Black Panther: Wakanda nechť žije

Photo © Marvel Studios

Hodnocení článku

(5 hla­sů, prů­měr: 3,80 z 5)

Loading...

Královna Ramonda (Angela Bassett), Shuri (Letitia Wright), M’Baku (Winston Duke), Okoye (Danai Gurira) a Dora Milaje boju­jí o ochra­nu své­ho náro­da před zasa­hu­jí­cí­mi svě­to­vý­mi moc­nost­mi poté, co se roz­ší­ři­ly zprá­vy o smr­ti krá­le T’Chally. Zatímco se oby­va­te­lé Wakandy sna­ží při­jmout svou dal­ší kapi­to­lu, hrdi­no­vé se musí spo­jit a s pomo­cí Nakii (Lupita Nyong’o) a Everetta Rosse (Martin Freeman) vytvo­řit nový svět pro krá­lov­ství Wakanda...

Když v srpnu 2020 opus­til svět Chadwick Boseman, šlo o šok. Ve věku 43 let opus­til herec svět díky rako­vi­ně tlus­té­ho stře­va, se kte­rou bojo­val 4 roky a kte­rá byla pro vět­ši­nu svě­ta zaha­le­na tajem­stvím. Prakticky po celou dobu ztvár­ňo­vá­ní T´Chally/Black Panthera v rám­ci Marvel Cinematic Universe tak Boseman sou­běž­ně bojo­val s váž­nou nemo­cí, kdy se to ovšem nepo­de­psa­lo na jeho herec­kém výko­nu. Z Bosemana se sta­la iko­na, kte­rá se měla po prv­ním Black Pantherovi stát hvězdou i pokra­čo­vá­ní, kdy se měl jeho T´Challa jako král země Wakanda vyrov­ná­vat s nástra­ha­mi vlád­nu­tí. Jenže s Bosemanovým úmr­tím bylo roz­hod­nu­to, že herec nebu­de pře­ob­sa­zen a scé­nář se tak dočkal razant­ních změn. Navrátivší reži­sér a spo­lusce­náris­ta prv­ní­ho dílu Ryan Coogler poté musel rea­li­zo­vat nejen důstoj­né pokra­čo­vá­ní, ale též vzdát poklo­nu před­čas­ně zesnu­lé­mu her­ci. S výsled­kem poté Coogler u Black Panther: Wakanda nechť žije vyrá­ží dech.

Síla Wakanda nechť žije tkví v tom, že se jed­ná o jed­nu z nej­kom­plex­něj­ších mar­ve­lo­vek, kte­ré se do dneš­ní­ho dne dočka­li vydá­ní. Na jed­nu stra­nu Coogler ser­ví­ru­je ide­ál­ně vel­ko­le­pý a epic­ký bloc­kbus­ter, kte­rý se vypla­tí vidět na tom nej­vět­ším plát­ně za dopro­vo­du toho nej­hla­si­těj­ší­ho zvu­ku. Na dru­hou stra­nu ovšem sku­teč­ně ser­ví­ru­je i něco víc. Stejně jako prv­ní Black Panther je jeho pokra­čo­vá­ní protka­né sil­ný­mi moti­vy. Konkrétně moti­vy jako je ztrá­ta, truch­le­ní, tou­ha po pomstě, neschop­nost zane­chat za sebou minu­lost a jít kupře­du či kon­fron­ta­ce rozu­mu a poci­tů. Jde přes­ně o ten bloc­kbuste­ro­vý záži­tek, kte­rý nepřed­vá­dí jen vel­ko­le­pé atrak­ce, ale ser­ví­ru­je sil­nou emo­ci­o­nál­ní pouť, kte­rá v závě­ru fun­gu­je i jako ta nej­lep­ší poklo­na odka­zu samot­né­ho Bosemana.

