Brothers: A Tale of Two Sons

Byly časy, kdy inter­ak­tiv­ní počí­ta­čo­vá zába­va byla vyhra­ze­na prak­tic­ky pou­ze pro něko­lik málo podi­ví­nů, kte­ří vychá­ze­li ze svých potem­ně­lých dou­pat jen v pří­pa­dě, že: a) došly potra­vi­ny b) vyšla něja­ká nová počí­ta­čo­vá hra. Ty doby jsou už dáv­no pryč, z počí­ta­čo­vých her se stal main­stre­am se vším všu­dy. Vychází náklad­né AAA titu­ly, kte­ré více než hard­co­re hrá­če, pro něž je „svět tam za moni­to­rem“ snad důle­ži­těj­ší než rea­li­ta, uspo­ko­jí širo­ké vrst­vy lidí. Hry se více zamě­řu­jí na pří­běhy, na emo­ce a v mno­ha pří­pa­dech se podo­ba­jí sle­do­vá­ní fil­mu (The Walking Dead), či si z nich po dohrá­ní pama­tu­je­te ne samot­né hra­ní jako tako­vé, ale zejmé­na ten úžas­ný zma­tek v mys­li, kte­rý tře­ba v mém pří­pa­dě způ­so­bil Bioshock Infinite.

Doba se pros­tě mění. Nemůžeme se tedy divit, když švéd­ská spo­leč­nost Starbreeze Studios při vývo­ji úzce spo­lu­pra­cu­je s uzná­va­ným reži­sé­rem Josefem Faresem, výsled­kem je pak hra Brothers: A Tale of Two Sons.

Její pří­běh se ode­hrá­vá v jakém­si fan­tas­tic­kém svě­tě, kde žijí dva brat­ři (star­ší a mlad­ší) se svým otcem, kte­rý jed­no­ho dne ošk­li­vě one­moc­ní a hoši se vyda­jí na stras­tipl­nou pouť s cílem nalézt kýže­ný lék. Postavy ve hře moc nemlu­ví a když už, tak pou­ží­va­jí něja­kou záměr­ně nesro­zu­mi­tel­nou hatma­til­ku, mož­ná to zní zvláš­tě, ale po chví­li mi to při­šlo jako vel­ké plus celé hry.

Ovládání je pros­té, kaž­dý z bra­trů má smě­ro­vé klá­ve­sy (šip­ky pro jed­no­ho, asdw pro dru­hé­ho) + akč­ní tla­čít­ko. Lze tedy (a asi bych to i dopo­ru­čil) hrát ve dvou na jed­nom počí­ta­či a i když hra se na počát­ku tvá­ří, že bez game­pa­du s ní nebu­de­te moc kama­rá­dit, tak nako­nec při hra­ní na klá­ve­sách jsem na žád­ný pro­blém nena­ra­zil (mož­ná síla zvy­ku). Ovládání je tedy snad­né a rych­le vejde „pod ruku“, nároč­ná není ani samot­ná obtíž­nost hry, kde postup spo­čí­vá v řeše­ní rela­tiv­ně snad­ných logic­kých úko­lů, kte­ré vyža­du­jí spo­lu­prá­ci obou posta­vi­ček (vět­ší bra­tr vysa­dí na rame­na men­ší­ho, ten vyšpl­há na kopec a spus­tí star­ší­mu bráš­ko­vi dolů lano, apod.). To, že je hra cel­kem snad­ná ale nezna­me­ná, že by byla hlou­pá, nao­pak, veš­ke­ré řeše­ní je logic­ké a hez­ky do sebe zapa­dá, hráč nemá potře­bu dlou­ze a frustro­va­ně pro­chá­zet her­ní loka­ce a hle­dat, kde jen zapo­mněl sebrat něja­ký před­mět, zmáčk­nout páč­ku, apod. Podle mého názo­ru je to krás­ný pří­klad toho, že lze udě­lat počí­ta­čo­vou hru, kte­rá je str­hu­jí­cí, pří­stup­ná mno­ha vrst­vám, ale záro­veň inte­li­gent­ní a pro­pra­co­va­ná.

Velkým plu­sem je i pří­běh dopl­ně­ný o famóz­ní hudeb­ní dopro­vod, čaro­krás­né loka­ce, kte­ré jsou zpr­vu pohád­ko­vě kou­zel­né, ale poslé­ze děj hry o něco potem­ní a nabe­re na závaž­nos­ti (a slab­ším pova­hám může na kon­ci i ukáp­nout slza).

Leckde bývá kri­ti­zo­vá­na her­ní doba, kte­rá dosáh­ne cca 3 hodin, což sku­teč­ně není moc. Naštěstí „Brothers“ bylo mož­no poří­dit v akci na STEAMu (což už teď asi není mož­né), ale hra je zrov­na tím zář­ným a vzác­ným pří­kla­dem toho, kdy dél­ka sku­teč­ně není důle­ži­tá a spí­še tu jde o cel­ko­vý dojem.

„Brothers“ bych se nebál dopo­ru­čit, jed­ná se o hru, kte­rá pre­fe­ru­je koo­pe­ra­ci před nási­lím, sna­ží se Vás nau­čit ve svých inten­cích volit logic­ká řeše­ní, zamě­řu­je se na tako­vá téma­ta jako je přá­tel­ství, pomoc v nou­zi, obě­to­vá­ní, tak­že může svým digi­tál­ním jazy­kem pro­mlou­vat prak­tic­ky ke kaž­dé­mu z nás.