Daleko od hlučícího davu - ZPRACOVÁNÍ HARDYHO ROMÁNU

Producenti Andrew Macdonald a Allon Reich ze spo­leč­nos­ti DNA Films jsou zná­mí svý­mi odváž­ný­mi sním­ky - počí­na­je apo­ka­lyp­tic­kým thrille­rem 28 dní poté reži­sé­ra Dannyho Boylea a Oscarem oce­ně­ným dra­ma­tem Poslední skot­ský král nebo dra­ma­tem Neopouštěj mě. Již dlou­hou dobu však byli fas­ci­no­vá­ni pro ně nezvyk­lým dru­hem fil­mu. “Oba jsme vyrůs­ta­li na fil­mech Merchanta a Ivoryho,” vysvět­lu­je Macdonald, “oba milu­je­me ten­to druh pří­bě­hů. Allon znal román Daleko od hlučícího davu dob­ře, pro­to­že ho stu­do­val ve ško­le, tak­že jsme se tím zača­li zabý­vat. Většina lidí z mé gene­ra­ce vyrůs­ta­la s fil­mem Johna Schlesingera. Cítili jsme, že máme pří­le­ži­tost udě­lat něco úpl­ně jiné­ho.”

Jak se pono­ři­li do ven­kov­ské­ho pro­stře­dí romá­nu Thomase Hardyho, uvě­do­mi­li si, že pří­běh Bathsheby Everdenové měl šan­ci zahrát na stru­nu dneš­ní­mu pub­li­ku. Jeho nekon­venč­ní roman­ti­ka před­sta­vo­va­la ženu nere­spek­tu­jí­cí auto­ri­ty a boju­jí­cí se svě­tem, kte­rý jí hro­zí, že zni­čí její tou­hu po sebe­re­a­li­za­ci. Příběh se zdál být jako ze sou­čas­nos­ti. Lákal svou aktu­ál­nos­tí.

Reich říká: “Daleko od hlu­čí­cí­ho davu je Hardyho nej­ví­ce povzná­še­jí­cím pří­bě­hem, ačko­li se tam najdou i tra­gic­ké momen­ty. Cítili jsme, že bychom do toho moh­li vnést něco nové­ho, pro­střed­nic­tvím troj­roz­měr­né­ho ztvár­ně­ní této nád­her­né žen­ské posta­vy, jejíž dile­ma­ta jsou sou­čas­ná. Nejen, že se musí roz­hod­nout, kte­ré­ho part­ne­ra zvo­lit, ale musí se také nau­čit, jak obstát ve svě­tě, kte­ré­mu domi­nu­jí muži. Klade si za cíl, aby byla vní­má­na jako úspěš­ná oso­ba díky své­mu vlast­ní­mu při­či­ně­ní, ne pro to, za koho se pro­vdá.“

Reich a Macdonald zača­li hle­dat scé­náris­tu, kte­rý by se pono­řil do Hardyho svě­ta odliš­ných pohla­ví, tříd­ních roz­dí­lů a soci­ál­ních vzta­hů v pros­tém pro­stře­dí ven­ko­va vik­to­ri­án­ské Anglie. Oslovili pro­to uzná­va­né­ho brit­ské­ho roma­no­pis­ce a sce­náris­tu Davida Nichollse. Nicholls již úspěš­ně zadap­to­val pro BBC Hardyho Tess z rodu d’Urbervillů, kte­rou byli pro­du­cen­ti ohro­me­ni.

“Jsme vel­cí obdi­vo­va­te­lé Davidovy prá­ce a mys­le­li jsme, že jeho adap­ta­ce Tess byla fan­tas­tic­ká,” říká Macdonald.

Nicholls díky své nedáv­né zku­še­nos­ti věděl, že zadap­to­vat Hardyho neby­la pro­cház­ka růžo­vým sadem, ale pros­tě nemohl odo­lat a pus­til se do této prá­ce zno­vu. “Vždycky jsem měl pro Hardyho vel­ké romá­ny sla­bost,” pozna­me­ná­vá. “A na roz­díl od Jane Austenové nebo sester Brontëových, Hardy nebyl na fil­mo­vém plát­ně dlou­ho vidět. Připadalo mi, že bylo na čase ten­to skvě­lý pří­běh pře­hod­no­tit. Je to sice vik­to­ri­án­ský román, ale oprav­du nena­jde­te posta­vu stej­ně tem­pe­ra­ment­ní a tak tvr­do­hla­vě odhod­la­nou zůstat nezá­vis­lou, jakou je Bathsheba. Její otáz­ky si kla­de­me i dnes: Jak může žena zůstat nezá­vis­lá a sil­ná ve svě­tě, kde není doce­ně­na? Kde jí nejsou při­pi­so­vá­ny stej­né záslu­hy jako mužům.”

Když si zno­vu pře­če­tl Daleko od hlučícího davu, při­šel na nový způ­sob, jak se adap­ta­ce zhos­tit - vysta­věl vše kolem ros­tou­cí­ho přá­tel­ství mezi Bathshebou Everdenovou a tvr­dě pra­cu­jí­cím cho­va­te­lem ovcí Gabrielem Oakem (Matthias Schoenaerts). Oak jí zůstá­vá odda­ný po celou dobu jejích nešťast­ných dob­ro­druž­ství a poma­lu si pro­pra­cu­je ces­tu do její­ho tem­pe­ra­ment­ní­ho srd­ce.