Boseman sice před­čas­ně zahy­nul a celý film se tak musí obe­jít bez jeho T´Chally, při­tom jeho posta­va a jeho odkaz v samot­ném pří­bě­hu sehrá­vá důle­ži­tou roli. Bylo vel­mi snad­né být pesi­mis­tou a oče­ká­vat, že se v Marvel Studios na tragé­dii pou­ze sve­zou a odchod Bosemana tak poslou­ží jako ide­ál­ní rekla­ma. Tyto poci­ty ovšem po začát­ku fil­mu rych­le zmi­zí. Působí to totiž dojmem, že se Coogler a spo­lusce­náris­ta Joe Robert Cole zamys­le­li nad smě­rem, kte­rým Bosemanovi a jeho T´Challovi vzdát onen ide­ál­ní holt a výsle­dek půso­bí dojmem, že se tu někdo sku­teč­ně sna­žil způ­so­bem, kte­rý nako­nec fun­gu­je. I ve výsled­ném fil­mu se ostat­ně boju­je s poci­ty smut­kem a hně­vu nad tra­gic­kou ztrá­tou, prá­vě i odkaz a zamyš­le­ní se nad tím, jak přes­ně by v dané situ­a­ci jed­nal býva­lý král Wakandy, sehrá­vá v hlav­ním pří­bě­hu stě­žej­ní roli. Nad tou­to ztrá­tou se rych­le neod­máv­ne ruka a nádech truch­le­ní se ply­ne prak­tic­ký celým fil­mem. Především katar­ze fil­mu je poté tou nej­lep­ší mož­nou poctou, kdy je vel­mi snad­né věřit, že by byl Boseman s výsled­ným fil­mem spo­ko­je­ný.

Wakanda je ztrá­tou své­ho vlád­ce zasa­že­na a tím pádem i osla­be­na v kon­fron­ta­ci s novým nepří­te­lem. Zvolení prá­vě pod­moř­ské­ho krá­lov­ství Talokan se poté jeví jako ide­ál­ní vol­ba. Spor mezi Wakandou a Talokany totiž nepů­so­bí čer­no­bí­le, kdy je až zará­že­jí­cí, že toho mají zem­ské a pod­moř­ské krá­lov­ství poměr­ně dost spo­leč­né­ho. Především vlád­ce Namor v podá­ní Tenocha Muerty před­vá­dí zají­ma­vou per­spek­ti­vu, kte­rá na jeho Talokan vrhá stín tragé­die a po vzo­ru Wakandy se zde před­sta­vu­je zají­ma­vý svět, kdy jeho vlád­ce nelze vní­mat jako jed­no­roz­měr­né zlo. Konflikt mezi dvě­ma krá­lov­ství­mi je díky tomu rázem kom­plex­něj­ší a zají­ma­věj­ší. Wakanda nechť žije tak nesto­jí jen na kine­tic­ké akci a vel­ko­le­pých bitvách, ale pře­de­vším na tom, že se ten­to poli­tic­ký kon­flikt nemu­sí vyře­šit úpl­ně snad­no.  Především prá­vě v rám­ci dile­mat hlav­ních postav.

Po vzo­ru jed­nič­ky jde o zají­ma­vý vhled do kul­tu­ry, kte­rá kom­bi­nu­je kla­sic­ký afric­ký folk­lór a zemi budouc­na, před­vá­dí nád­her­nou scé­no­gra­fii a opět před­vá­dí řeme­sl­né schop­nos­ti Ryana Cooglera. Wakanda nechť žije je v jeho podá­ní opět audi­o­vi­zu­ál­ní pas­tvou pro oči, kte­rá navíc doká­že bez pro­blé­mů stát na vlast­ních nohách a pomer­ně pro­gre­siv­ních kame­ro­vých hrá­tek je tu dosta­tek. Skladatel Ludwig Göransson zvlá­dá neza­os­tat za svý­mi bra­vur­ní­mi hudeb­ní­mi moti­vy z prv­ní­ho fil­mu (růz­né hudeb­ní moti­vy skvě­le fun­gu­jí sami o sobě a opět šikov­ně pra­cu­jí s afric­kým folk­ló­rem), pře­de­vším je ovšem dru­hý Black Panther sku­teč­ně po vzo­ru své­ho před­chůd­ce plný séri­oz­něj­ších a dospě­lej­ších moti­vů, kte­ré v jis­tých momen­tech reflek­tu­jí i sku­teč­né soci­ál­ní pro­blémy jako je útisk či kolo­ni­za­ce. I přes sci-fi kuli­sy a zna­ky tak Coogler doká­že vyvo­lat pocit, že se Wakanda nechť žije ode­hrá­vá ve sku­teč­ném svě­tě se sku­teč­ný­mi pro­blémy. I přes bloc­kbuste­ro­vou opu­lent­nost je v rám­ci šir­ší­ho Marvel Cinematic Universe Wakanda nechť žije pořád sevře­něj­ší a komor­něj­ší zále­ži­tost, kde se sice do vel­ké míry boju­je o osud svě­ta, záro­veň ovšem i o duše postav.

