznívají zhruba tak, jak by se od nich čekalo, leč dění probíhající na letadlové lodi, které má být hlavním tahounem příběhu, selhává vyjma akčních sekvencí jak dramaticky, tak emocionálně.
Tahle část děje v čele s Dickem Bestem, jenž se ve službě okázale předvádí a překypuje sebevědomím a odhodláním, leč v soukromí si postupně uvědomuje svěřenou zodpovědnost a bojuje s vnitřní nejistotou, zatímco piloti pod jeho velením buď vykonávají hrdinské skutky, nebo dost zbytečně umírají kvůli nepodařenému startu a následnému pádu letadla do vody přes okraj ranveje, totiž dojíždí na nezajímavé, vzájemně zaměnitelné a povětšinou jen letmo načrtnuté postavy, z nichž se navíc hlavní hrdina v podání přehrávajícího a nevhodně obsazeného Eda Skreina bohužel řadí mezi ty nejméně sympatické (a naopak zdaleka nejpozoruhodnější je Dennis Quaid v okrajové roličce důstojníka). Moc nepomáhá ani generická patetická hudba Emmerichových dvorních skladatelů Haralda Klosera a Thomase Wankera.
Převážně sympaticky tudíž Bitva u Midway vyznívá především díky výkonům některých herců ve vedlejších rolích (kromě těch již zmíněných ještě třeba charismatická Mandy Moore v roli Dickovy ženy), určitému staromilství, díky němuž snímek připomíná válečné filmy natočené před mnoha desetiletími, i díky tomu, že kromě patriotistické roviny věnované chrabrým americkým hochům snímek nahlíží na celou událost zároveň i z pohledu Japonců, které vykresluje jako důstojné bojovníky se silným smyslem pro osobní čest. Solidně realizovaný válečný film tudíž za mírně nadprůměrný považovat lze, na druhou stranu ale neobsahuje nic moc výrazného nebo nadstandardního, kvůli čemu by stálo za to se k němu třeba i po letech znovu vracet.
Podívejte se na hodnocení Bitva u Midway na Kinoboxu.
Nechceš zde reklamu napořád jen za 50 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Na tento film jsem šel v sobotu s jistým očekáváním, které se bohužel nenaplnilo. Na druhé straně si myslím, že je lepší než původní tradiční Midway klasika z roku 1976, kterou považuji za značně nepovedený film, a to z řady důvodů, které příznivcům této klasiky možná nebudou příliš po chuti. Původní Midway vytýkám, že kde se dalo, tam vykrádala nadčasový snímek Tora, Tora, Tora. Tyto scény navíc používala jaksi bez ladu a skladu. Nelíbily se mi nepovedené zadní projekce, vložené dokumentární snímky s leteckou technikou, o které si USN a USMC mohlo v roce 1942 nechat jen zdát, iritovaly mě podivně kamuflované N.A. Texan, předstírající japonské Reiseny, žasnul jsem nad „Vindikátory“ představujícími americké střemhlavé Dauntlessy a současně i Devastatory, a dodnes nemohu skousnout průzkumné „jahody“ v podobě hydroplánů Nomád, na místo tehdy použitých PB5-Y Catalina. Nechápu ani proč tehdy režisér do děje „narouboval armádní stíhačky P-40, které na Midway ani nebyly a dodnes nerozumím stupidní romanci japonské dívky a amerického pilota. V tomto ohledu je nová Midway o dvě úrovně lepší, byť ani ona nepřekročila svůj stín. Je především nevyvážená a snaží se obsáhnout rozsáhlý děj od 7.12 1941 do počátku června 1942. Výsledkem je, že na samotnou Midway zbývá cca 30 minut děje. Stejný prostor je ale věnován i Pearl Harboru, Doolittlovu útoku na Tokio, náletu na Marschallovy ostrovy a konec konců i bitvě v Korálovém moři. Na druhou stranu byla do děje vkomponována pro mne nelogická scéna kde námořní důstojník z USS.Arizona v dlouhé stopáži zachraňuje svého podřízeného, námořníka Sullyho. Z hlediska Midway naprosto mimo mísu. Nechápu, co básník chtěl říci další scénou, jejímž protagonistou byl režisér westernů John Ford, toho času natáčející