“Dramatické i humor­né momen­ty ve fil­mu vychá­zí z otáz­ky, jak dosáh­nout dob­ré­ho man­žel­ství,” pozna­me­ná­vá Nicholls. “Je za tím sex, kte­rý Bathshebu při­ta­hu­je k Troyovi? Je to spo­le­čen­ské posta­ve­ní, kte­ré nachá­zí u Boldwooda? Nebo se jed­ná o vzá­jem­nou důvě­ru a přá­tel­ství, kte­ré sdí­lí s Gabrielem? Chtěl jsem, aby tato otáz­ka byla stře­dem scé­ná­ře a všech­no kolem se sou­stře­di­lo na ros­tou­cí lás­ku mezi Bathshebou a Gabrielem.“

Finální scé­nář se stal mag­ne­tem, kte­rý k pro­jek­tu při­tá­hl zdán­li­vě neprav­dě­po­dob­né­ho reži­sé­ra, Thomase Vinterberga. Vinterberg, rodák z Dánska, se ve fil­mo­vém svě­tě pro­sla­vil jako rebel, kte­rý rád ris­ku­je, a také jako jeden z původ­ních zakla­da­te­lů avant­gard­ní­ho fil­mo­vé­ho hnu­tí Dogma 95. Za svůj film Rodinná osla­va, ve kte­rém se pro­plé­ta­ly prv­ky fraš­ky a emo­ci­o­nál­ní kata­stro­fy, zís­kal mezi­ná­rod­ní uzná­ní  a cenu poro­ty na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Cannes. Film pojed­ná­vá o mla­dém muži, kte­rý během osla­vy naro­ze­nin obvi­ní své­ho otce z nevý­slov­ných zlo­či­nů. Vinterberg také zís­kal nomi­na­ci na Oscara za sní­mek Lov. Jedná se o pro­ni­ka­vý pří­běh morál­ních dile­mat a kolek­tiv­ní hys­te­rie, kte­rou roz­pou­tá jed­na neprav­di­vá poznám­ka dítě­te v mateř­ské škol­ce a zni­čí tak pověst své­ho uči­te­le.

Proč Vinterberg - pro­slu­lý odha­lo­vá­ním slo­ži­tos­ti moder­ní­ho živo­ta - chtěl zpra­co­vat Hardyho? “Líbí se mi, když se se svý­mi pro­jek­ty oci­tám na ten­kém ledě; rád obje­vu­ji nová teri­to­ria,” při­zná­vá. “Příběh je plný úžas­ných postav a neu­stá­lých zvra­tů osu­du - a to je pří­sli­bem vel­ké­ho vyprá­vě­ní v jaké­ko­liv době,” pozna­me­ná­vá.

Hardy nemohl být ve svém lite­rár­ním sty­lu více ang­lič­těj­ší, přes­to Vinterberg podo­tý­ká, že ho jako Dána, při­ta­ho­va­lo spi­so­va­te­lo­vo zamě­ře­ní na sílu osu­du, kte­rý posou­vá lid­ské živo­ty. “Hardyho způ­sob, jak se cho­pit osu­du, je pří­mo­ča­rý. A to mi při­šlo vel­mi zají­ma­vé,” vysvět­lu­je.

O to více byl při­ta­ho­ván k Bathshebě. “Je to krás­né, zra­ni­tel­né stvo­ře­ní, kte­ré jsem si oka­mži­tě zami­lo­val. Viděl jsem ji, jako sil­nou ženu, kte­rá pře­de­šla svou dobu. Ona nepři­jí­má roz­ka­zy ostat­ních. Vstoupí do muž­ské­ho svě­ta s žen­skou sílou, což v té době neby­lo akcep­to­va­tel­né,” říká. “A přes­to byla Bathsheba záro­veň zra­ni­tel­nou ženou, kte­rá se sna­ži­la pocho­pit muže a své oko­lí. Tato dua­li­ta ji dělá tak boha­tou a při­taž­li­vou.”

“Na začát­ku se Bathsheba nedo­ká­že Oakovi oddat, ani žád­né­mu jiné­mu muži, ale díky této dlou­hé emo­ci­o­nál­ní ces­tě dosáh­ne kon­ce, po kte­rém všich­ni tou­ží­me,” pře­mí­tá.

V Macdonaldovi vyvo­lá­val Vinterbergův psy­cho­lo­gic­ký pří­stup k Hardymu nad­še­ní. “Vnáší do pří­bě­hu sku­teč­nou věro­hod­nost, ale také při­ná­ší skvost­né prv­ky dobo­vé­ho epo­su,” říká. “Chtěl nato­čit film, kte­rý by půso­bil bez­pro­střed­ně a sty­lo­vě, ale záro­veň zůstal vel­kým roman­tic­kým epo­sem. Domnívám se, že jsme tako­vou kom­bi­na­ci již dlou­hou dobu nevi­dě­li.”

---