Síla tu poté tkví i v herec­kých výko­nech. Tenoch Huerta tu jako Namor před­vá­dí pro­tiv­ní­ka s duší,  kte­rý pro­za­tím pat­ří dost mož­ná mezi nej­za­jí­ma­věj­ší posta­vy dopo­sud před­sta­ve­né v rám­ci MCU. Angela Bassett tu jako truchlí­cí krá­lov­na Ramonda bez pro­blé­mu boju­je o osca­ro­vou nomi­na­ci a před­vá­dí jeden z nej­sil­něj­ších žen­ských herec­kých výko­nů letoš­ní­ho roku. Letitia Wright jako prin­cez­na Shuri v prv­ním fil­mu fun­go­va­la pře­de­vším na prin­ci­pu vtip­né odlož­ky, s tra­gic­kým odcho­dem její­ho bra­t­ra je ovšem čast dospět a pře­vzít zod­po­věst­nost, kdy se její posta­va rázem stá­vá o pozná­ní kom­plex­něj­ší a zají­ma­věj­ší a Wright tu bez pro­blé­mu zvlá­dá před­vést svůj herec­ký um v nej­sil­něj­ších scé­nách celé­ho fil­mu. Otěže se tak pře­dá­va­jí do ide­ál­ních rukou, kdy navíc dopo­má­ha­jí nej­růz­něj­ší zají­ma­vé a bra­vur­ně poda­né ved­lej­ší posta­vy. S výjim­kou navra­ti­vší­ho M´Bakua v podá­ní Winstona Dukea, Nakii v podá­ní Lupity Nyong´o či Okoye v podá­ní Danai Guriry, kte­ří mají v rám­ci toho­to fil­mu zají­ma­vé a nos­né cha­rak­ter­ní linie, sto­jí za zmín­ku pře­de­vším Dominique Thorne jako Riri Williams/Ironheart, kte­rá do jis­té míry pře­bí­rá roli Shuri v prv­ním Black Pantherovi, v Marvel Studios ovšem mimo Namora i v tom­to pří­pa­dě zvlád­nou před­vést, že v pří­pa­dě cas­tingů ste­žej­ních rolí zásad­ně nešla­pou ved­le.

Drobné vady na krá­se se mož­ná pře­ci jen najdou, kdy v jis­tých mís­tech kra­pet drh­ne pokus o humor (naštěs­tí tu humor hra­je v pod­sta­tě až tře­tí hous­le) a i když film trvá 160 minut, chví­le­mi zamr­zí, že jis­té posta­vy a moti­vy pře­ci jen nedo­sta­nou kra­pet více pro­sto­ru. Na dru­hou stra­nu ovšem prá­vě 2 a ¾ dél­ka ve finá­le není na ško­du. Nejen, že si film doká­že svou dél­ku bez pro­blé­mu obhá­jit, ale před divá­kem se sku­teč­ně ser­ví­ru­je chytře vysta­vě­ná super­hr­din­ská podí­va­ná, kte­rá se zvlád­ne odli­šit. 30. celo­ve­čer­ní film ze stá­je Marvel Studios tak bude ve finá­le pat­řit mezi ty nej­pa­měti­hod­něj­ší bloc­kbus­te­ry roku, kdy se pře­de­vším uka­zu­je, že v rukách Ryana Cooglera je svět Wakandy nadá­le v dob­rých rukách.

Ryan Coogler nezkla­mal a opět naser­ví­ro­val sil­nou super­hr­din­skou podí­va­nou, kte­rá se nesty­dí soci­ál­ních komen­tá­řů a kom­plex­ních myš­le­nek. V zákla­du se tu nejen vzdá­vá výteč­ná pocta Chadwicku Bosemanovi, ale pře­de­vším se poda­ři­lo při­jít s výteč­ným zakon­če­ním 4. fáze Marvel Cinematic Universe, kte­ré zvlá­dá být nejen správ­ně vel­ko­le­pé a epic­ké, ale sku­teč­ně dodat i něco víc. Nejenom, že opět dochá­zí k chvá­li­hod­né pre­zen­ta­ci kul­tur, ale jde též o výteč­nou fil­ma­ři­nu, ze kte­ré jde po celou dobu vidět sna­ha vzdát ten nej­lep­ší holt. Především Coogler se poté jeví jako jeden z těch fil­ma­řů, kte­ré­ho by si měl Marvel Studios do budouc­na hlí­dat a tře­ba (zvěst­mi pod­po­ře­né) režij­ní vede­ní šestých Avengers mu s klid­ným srd­cem svě­řit...

Verdikt: 90 %