na Midway jakýsi vlastenecky motivovaný film. Naopak jsem postrádal Lt. Tomonagu, doporučujícího admirálovi Nagumovi, aby nad Midway poslal další letadla s pumami, zničil obranu a tak připravil podmínky pro vylodění japonské námořní pěchoty. Ve filmu mě chyběly scény s váhajícím viceadmirálem Nagumou, licitujícím nad tím, co dělat, když vyšlo najevo, že průzkum odhalil americké letadlové lodě a marné snahy kontraadmirála Kusaki a leteckého stratéga Minoru Gendy přimět svého nadřízeného, aby okamžitě konal v duchu nové situace. Nenašel jsem ani zmínku o heroické oběti torpédových letek, zejména pak Johna C. Waldrona a jeho VT-8, jež svým způsobem k americkému vítězství přispěly. Donutily totiž japonská Zera, aby opustila vyšší letovou hladinu a nad vodou se pustily do amerických torpédových Devastatorů a tím nechaly volné pole působnosti střemhlavým Dautlessům. A v neposlední řadě jsem postrádal v ději japonské torpédové bombardéry Nakajima B5N2 a střemhlavé Aichi D3A1 Val. Všude byla samá Zera. Dokonce i ve scénách z Pearl Harboru to vypadalo, že americké bitevní lodě šly pod vodu jen díky záplavě kulometných střel japonských stíhačů, navíc nelogicky kličkujících pod úrovní palub amerických plavidel, lízajících střechy taxíků v honolulských ulicích a proplétajících se obrovskou rychlostí mezi nástavbami zakotvených plavidel. Celkové ale nic proti zobrazení letecké techniky nemám, snad až s výjimkou B-25 Mitchell. Nad Tokio totiž letěla jiná verze, než ve filmu. Film zbytečně obsáhl velký časový úsek a ke konci to bylo znát. Režisér se nažil děj urychlit a nakonec jej zhustil tak, až se řada dalších klíčových momentů bitvy ztratila. Ale abych jen nekritizoval. Nakonec jsem si film docela užil a čas strávený v kině nebyl až tak marný.
Zdravím, s Vaším hodnocením víceméně souhlasím.
Děj popisující události před bitvou u Midway byl poněkud zdlouhavý a někdy i zbytečný. Kdyby čas a prostor byl věnovaný bitvě samotné (např. útoku jednotek z Midway, útok torpédových jednotek VT-8, VT-6 a VT-3, útok na USS Yorktown, sousled událostí z pohledu admirála Naguma, atd.), film by byl jistě zajímavější. Ale i tak se mě film celkem líbil.
Jen k Vašemu pozastavení nad přítomností režiséra Johna Forda na atolu Midway během útoku.
John Ford na Midway skutečně byl a díky tomu vznikl dokumentární film, který jestli se nepletu následně vyhrál Oskara. Proto filmovou zmínku o přítomnosti zmíněného režiséra považuji jako opodstatněnou.
Odkaz na film Johna Forda: https://www.youtube.com/watch?v=MW8tQ_6dqS8
Midway vítězí nad Midway(1976)... což ale nebylo težké
Midway vítězí nad Pearl Harbor... Kontroverzní?
Midway prohrává s Tora! Tora! Tora!(1970)... možná se jedná pouze o nostaligickou hodnotu
Midway vítězí nad Red Tails(2012)... opět nebylo těžké
Midway prohrává s The Tuskegee Airmen(1995)... kupodivu, ale dramatická a emocionální hodnota TTA je někde jinde
Široký záběr filmu a množství akce upozadilo postavy. Což je u filmu který si stavěl na čerpání faktů z vyprávění veteránů možná torchu škoda. Na stranu druhou težko vsadit intriky a zlou krev mezi postavy založené na reálných lidech. Pokud to uděláte někomu(pravděpodobně všem) tím budete křivdit. Zajímavé je že spousta neuvěřitelných kousků předvedená v tomto filmu se skutečně stala.. nebo tedy alespoň by to váleční veteráni odpřísáhly :). Pokud by tento film dostal stopáž 4 hodin tak by dokázal obsáhnout mnohem více zajímavých akcí z bitvy o Midway(viz komentáře) a hodnota takového snímku by v mích očích náramě stoupla. Bohužel na takový film by asi nikdo nepřišel...
Překvapivě se jedná hlavně o můj osobní názor.